Současní čeští sběratelé umění. Manželé Havrlantovi: Všechny zastoupené autory dále sledujeme

Havrlant Art Collection je privátní sbírkou současného českého a slovenského umění. V roce 2016 ji založili manželé Kateřina a Jakub Havrlantovi. Sbírka v současnosti obsahuje přes sto dvacet uměleckých děl: maleb, soch, instalací, fotografií, videoartu. Prezentována je prostřednictvím webových stránek.

Kateřina Havrlant se v oblasti technologií a marketingu pohybuje bezmála dvě desetiletí, především v zahraničí. V roce 2003 odjela na Nový Zéland, kde studovala a pracovala pro společnost Alcatel-Lucent. V roce 2007 nastoupila jako marketingová manažerka české pobočky Google. Po třech letech se v rámci Googlu přesunula do Velké Británie, kde vedla globální tým vytvářející mobilní produkty pro rozvojové země. V roce 2014 se přestěhovala do Kalifornie – šéfovala týmu vytvářejícímu vzdělávací program pro agentury pod názvem Google Partners (a fungující v asi sedmdesáti zemích). Nyní působí ve Švýcarsku na pozici ředitelky marketingu (pro Evropu, Střední Východ a Afriku) projektů zabývajících se trvalou udržitelností, ekonomickým růstem trhů a digitálních dovedností (Grow with Google). Zajímá se o současné umění a pomáhá ženám v rozvojových zemích nastartovat jejich byznys.

Jakub Havrlant (*1984) je zakladatel, CEO (tedy ředitel) a majoritní akcionář skupiny Rockaway Capital. Založil ji roku 2013 s vizí vybudovat v ČR investiční skupinu pro digitální ekonomiku. Za rok 2019 dosáhly firmy pod správou Rockaway agregovaných tržeb přes 2,5 miliardy eur; zaměstnávají více než pět tisíc lidí v sedmnácti evropských státech. Před založením Rockaway Havrlant podporoval coby angel investor startupy (v Česku či třeba v Brazílii). V letech 2010–2013 působil jako CEO pro oblast Česka, Slovenska a pobaltských států v e-commerce skupině Allegro, do níž se dostal poté, co jí prodal svůj vlastní real estate startup Bezrealitky.cz.

Za oba dva odpovídá v následujícím dialogu Kateřina Havrlant.

Pavla Malinová – Nesmrtelnost, 2019, foto: Tomáš Souček

Co vás přivedlo ke sbírání umění?

V roce 2012 jsem měla tu čest se poprvé setkat s Medou Mládkovou u příležitosti spuštění projektu Google Arts and Culture v Londýně, jehož součástí bylo také nafocení sbírky pražského Musea Kampa. Bavily jsme se obecně o umění, a o tom, že zpřístupnit umění všem lidem je velmi důležitý počin, který je částečně možný i díky novým technologiím. V té době jsme se s manželem začali o umění trochu bavit a zajímat, ale k rozhodnutí vytvořit sbírku jsme dospěli až o tři roky později, kdy jsme se potkali s kurátorem Jánem Gajduškem, s ním jsme vytvořili koncept sbírky, která se zaměřuje na mladé umělce.

Jaké bylo první dílo vaší sbírky?

Vůbec první zakoupená díla, která se stala součástí sbírky, byly tři obrazy od malíře Tomáše Predky, jehož ateliér jsme navštívili na začátku roku 2015. Ve stejném roce následovala díla Petra Duba, Kláry Hosnedlové, Igora Hosnedla a nakonec Vladimíra Houdka, což byl vůbec první autor, jehož jsme získali přes galerii. Byla to pro nás skvělá zkušenost, která nás utvrdila v tom, že mladé umění je pro nás ten správný směr.

Sbírku od počátku vedete profesionálně a systematicky, díla prezentujete na webu havrlant.art, kurátorsky ji spravuje Ján Gajdušek. Uvádíte, že vám jde o vytvoření kvalitní sbírky současného umění a podporu mladých umělců, zastoupeni jsou začínající i etablovaní autoři. Jaká jsou kritéria pro výběr díla do sbírky? A nakolik je důležitá vaše osobní míra vkusu jakožto sběratelů, kteří za sbírkou stojí?

Snažíme se vybírat autory, kteří se věkově pohybují pod hranicí čtyřiceti let. Většina umělců, které ve sbírce máme, byli v době nákupu čerství absolventi a někteří ještě studenty uměleckých škol. Snažíme se podporovat ty, u nichž věříme, že mají talent a schopnost se v uměleckém světě prosadit. Důležitá je pro nás také osobní zkušenost s umělcem. Zajímá nás jeho osobnost, jak o své práci přemýšlí a také prostředí, v němž jeho práce vznikají. Drtivou většinu děl jsme vybírali v rámci osobních návštěv jednotlivých ateliérů. S kurátorem sbírky konzultujeme výběr autorů, sledujeme jejich portfolia a společně se rozhodujeme, koho navštívíme. Zpočátku jsme sbírku více orientovali na malbu, nyní se začínáme zaměřovat i na další média, zejména objekty a nyní také videoart a další nová média. Snažíme se, aby byla sbírka co nejvíc otevřená, a to jak prostřednictvím webu, kde je k vidění většina nakoupených děl, tak pro autory, kteří si od nás díla pravidelně zapůjčují na výstavy.

Zsófia Keresztes – My Dearest Enemy, 2018, foto: Tomáš Souček

Kde se kolekce fakticky nachází? Je například uskladněna v depozitáři nebo máte díla u sebe doma, v kanceláři?

Většinu sbírky máme uloženou v depozitáři, vybraná díla máme umístěna i doma a také v pracovních prostorech.

Je pro vás zásadní osobní přátelství s umělci?

Ten vztah bychom spíše nazvali partnerstvím. Jsme někým, kdo do vztahu s umělci již vstupuje jako sběratel a zájemce o dílo, a od této úrovně se vždy vztah rozvíjí. S některými jsme ovšem v kontaktu častěji a stali se z nich naši přátelé, s jinými jsme v kontaktu například na výstavách a vernisážích. Častější setkávání nám však nedovoluje naše pracovní vytížení.

Máte nějaké své obzvlášť oblíbené tvůrce?

Je pravda, že osobní sympatie k autorům jdou často ruku v ruce s některými díly, které máme opravdu rádi. Jedná se kupříkladu o Julia Reichela nebo o Romana Výborného. K jiným dílům máme silný vztah, přestože jsme se s jejich autory osobně nesetkali – to je například Zsófia Keresztes, Anna Hulačová nebo Pakui Hardware, jejichž díla jsou pro nás výjimečná; jejich práce jsme získali prostřednictvím galerie. Je však důležité a spravedlivé říct, že máme vztah ke všem dílům v naší sbírce a zároveň si spolupráce s umělci hluboce vážíme.

Havrlant Art Collection je sbírkou českého a slovenského umění. Jde o zásadní bod, nebo je možné, že se záběr v budoucnu rozšíří i na tvorbu umělců z jiných zemí?

Sbírku v blízké budoucnosti rozšíříme o autory z dalších zemí. Ostatně už máme zastoupenou zmíněnou Zsófii Keresztes z Maďarska a uměleckou dvojici Pakui Hardware z Litvy. Snažíme se postupovat uvážlivě a sbírku rozšiřovat spíše pomalejším tempem. O to více si autory vybíráme. Zároveň není naší prioritou sbírku jakkoliv národnostně omezovat. V blízké budoucnosti bychom sběratelskou aktivitu rádi rozšířili dalším směrem. Uvažujeme o komplexnější podpoře aktivit mladých a talentovaných lidí a nechceme se omezovat pouze na výtvarné umění. Sbírka samotná ovšem nadále zůstane jádrem našich aktivit a plánujeme ji rozšiřovat.

Petr Dub – Lorem Ipsum, 2018, foto: Studio Flusser

Mnoho autorů, jejichž díla se nacházejí ve vaší kolekci, je zastupováno galeristy. Je to pro vás důležité, vnímáte to například jako jisté potvrzení jejich kvality?

Primárně nakupujeme v ateliérech umělců, neboť je pro nás důležitá osobní zkušenost a znalost jejich přístupu k tvorbě. Často se stane, že díla získáme ještě v době autorova studia a do komunikace s galerií, která jej mezitím začala zastupovat, vstupujeme až později, když se k umělcově tvorbě vracíme. Část autorů jsme nakupovali přes galerie: mohu jmenovat Annu Hulačovou, zastoupenou Galerií Hunt Kastner, Pakui Hardware, Romana Štětinu, Lukáše Karbuse či Vladimíra Houdka jsme získali přes Polansky gallery, Zsófii Keresztes skrze vídeňskou Gianni Manhattan nebo Daniela Vlčka prostřednictvím Drdova gallery, které je exkluzivně zastupují. Máme za to, že činnost soukromých komerčních galerií je, zejména pro zahraniční úspěch a prezentaci umělců, naprosto zásadní.

Co vám osobně sbírání přináší?

Dělá nám radost vidět, že autor, kterého jsme podpořili nákupem díla, ve své tvorbě úspěšně pokračuje a daří se mu prosazovat se v nelehkém světě umění. Všechny naše tvůrce dále sledujeme, občas chodíme na jejich výstavy a později se k nim vracíme další návštěvou ateliéru nebo galerie. Po určité době je fascinující vidět, jak se někteří v tvorbě posouvají a jak se celý jejich příběh vyvíjí dál. Samozřejmě jsou pro nás důležitá také díla.

Přátelíte se s jinými sběrateli?

Vzhledem k našemu pracovnímu nasazení sledujeme aktivity jiných sběratelů spíše zpovzdálí.

Považujete některé dílo ve své sbírce za důležitější než ostatní?

Určitým zásadním momentem byl nákup děl od Anny Hulačové, což byly vůbec první objekty, které jsme pro sbírku získali. Dalším impulsem byl nedávný nákup tří videoartů od Romana Štětiny.

Anna Hulačová – Bez názvu, 2015, foto: Ondřej Polák

Jaké je poslední dílo, které jste do sbírky pořídili?

Právě videa Romana Štětiny. Byl to pro nás zároveň první nákup jiného média, než na která jsme se dosud soustředili. Rádi bychom sbírku více zaměřili, jak už jsem řekla, na umělecké formáty a média odpovídající současnému uměleckému vývoji.

Jaké máte se sbírkou plány do budoucna? Jak se případně stavíte k prodeji děl ze sbírky?

Už jsem to naznačila: rádi bychom v dohledné době sbírku rozšířili o další aktivity, které by mohly být propojeny s nadační činností zaměřenou nejen na výtvarné umění. Je to něco, o čem momentálně přemýšlíme a pokud to bude možné, zrealizujeme to.

Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií nějak promění, nebo již proměnilo? Pokud ano, jak?

Myslíme si, že se k výtvarnému umění přikloní noví sběratelé, jejichž pracovní pozadí a aktivity jim budou skýtat touhu poznat díky umění něco nového. Pro nás je sběratelství prostředkem, jak se dostat do naprosto jiného prostředí, a hlavně mít možnost umělcům pomáhat a vidět jejich posun. To nás naplňuje.