Jak se (mi) žije v izolaci: Petr Hruška
Republika a svět zažívají nevídanou situaci. Pro stamiliony lidí nastal nový pořádek. Umělci v tom nejsou výjimky. Jak nyní vypadá jejich běžný den? Zeptali jsme se básníka, literárního historika i kulturního organizátora Petra Hrušky.
Změnily se zásadně rytmus a skladba vašeho všedního dne?
Zavřely se hospody. To je pro mne důležité místo, podstatná součást mého světa. Uvědomuji si to ještě intenzivněji právě teď, když jsou zavřené. V hospodách člověk jaksi bezděčně větří stav veřejných nálad, míru společenského optimismu, skepse, vzteku i klidu, hravosti i pitomosti. Momentální naštvanost lidí, jejich odhodlání i jejich rezignace – tyhle psychické stavy společenského organismu jsem vyciťoval právě z hospod, šlo to úplně samozřejmě a byly to jakési souřadnice, podle nichž jsem se orientoval. Nálady v hospodách, barech či non-stopech jsou totiž jen zdánlivě pořád stejné. Mění se, i když někdy nenápadně. Hospody citlivě reagují na stav světa a podávají o něm docela výmluvnou zprávu.
Jak jste na tom se vstáváním? Vstáváte dřív či později než obvykle?
Vstávám jako obvykle, neboť chodím navštěvovat svoji starou maminku, která se těší na společně vypitou kávu. Po otcově smrti je pro ni podle jejích vlastních slov z celého dne nejtěžší právě ráno, kdy musí přesvědčit samu sebe, aby vstala a uznala, že to vstávání může mít nějaký smysl. Paradoxně tak dává velký smysl vstávání mému.
V kolik začínáte pracovat a kde? Je těžké přimět se k práci? Stanovil jste si pro práci nějaká pravidla?
Žádná změna. Pracuji – tedy píšu a čtu – tehdy, když si myslím, že to není úplně marný výdej energie. To je pokaždé jindy.
Jak v těchto dnech řešíte jídlo?
Nemám rád nakupování, takže jsem dávno zvyklý pořídit potraviny pokud možno nejmíň na týden a pak z nich žít. Ale bufety mi chybí, z podobného důvodu jako hospody. Přiznávám, že se rád dívám na lidi, jak jí. Prozrazují tím ze své povahy velmi mnoho. A pak – jsou některá jídla, která chutnají nejlépe právě na stojáka vedle ostatních strávníků u umakartového pultu s výhledem do rušné denní ulice… Třeba dršťková polévka, samozřejmě s rohlíky a lahváčem.
Jste při velmi omezené možnosti sociálních kontaktů koncentrovanější na práci, než jste běžně byl?
Ne. Lidé mne zajímají a překvapují, představuji si jejich osudy, jsou vlastně součástí toho, co lze nazývat mojí prací. Třeba útržek cizího hovoru, který ke mně náhle ve městě zalétne a zase se ztratí, aniž by obsahoval nějaké úplné sdělení, takový tajemný útržek dokáže někdy spustit celou báseň… Ale vlastní psaní je vždycky samota, veliká samota.
A co večery? Jak je trávíte?
Jako dřív. Jen jsem musel vynechat ty hospody.
Chodíte spát dříve, či později? Můžete usnout?
Jsem dost neuspořádaný člověk. A odjakživa jsem měl rád ponocování. Toulání se nocí. Už jako dítě jsem měl pocit, že noc je příslib čehosi důležitého, co trestuhodně prošustrujeme spaním. Nikdy jsem nechodil spát pravidelně a nedělám to ani teď.
Jak zvládáte karanténu psychicky? Zjistil jste díky ní o sobě něco nového?
Samotná karanténa není tak protivná. Zrušila se veřejná vystoupení, literární festivaly a knižní veletrhy – no dobře, tak mohu alespoň více číst nebo koukat na filmy. Protivné je samo vědomí karantény. To vědomí uzavřeného světa zneklidňuje. Pěkně to včera vyjádřila moje černá kočka. Vstala z křesla a s mňaučením došla k zavřeným dveřím. Otevřel jsem je, aby mohla ven, a ona se na mne spokojeně podívala a vrátila se zpátky do křesla.
Petr Hruška (*1964), básník, literární historik, kulturní organizátor. Narodil se v Ostravě a celoživotně je s tímto městem spjatý jak životem, tak do značné míry i tvorbou a kulturními aktivitami. Nejprve vystudoval na tamější Vysoké škole báňské obor úprava nerostných surovin a v roce 1987 byl promován – získal titul inženýr. Po převratu, hned v roce 1990, začal studovat českou literaturu a literární vědu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity, studia završil roku 1994. A později se přihlásil na doktorské studium na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, které zakončil roku 2003. Českou literaturu učil právě na Masarykově univerzitě, také na Ostravské univerzitě i na Slezské univerzitě v Opavě. Pracuje v brněnské pobočce Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR jako odborník na českou literaturu dvacátého století. Knižně debutoval roku 1995 sbírkou Obývací nepokoje. Za soubor Darmata (2012) získal Státní cenu za literaturu (2013) a byl nominovaný na Magnesii Literu za poezii. Je nositelem několika dalších literárních poct. Kromě vlastní básnické tvorby se podílel na několika literárněhistorických a literárněvědných syntetických pracích o moderní české literatuře. Vydával časopis Landek, byl redaktorem literárního periodika Obrácená strana měsíce. Spoluorganizuje literární a umělecké akce, například v letech 2013–2017 to byl pravidelný měsíční literární pořad Literární Paseka v ostravském klubu Les. Na konci loňského roku vydal sedmisetstránkovou monografii Daleko do ničeho. Básník Ivan Wernisch.
