Kurátorka Anna Habánová: V oblastní galerii musíte umět prakticky všechno

Anna Habánová (*1977) je vedoucí kurátorkou Oblastní galerie Liberec (OGL), působí zde od roku 2002. Je také odbornou asistentkou na Katedře historie Technické univerzity v Liberci. Společně se svým manželem Ivo Habánem se věnují především tématu německy hovořících umělců z Čech, Moravy a Slezska. Výstavami a publikacemi tyto zapomenuté osobnosti navracejí do českých dějin umění. Anna Habánová je podepsána například pod knihami Mladí lvi v kleci (2013), Erwin Müller (2014), Metznerbund (2016), 1906 (rovněž 2016). Rozhovor s Annou Habánovou je první ze zamýšleného cyklu, který by měl formou interview představovat osobnosti působící v regionálních kulturních institucích.

Napadlo vás někdy, že byste žila někde jinde než v Liberci?

Jistě, ale potřebuju mít zázemí a nikdy nepřišla nabídka, která by mně ho někde jinde zajistila. Silné zázemí v Liberci mám i díky rodičům a rodině, i proto tady žiju. Po škole jsem si jeden čas představovala, že bych zůstala v Německu, ale teď jsem ráda, že to dopadlo takhle. V oboru dějin umění je práce v Německu komplikovaná. Míst je tam omezené množství a systém fungování německých muzeí je hodně založen na grantové bázi – takže buď máte grant a tím pádem práci a víte to na rok dopředu, anebo nemáte grant a nemáte práci. Tuhle nejistotu jsem si nedokázala představit ve spojení třeba s budováním rodiny.

Oblastní galerie Liberec sídlí od roku 2014 ve zrekonstruované budově bývalých městských lázní. Projekt rekonstrukce vznikl v ateliéru Sial a byl oceněn hlavní cenou Grand Prix Obce architektů za rok 2013, foto: ČTK / Jiří Částka

Já myslela, že budete velká liberecká patriotka a budete mít tenhle kraj pod kůží.

Ale na to jste se mě neptala.

Tak na to se ptám teď.

Liberec nese stigma německého města. Je v něm i dnes znát, že do roku 1945 žilo úplně jinou kulturou – stejně jako Teplice, Ústí nad Labem, Děčín; nazvěme to souhrnně bohaté Sudety. Po roce 1989 v Liberci i jinde vyhřezly na povrch problémy neudržovaných míst a budov. A bohužel dnes je část těch staveb už stržená, čímž původně německé město dostává další rány ve smyslu porušení urbanistické koncepce, která byla ve své době důležitá.

Je na vás, jak se k historii postavíte, zda se tím, že je to německé město, budete užírat. Byla jsem i svědkem diskuse, kdy z politických kruhů zaznělo: „Liberec je příliš německý, pojďme to dědictví zbourat a postavit to tady nové.“ Myslím, že bychom z toho dědictví měli naopak čerpat, že bychom se k němu měli postavit čelem. Tuším, že je to velmi složité pro generaci mých rodičů, řada lidí v tomhle kraji nadále cítí vykořeněnost. Chybí u nich vztah k místu, není to jako idylický moravský venkov.

Liberec má velký potenciál díky krásné okolní krajině, leží mezi Ještědem a Jizerskými horami. Máme blízko do Saska – do Žitavy, do Zhořelce, do Drážďan. Mně se v Liberci žije dobře. Všechno je dostupné pěšky, město přejdete za hodinu, takže když chcete, do práce jdete pěšky, pročistíte si hlavu. A právě i galerie a jiné aktivity ve městě přispívají k tomu, aby se v Liberci žilo dobře. Ale samozřejmě existují z mého pohledu i bolestivé záležitosti, kupříkladu politická garnitura, která se nesnaží tak, jak by se snažit mohla.

Máte pocit, že německou stopu v Liberci postupně doplňuje nebo nahrazuje něco českého, co třeba oceníme i za desítky let?

Myslím, že ano. Vzniká tu kvalitní architektura (logicky navazuje na Sial) – například v ateliéru Petra Stolína, který už výrazně přesáhl horizont České republiky. Působí zde Mjőlk architekti. A potom jsou zde komunity lidí snažící se budovat vztahy v určité oblasti a kultivovat místní prostředí. Tohle postupně dohromady vydá funkční obrázek a myslím si, že už nyní, třicet let po revoluci, je patrné, co všechno se v Liberci za tu dobu povedlo. Nemá cenu se dívat na to, co se nepodařilo. Rekonstruované domy či zpřístupněné archiválie, tedy skutečnosti, které považujeme za kulturu a za to, co ji spolutvoří, v Liberci už určitě existuje.

Věštění, zda po nás něco zůstane, je nicméně složité. Když to vztáhnu na místní galerii, tak například roku 1969 se v ní konala výstava Socha a město, které má dopad dodnes. Vytváření dlouhodobých hodnot je podle mě především o individuálním přístupu, každý by si měl najít svoji cestu a tu sledovat. A pokud lidé vydrží a neodradí je nějaká nepřízeň, dostane to svůj význam.

Z výstavy Socha a město, která roku 1969 představila v Liberci tehdejší nejvýznamnější tuzemské sochaře, zdroj: Oblastní galerie Liberec

Se svým manželem znovuobjevujete téma českých německy hovořících umělců. Jak jste poznali, že k tomu nazrála doba?

To je právě hledání těch témat. Nemůžeme všichni psát o Bohumilu Kubištovi nebo Josefu Čapkovi. Nastoupila jsem do instituce, jejíž zřizovací listina říká, že jedním z jejích poslání je správa sbírkového fondu. A ve chvíli, kdy sbírkový fond obsahuje německy hovořící autory, je logické, že člověk si postupně vytáhne jeden obraz, jeden konvolut a začne se mu to skládat. Takže u mě tohle bádání nastalo ani ne tak díky tomu, že by nastal historický čas, ale spíš za to mohou okolnosti – například jsem během mateřské získala grant, který mi umožnil poprvé odcestovat do knihovny v Mnichově. A díky tomu týdnu strávenému v tamních knihovnách a archivech jsem získala množství materiálů, které jsem následně zpracovávala. Podobných momentů bylo víc a postupně se skládaly, až nastala určitá euforie z toho tématu, takže jsme se v roce 2008 s manželem oba přihlásili do doktorského studia.

Jak vaše manželská spolupráce funguje?

Někdy je to samozřejmě o nervy, ale navzájem se podporujeme a doplňujeme. Ivo často přichází s nápady, k nimž já pak složitě hledám způsob, jak je uskutečnit. Ale obecně se nám daří o věcech diskutovat a nápady posouvat a realizovat. V praxi naše domácí spolupráce probíhá třeba tak, že když připravujeme výstavu, máme po celém obýváku vyskládané kartičky seřazené podle témat. A také ovšem máme králíka, který má rád celulózu a občas uteče z dětského pokoje a proběhne se těmi kartičkami, z nichž v lepším případě vytvoří úplně jiné uskupení. Takže to pak zase všechno pracně rovnáme, řadíme, mluvíme o tom. Někdy bychom potřebovali, aby nám do diskusí vstoupil někdo nezaujatý, kdo v problematice není tak ponořený a je schopen ji nahlédnout zvnějšku.

Nastoupila jste do galerie v Liberci jako čerstvá absolventka dějin umění a historie a hned na pozici kurátorky. Díky čemu?

Kolem roku 2000 bylo v Česku hodně volných kurátorských míst. Moji pozici se prý nedařilo obsadit několik měsíců. Studovala jsem v Drážďanech, takže moje velká devíza, jak mi to tehdy vysvětlili, byla znalost němčiny. Paní ředitelka Věra Laštovková mi navrhla, ať zpracuji německé autory, jejichž díla byla uložena v depozitářích liberecké galerie. Když jsem tu sbírku poprvé viděla, bylo to pro mě trochu frustrující, protože tam nebyl žádný Kupka, ani Gutfreund, ani Antonín Mánes. Byly tam obrazy autorů, o nichž se nevědělo ani kdy se narodili, ani kdy zemřeli, díla byla ve velmi špatném stavu, protože se s nimi dlouhé desítky let nepracovalo. Jedinou výjimkou byla umělecko-historická výstava Mezery v historii, 1890–1938: polemický duch Střední Evropy – Němci, Židé, Češi, která se roku 1994 konala v Galerii hlavního města Prahy.

Takže jste rovnou začala s prakticky neznámým fondem českých Němců?

Kdepak, na začátku jsem se pustila do úplně jiné práce. Působení v regionální instituci znamená umět snad úplně všechno – vytisknout popisky, poptat tisk, vyrazit s flashkou plnou souborů na Technickou univerzitu, kde soubory nahráli na server – takhle tenkrát fungovala aktualizace webu… A odbornou práci jsem otevřela současným uměním. Moje první výstava byla Andrea Tachezyová, další byl tuším Miloš Michálek a teprve postupně jsem se začala zabývat českými Němci a shánět literaturu, která byla – až na zmíněné Mezery v historii – velmi obtížně dosažitelná.

Moje první výstava k tématu českých Němců se konala v roce 2007 a týkala se Otty Steina, což byl malíř židovského původu, který po roce 1900 konvertoval k evangelickému vyznání. V roce 1933 to však podle norimberských zákonů vůbec nic neznamenalo, takže druhou světovou válku strávil v ghettu v Terezíně. Naštěstí přežil a ke stáru žil ve Frýdlantu v Čechách, tady na severu. A díky tomu se dostal do sbírek konvolut jeho prací – něco je z Terezína, něco z doby po roce 1945, ale máme i starší autorova díla z doby, kdy se pohyboval v okruhu Der Blaue Reiter takže vznikl určitý přehled jeho tvorby. I když možná mým úplně prvním setkáním s českými Němci byla výstava Maxima Kopfa v Chebu, kterou v roce 2002 připravoval můj budoucí muž Ivo Habán.

Jak je možné, že sbírka německých autorů přečkala bez větší úhony komunistickou éru?

Jako příklad uvedu stěžejního libereckého autora Erwina Müllera, u něhož galerie spravuje zkonfiskovanou část jeho díla. Müllerovy práce se do sbírky dostaly díky tehdejšímu prvnímu řediteli liberecké galerie, Jaro Beranovi, který se s Müllerem přátelil, ačkoli jeden mluvil česky a druhý německy. Beran uložil Müllerova díla do depozitáře liberecké galerie, a tam prostě přečkala. Musíme říct naštěstí, protože víme, že v šedesátých, v sedmdesátých, a ještě i v osmdesátých letech byly velké snahy německé konvoluty ze sbírek vyřazovat. To se stalo třeba karlovarské sbírce kresby a obrazů, z níž se bohužel jen čtyři kusy dostaly k nám do Liberce. Zbytek, tedy stovky obrazů, skončily ve starožitnictvích, nebo byly komisionálně zničeny. To se stalo třeba i s částí sbírky soch, která byla uložena v liberecké galerii – část byla nabídnuta uměleckoprůmyslové škole v Jablonci, část zničena. Všechno, co bylo německé, bylo špatné. Chápu, že nálada ve společnosti byla radikalizovaná, na druhou stranu si o to víc musíme vážit těch, kteří to ustáli a byli schopni sbírky uložit třeba na půdu s tím, že jejich čas možná ještě přijde. A on přišel.

Kdy začalo národnostní vyčleňování německy hovořících autorů z Čech, Moravy a Slezska? Je to problém až první republiky?

Ne, je starší a souvisí s budováním nacionální společnosti v druhé polovině 19. století. Čeští Němci v té době viděli, že český živel začíná mít navrch. A protože jedním ze znaků národa je kultura, snažili se prosadit vedle česky hovořících umělců. Takže když vznikl spolek Mánes a začaly vycházet Volné směry, oni na to reagovali založením vlastního spolku německy hovořících výtvarných umělců v roce 1895. V té době to bylo silně propojené i s literaturou a divadlem, postupem doby se mezi příznivci objevují třeba i Franz Kafka a Max Brod. Kulturní sféra se profilovala jako dvojkolejná, česká a německá – jely paralelně vedle sebe, podobně jako třeba univerzita. Mám za to, že se nikdy moc nesnažily splynout.

Německy hovořící autoři chtěli mít stejný podíl na státních zakázkách, jenže to se jim po roce 1918 nemohlo podařit, protože budování národního stylu bylo nacionálně pojaté. Čeští Němci do toho prostě nezapadli, a tak se dělaly drobné naschvály, jako že na zakázkách v německých městech mohli pracovat zase jen Němci.

A z tohoto ovzduší vznikaly akce typu liberecké Německočeské výstavy v roce 1906?

Ano, to byla expozice uskutečněná ze vzdoru vůči pražské Jubilejní zemské výstavě z roku 1891. Ke sto desátému výročí této liberecké akce jsme připravili kulturně-historickou výstavu a knihu nazvanou 1906. Měli jsme na to širší tým autorů a díky tomu se podařilo zmapovat tehdejší podnik z různých úhlů – ať už vznik výstavy, její architekturu, uměleckou část, prostě vše, co k tomu patřilo a co si člověk představí pod pojmem čeští Němci kolem roku 1900. Výstupem naší práce je také mapový portál vytvořený kolegy z liberecké univerzity, který ukazuje, kde byly jednotlivé ateliéry či pavilony, jak zástavba pokračovala a co se tam nachází nyní.

V úvodu publikace Mladí lvi v kleci píšete, že s tématem českých Němců je spojen problém chybějící literatury a pramenů. Jak se s tím vypořádáváte?

Snažím se ve svých knihách dalším odborníkům zpřístupnit vždy aspoň část toho, na co jsem díky bádání narazila. Proto jsem například do knihy o dějinách uměleckého spolku Metznerbund zařadila antologii textů v němčině. Záměrně jsem ji ponechala v originále spolu s překladem do češtiny, aby každý měl možnost interpretovat po svém přímo německý text. Co se týče písemných pramenů, tak myslím, že když chce někdo začít bádat a podívá se do našich publikací, zjistí, kde může začít.

Ale mrzí mě, že se nepodařilo objevit žádný stěžejní materiál archivní povahy, třeba v podobě významných pozůstalostí. Ty byly nejspíš nenávratně zničeny, ať už v letech 1945–1947 při vysídlení, anebo potom během dosídlení. Protože lidé, kteří přišli do těch německých bytů a ateliérů, prostě všechno vzali a zahodili, anebo to dali někam na půdu, kde to leželo do první opravy střechy.

Stává se, že se nějaká pozůstalost přece jen objeví?

Čas od času se něco objeví, ale spíše to bývá zklamání, takové zbytné věci, na nichž je vidět, že se jimi už někdo probíral. Přála bych si najít prameny typu deník nebo dopisy. Protože to úžasně ilustruje osobnost umělců. Monografie, v nichž se využívají citáty z korespondence mezi malířem a někým jiným, jsou živé a čtivé. V našem okruhu to však úplně chybí.

Ale když se čtenář probírá vaší publikací o Erwinu Müllerovi, je to trochu detektivka plná domněnek poskládaných z historických souvislostí. Mně to přijde svým způsobem zábavnější, než kdybyste jen ocitovala deník.

Ovšem na základě deníků můžete víc interpretovat. Protože to je práce historika umění a přiznám se, že při psaní monografie o Müllerovi jsem to ještě moc neuměla, nebo jsem se toho možná v té době bála. Myslím si, že se nám to povedlo teď v knize o Paulu Gebauerovi, kde jsme měli větší tým a díky archivním rešerším Branislava Dorka jsme toho umělce dokázali zasadit do správného kontextu. U Erwina Müllera to nešlo, protože o něm víme pouze to, jak vypadal a známe jeden jediný jeho dopis. Netušíme, jak přišel k malířství, co četl, s kým se stýkal, nemáme jeho pas, nevíme, jestli viděl výstavu Nové věcnosti v Drážďanech nebo kde ke svému stylu vlastně přišel. Ale určitě to nebylo v Liberci, protože Liberec nebyl tak progresivní.

Narazili jste na to, že by téma německy hovořících umělců někomu vadilo?

Ani ne. Až vlastně u loňské výstavy Paula Gebauera. On byl členem NSDAP a jedna z návštěvnic napsala do návštěvní knihy, že prezentujeme člena NSDAP a jestli příště budeme vystavovat díla socialistického realismu… Měla jsem nutkání tam napsat: „Ano, budeme a s velkou chutí,“ protože si myslím, že to prostě patří do českých dějin umění. To není nic, za co bychom se měli stydět. Gebauerovo členství ve straně je vysvětlené, o jeho postojích nic nevíme, protože k tomu neexistuje materiál, my to jen na základě domněnek nějakým způsobem interpretujeme, čemuž jsme v knize věnovali velký prostor. Nic jsme nezamlouvali.

Obecně mám za to, že publikum, které chodí na naše výstavy a komentované prohlídky, nám fandí a že jsou to většinou otevření lidé, kteří se chtějí dozvědět a vidět něco nového – zajímají je objevy, neznámí autoři, nová díla. A my se snažíme ukazovat, co ještě nikde nebylo, protože si myslíme, že bychom se neměli opakovat nebo sázet na jistoty.

Daří se se vám inspirovat tématem německých umělců i nějaké další galerie a muzea v oblastech Sudet a někdejších německých jazykových ostrovů?

Podařilo se nám seznámit odbornou obec s tím, že zde tito umělci existovali a tvořili a zdá se mi, že kurátoři jsou schopní je do svých výstavních nebo publikačních projektů zařadit. A díky tomu, že se tím zabývá odborná veřejnost, to laická veřejnost reflektuje.

Jak pracujete s místním publikem a kolik procent návštěvníků liberecké galerie tvoří?

Z osmdesáti procent jsou návštěvníci místní, ostatní přijíždějí z Prahy, Jablonce, Hradce Králové, Děčína a dalších míst. Ve čtvrtek míváme komentované prohlídky a na jejich návštěvnících, což je prakticky jen liberecké publikum, je vidět, že chodí na nás kurátory. To je velká odměna, protože ti lidé si o akci často mezi sebou řeknou – taková propagace funguje asi ze všeho nejlépe.

Jak výstavní plán vybalancováváte? Sice se vymezujete jako regionálně zaměřená galerie, ale zároveň pořádáte expozice známých českých umělců a umělkyň. Vloni jste představili Bělu Kolářovu, teď Zdeňka Sýkoru. Máte pomyslné misky vah, na nichž vyvažujete poměr regionálního a nadregionálního umění?

Vlastně máme, protože do našeho programu musíme ročně zařadit alespoň dvě výstavy všeobecněji známých tvůrců. Výstavní plán je nutné sestavit tak, aby v něm byla velká jména, která nalákají, ať už je to Josef Lada, Josef Čapek, Běla Kolářová, David Hanvald, a potom si můžeme dovolit udělat i výstavu zmiňovaného Paula Gebauera, který nemá nic společného s Kurtem Gebauerem, a můžeme si dovolit udělat výstavy někoho úplně neznámého. Když to dokážeme vybalancovat, lidé se k nám naučí chodit a jsou schopní vnímat jak to, co znají, tak to, co neznají. Jsme jediná sbírkotvorná galerie Libereckého kraje a snažíme se, aby během kalendářního roku měl každý možnost přijít na výstavu staršího umění, i na výstavu současného umění.

To, že si vaše galerie může dovolit vydávat rozsáhlé katalogy a publikace jako jsou Mladí lvi v kleci, Erwin Műller, 1906 nebo Metznerbund, je dané tím, že tyto výstavní projekty mají většinou nějakou grantovou podporu?

Ano, většinou jde o grantové knihy. Snažíme se to vždy skloubit, aby se texty nebo výzkum vázaly ke grantovým penězům, protože bez toho by to nešlo – zaplatit výzkumnou cestu bývá pro instituce našeho typu problém. Ale podfinancován je celý kulturní sektor. Například my vytváříme oblastní galerii ve čtrnácti lidech.

Tím myslíte koho?

Lidi, kteří do galerie každý den přijdou, tedy jmenovitě: údržbář, řidič, fotograf, ředitel, jeho asistentka, tři účetní, dvě pokladní, tři kurátorky, správkyně depozitáře a dvě lektorky a ty tam nejsou ani na celý úvazek. A pak máme několik externích brigádníků a kurátorů, se kterými pravidelně spolupracujeme. Chybí nám knihovník a archivář a nemáme žádnou asistentku, která by nám třeba udělala rešerše. Takže musíme umět udělat administrativu i odbornou práci, musíme umět pracovat s prostorem, s grafikou, zajistit pojištění, zajistit transporty a smlouvy… Přitom každý rok děláme 22 až 24 výstav.

Jak se galerii funguje ve zrekonstruované budově bývalých lázní?

V budově lázní jsme si polepšili krásnými moderními depozitáři, ale kancelář máme řešenou jako open space, kde se odborná práce moc dělat nedá, takže ji často doháníme po večerech doma. S rustikálním výstavním prostorem už jsme se naučili pracovat a využít ho ve prospěch jednotlivých výstav.

Byla jsem proti stěhování do lázní, líbil se mi genius loci původní galerie ve staré Liebiegově vile (průmyslník Johann Liebieg mladší – pozn. red.). Je velká škoda, že dnes je ta budova prázdná. Město tam vytvoří komunitní centrum, moc si to nedokážu představit. Dát té budově nový život je samozřejmě důležité, ale přidaná hodnota toho místa byla historická spojitost majitele a stavitele domu a Liebiegovy umělecké sbírky, která tam sice původně nikdy nevisela, ale v těch prostorách vypadala velmi dobře. Proto mi bylo líto tu budovu opustit. Pravda ovšem je, že dneska jsem ráda, že k proměně došlo, protože galerie dostala novou náplň a úplně jiné možnosti dalšího rozvoje. Podle mě se naše galerie nachází zrovna ve fázi, kdy by měla udělat nějaký další krok v rámci svého směřování. Je to samozřejmě především na panu řediteli, ale mám dojem, že teď jsme si osahali naše možnosti, víme, co všechno si můžeme dovolit a nesmíme zakrnět.

Kurátorka Oblastní galerie Liberec Anna Habánová, foto: Eva Jarešová

Kam byste galerii chtěla posunout vy?

Měli bychom být více vidět na veřejnosti a více s ní pracovat, hlavně s dospělým publikem. Nabízí se i možnost využití venkovního jeviště vedle budovy lázní. Značný potenciál mají expozice přesahující region, v tom se panu řediteli podařila unikátní výstava sbírky Helmuta Klewana, která představila díla vídeňského akcionismu a art brut. To jsou věci, které by ve větších galeriích našeho typu měly být čím dál více vidět. Taková díla se také vystavují trochu jinak – a nás to pak učí nově pracovat s naším závěsným systémem a dalšími praktickými věcmi, které návštěvník na první pohled nevidí.