Současní čeští sběratelé umění. Jiří Zahrádka: Nesbírám, mám věci, s nimiž žiji

Muzikolog Jiří Zahrádka (*1970) se dlouhodobě věnuje životu a dílu Leoše Janáčka. Mimo to vlastní jedinečnou sbírku uměleckých děl. Mezi „jeho“ autory najdeme řadu významných českých a slovenských výtvarníků druhé poloviny dvacátého a počátku jednadvacátého století (například Jana Mertu, Adrienu Šimotovou, Huga Demartiniho, Dezidera Tótha, Ivana Kafku, Pavla Hayeka, Petra Veselého, Pavla Korbičku, Vendulu Chalánkovou, ovšem také Američana Morgana O´Haru). Jiřího Zahrádku pojí s umělci, jejichž tvorbu dlouhodoběji sleduje, přátelství. V případě jednoho z nich, Dalibora Chatrného, však šlo o výjimečný vztah. Ne náhodou se syn tohoto sběratele jmenuje Dalibor, právě podle blízkého kamaráda. Komunikace s umělci je pro Zahrádku každodenní záležitostí. I v rámci brněnského Památníku Leoše Janáčka, svého pracoviště, vede kurátorsky výstavní prostor, kde již několik let pořádá výstavy současným výtvarníkům.

Co vás přivedlo ke sbírání výtvarného umění?

Patrně to byly rodinné kořeny, protože tatínek nějaké umění sbíral. U nás vždy visely obrazy, například od Bohumíra Matala, a také jsme se znali s výtvarníky. To bylo opravdu důležité, že jsem tak mohl vnímat výtvarné umění už od dětství.

Další podstatný moment je ten, že mě výtvarné umění vždy zajímalo zcela přirozeně právě proto, že jsem muzikolog. Člověk, který vnímá jistým způsobem hudbu, samozřejmě vnímá zcela osobitě i výtvarný projev. Odjakživa jsem chodil na výstavy. Tolik asi k tomu, proč jsem začal výtvarné umění sbírat. I když to sbírání je u mě dost problematický termín. Já nesbírám, já mám věci, s nimiž žiji. Se kterými je mi dobře a které tvoří můj svět. Patří tam třeba i knihovna. A mám pochopitelně fonotéku, kde je zastoupena „zakonzervovaná“ hudba, kterou si rád poslechnu. Obrazy jsou součástí domácnosti, stejně jako hudební nástroje, na které se hraje. Je to pro mě strašně důležité, ale není to v pravém smyslu sběratelství. Hlavní rozdíl je asi ten, že sběratel má nějakou vizi, jak má sbírka vypadat. Má své autory, má své zaměření a tu sbírku systematicky doplňuje. To u mě nikdy nebylo.

Nemáte tedy žádný koncept sbírky?

Ne. Jediný koncept, kterému podřizuji výběr, je ten, zda souzní určité dílo s mým pohledem na svět, anebo ne. Jediný můj koncept je tento. Jak to či ono zapadá do mého chápání světa, což pochopitelně často souvisí s uvažováním a s postoji samotného autora. Proto prakticky neexistuje případ, že bych si šel koupit obraz od tvůrce, kterého neznám a o němž mnoho nevím, jen proto, že se mi daný artefakt pouze líbí. To si nedokážu představit.

Pohled do příbytku Jiřího Zahrádky s instalovanými výtvarnými díly, foto: archiv Jiřího Zahrádky

Proč ovšem je osobní přátelství s umělci je pro vás tak důležité?

Abych si ujasnil, co chtějí svou tvorbou říci. Umělci, ať již výtvarníci nebo skladatelé, mají nějaký postoj k životu, chtějí něco světu sdělit. Každý člověk chce svou prací něco komentovat. Chce se vyjadřovat k současnému světu, k tomu, co ho tíží, k morálním či hodnotovým aspektům a podobně. Tím spíše umělec. Protože „dělám“ dvacet let od rána do noci Leoše Janáčka, a je to můj bytostný autor, vím, co chce říct. Přesně vím, které otázky ho zajímají a jak geniálním způsobem to sděluje světu. V hudbě dokáži pochopit záměr i bez osobního přátelství, které je ostatně – vzhledem k časovému odstupu od života skladatele – často prostě nemožné. Ve výtvarném umění je to obecně, alespoň pro mě, trochu těžší rozpoznat. Tedy u některých autorů to jde rozpoznat docela dobře, abych byl přesnější – obzvlášť u těch, co už mají za sebou nějakou cestu, nebo kteří už tu nejsou. Ale u jiných žijících, zvláště u mladších, je to těžší. Když však tyto lidi znáte, a znáte jejich způsob uvažování, najednou vidíte, zda a nakolik úspěšně se ten postoj ukazuje v jejich výtvarném projevu. Anebo zda je to jenom klišé. To se může lehce stát.

Jak navazujete s umělci kontakt?

To jde samo. Nevím, čím to je, že mě mají výtvarníci rádi. Opravdu nevím, nebo to nedovedu posoudit. Není to tak, že já chodím za nimi. Někdy je to prostě náhodné setkání, jindy prostřednictvím přátel apod. Pro mě nejdůležitější přátelství v životě zosobňoval Dalibor Chatrný. A Dalibor se znal se s dalšími lidmi, samozřejmě hlavně své generace. Prostě se to nabalovalo.

Jak jste se potkal přímo s ním?

To už je mnoho let. Nedávno jsem na to vzpomínal. Bylo to na jedné výstavě. Přišel ke mně (nevím odkud věděl, že jsem to já) a zeptal se mě, jestli jsem ten janáčkolog. Že prý by ho něco zajímalo. Řekl jsem, ať za mnou přijde do Janáčkova archivu. Nevěděl jsem, že bydlí hned za rohem.

Kde přesně bydlel?

Bydlel na Botanické. Když vyjdete tady ode mne (rozhovor probíhal v pracovně Jiřího Zahrádky, v přímém sousedství domu Leoše Janáčka stojícího na Smetanově ulici v Brně – pozn. autorky) na ulici, tak tam skoro vidíte. Potom se za mnou jednou stavil a donesl mi takovou partituru. Tak jsem poděkoval a dlouho jsme si povídali o Janáčkovi a o výtvarném umění. Rychle z toho bylo intenzivní a důležité přátelství. Myslím si, že nejen z mé strany, i z jeho. A velmi podobně jsem se seznámil na jedné výstavě Adrieny Šimotové s Honzou Mertou. Věděli jsme o sobě už dřív, na výstavě se setkali, a po nějaké době vzniklo přátelství. Velmi přirozeně. Je pravda, že když už máte pověst člověka, který reflektuje výtvarné umění, jde to snáz. Možná jsem pro výtvarníky zajímavý i tím, že nejsem kunsthistorik, ale muzikolog a že má profesní cesta je Janáček. Takže můj pohled na umění je trošku jiný, a pro ně snad přínosný.

Pamatujete si, jaké bylo vaše první dílo ve sbírce?

Když jsem měl tak sedmnáct, osmnáct let, sbíral jsem prvorepublikové karikatury a ilustrace.

Zajímavé zaměření. Proč právě je?

Bylo to spojené s knihou. Mám plno zajímavých, krásných knih, a protože mě hodně zajímala kniha jako taková – tedy vazba knihy, typografická úprava, ilustrace a tak dále – bylo to asi to první, co jsem sbíral. Když jsem se časem od tohoto druhu umění odstřihl, byl jsem v tvorbě sbírky opět svobodný. A dál už to bylo dané přátelstvími. Dílo, které považuji v historii vzniku své sbírky za přelomové, je návrh opony Národního divadla v Brně. Koupil jsem ji od Dalibora Chatrného. To byla první věc, kterou to asi začalo.

V kterém roce to bylo?

Myslím 2004.

Považujete to dílo za nejdůležitější ve své sbírce? Nebo byste takto charakterizoval jiné?

Ne. „Nejdůležitější“ dílo vlastně nemám. Jak bych to řekl… Můj pohled na umění byl hodně ovlivněný právě Daliborem Chatrným. Já vždycky říkám, že mám štěstí i smůlu, že se na umění dívám jeho očima. Pro mě to bylo zásadní setkání, hodně mi formoval pohled na výtvarný projev. Na druhou stranu Dalibor dobře věděl, že mám jisté nadání vystihnout, které dílo je podstatné, a které není či je méně podstatné. To se nedá moc naučit. Když mi dáte od jednoho autora dvě věci vedle sebe, třeba i podobné, tak s velkou pravděpodobností vyberu to podstatnější, v němž se dané principy lépe uplatňují. Sleduji určitý princip, který výtvarník uplatňuje, a nedám pouze na vnějškový efekt. Díla, která se mnou žijí, mám denně na očích, takže vybírám přísně. Nepotřebuji jich mnoho. Ale chci jen taková, která jsou pro mě natolik důležitá, že je nechci nikdy sundat ze stěny.

Co vám tedy sbírání přináší?

Je to druh osobního uspokojení. Stejně jako hudba, která mi dává strašně moc. Odmala poslouchám vážnou hudbu. Denně sedím nad notami, a přesto mě hudba stále dojímá. To je velké štěstí. A mám tu schopnost, nebo dar, že něco podobného mám i s výtvarným uměním. Pouze s některým, samozřejmě. Takže mi to vlastně přináší štěstí. Není to jenom jakási „vyšší kvalita života“, ale něco bytostného, bez čeho bych byl strašně ochuzen.

Vaše rodina se na sbírku dívá podobně?

Děti od malička žijí v umění a mezi výtvarníky. Protože ta přátelství se netýkají jen mě, ale do velké míry i mé ženy a dětí. Když přijel Dalibor Chatrný, byl s Aničkou a Daliborkem v kontaktu a fungovalo to moc pěkně. Svým způsobem byl součást rodiny. Podobně když k nám přijedou Honza a Lenka Mertovi, Pavel Hayek či Lenka Sýkorová, manželka dnes již zesnulého Zdenka Sýkory.  Šárka, moje žena, má umění ráda. I když je to trošku můj svět, to je jasné. Viděla by to možná malinko jinak, ale můj výběr je jí blízký, nikdy neprotestuje. A děti mají v pokoji věci od Dalibora Chatrného, Jana Merty nebo Václava Stratila a nikdy neprojevovaly přání, že by raději chtěly nějaké plakáty. Chápou, že je to součást i jejich života.

Jak se pak tedy stavíte k prodeji děl ve své sbírce? Neprodáváte?

Na tom leží mlýnský kámen. Prostě ne. Některá díla, papírová, jsem daroval. Něco galeriím, nebo přátelům. To není problém. Daruji rád. Ale neprodal bych nikdy. Připadá mi, že mi ty věci umělci prodali nebo dali (protože velkou část jsem dostal darem) z nějakého důvodu. Chtěli, aby byly u mě. A to se nedá obejít. Mě by to ani nenapadlo.

Máte do budoucna se sbírkou nějaké plány?

Co se sbírkou, to je závažné rozhodnutí. Kdyby to byla sbírka obrazů, které se mi jen líbí a které jsem někde nakoupil, tak je to jedno. Ale vzhledem k tomu, že je to sbírka, která má výrazný osobní charakter, je to velká zodpovědnost. Navíc jsou v ní podstatná díla některých autorů. Uvidíme, jak se bude vyvíjet situace, každopádně bych chtěl se sbírkou dožít. Když budou mít děti o výtvarné umění zájem a budou to vidět stejně jako já, jednou bude jejich. Jestli to tak nebude a kdyby v ní, nedej bože, viděly do budoucna zdroj financí, tak bude rozhodně darovaná do veřejné instituce. Chápu se spíše coby dočasný správce této sbírky.

Neplánujete založit vlastní muzeum či galerii?

Jsem naštěstí muzikolog, mám svého autora, Janáčka, a mám díky tomu spoustu práce. Jsem na světě kvůli tomu, abych dělal Janáčka – připravoval edice, psal o něm knížky. Chápejte, ta sbírka je také jakýsi odlesk mých přátelství. Pro mě jsou ta díla důležitá, ale asi ještě mnohem důležitější pro mě je, že autory osobně znám. Měl jsem štěstí, že jsem se kamarádil s Daliborem Chatrným, Adrienou Šimotovou, Zdeňkem Sýkorou nebo s Hugem Demartinim. A přátelím se s Honzou Mertou, Ivanem Kafkou, Deziderem Tóthem a s mnoha dalšími. To velké množství skvělých lidí, přátel, to je pro mě nejdůležitější.

Pohled do příbytku Jiřího Zahrádky s instalovanými výtvarnými díly, foto: archiv Jiřího Zahrádky

Sbírání tedy nesouvisí s vaší prací?

To se také nedá říct. Vše, co člověk činí, činí z nějakého důvodu. Každý jedinec má svůj svět, svůj způsob uvažování a svůj svět hodnot. Nedá se to úplně odříznout. Není to tak, že tady je výtvarné umění, tady je sběratelství, tady je moje zaměstnání muzikologa, tady je moje rodina a tady je můj dům. Je to jeden celek, který se přirozeně prolíná, doplňuje a vzájemně obohacuje. Moje uvažování o výtvarném umění je propojené s přemýšlením o hudbě, a naopak.

Občas působíte i v roli kurátora. Nejen v prostorách Janáčkova domku, vašeho pracoviště, kde dlouhodobě vedete výstavní prostor. Jak vnímáte tuto svou činnost? Souvisí s vaší sbírkou?

To není otázka sběratelství. Většinou šlo o autory, které znám a znám i jejich dílo. To je celé. Ano, někdy se stává, že si mě přizvou k přípravě výstavy, ale nevím, zda jsem jim podstatnou pomocí. Například v případě Honzy Merty, který má vždy výstavu velmi promyšlenou. U některých to byla samozřejmost, třeba u Dalibora Chatrného. Ale nesestavoval jsem ty výstavy sám, nemám ty ambice. Můžu s klidným svědomím říci, že od roku 2004 jsem Daliborovi téměř všechny výstavy dělal já, ale málokde mě najdete napsaného. V té době jsem jeho dílo prostě znal nejlépe.

Něco jiného je to tady v Janáčkově domečku. Tady jsem svobodný. Ale zase: vybírám z okruhu svých kamarádů a přátel, jelikož mě je jejich dílo blízké. Například taková Vendulka Chalánková, která je z mladší generace. Hrozně si vážím jejího díla, protože si myslím, že invencí se blíží k Daliborovi nebo k Dežo Tóthovi. Výtvarný jazyk je u ní jiný, způsob výpovědi je u ní rovněž jiný, ale míra její invence je obrovská. Je to nevídaný talent, ale je před ní ještě dlouhá cesta. A navíc je to velice fajn člověk. Je radost se s Vendulkou kamarádit a dělat jí výstavy. To je paráda!

Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií nějak promění? Zaznamenáváte již nyní nějaké změny?

Na umění jako takové neměla snad, bohu díky, pandemie zásadní význam. Pokud nechtělo být příliš až aktuální. Moji výtvarní přátelé pracují soustředěně, jako před ní. Mimochodem uprostřed nouzového stavu jsem se dožil padesátky a Marian Palla mě právě v tu dobu portrétoval – pochopitelně s rouškou!

Tady to máš, milý Jiří… Marian Palla (vlevo) předává Jiřímu Zahrádkovi portrét k jeho padesátinám, foto: archiv Jiřího Zahrádky

Jiná věc, jak se během pandemie proměnilo sběratelství. Myslím, že vše je spojené s nejistotou na finančních trzích a s nestabilitou měny. Mnoho lidí se rozhodlo „zainvestovat“ do umění, prostě uložit peníze. Je to přirozené, ale trošku smutné. Výtvarné umění se stalo významnou tržní komoditou, ať se mi to líbí, či ne. Snad tato poněkud zvláštní cesta vzbudí nakonec u těchto investorů skutečné a obohacující – nikoliv ve finančním slova smyslu – podněty.