Komentář: Sdílené dědictví, které překračuje hranice států

Zavřené státní hranice prohlubují u mnohých lidí uvažování nad národem jako nad biologickým uskupením. Současná rétorika některých politiků se zároveň stala bolestným mementem toho, k čemu Evropu a svět takto zacílené přemýšlení vede. Názorné důsledky podobného pohledu na svět lze nalézt území dnešního Turecka a historické Arménie.

Tady pracovaly bomby

Pokud se dnes odvážíme do východní Anatolie, do okolí starodávného hlavního města Ani, kdysi obývaného Armény, uchvátí nás krása zdejší krajiny (viz otevírací fotografie k tomuto článku). V samotném městě Ani se nám před očima začne odehrávat živý dialog mezi přírodou a kulturou. Starobylé městské hradby a ruiny kostelů zde po způsobu pomníků připomínají slavnou minulost místa. Pro Evropany a jejich romantické představy, které mají původ v 19. století, je to vskutku kouzelné místo. Avšak pokud se návštěvník vydá o kousek dál a zavítá k nedalekým klášterům – které coby duchovní hradby ochraňovaly tento kraj – jeho dojem se naprosto změní.

Zbytky kostela sv. Jana Předchůdce v Chtzkonku (obr. 2) jako by držely pohromadě jen zázrakem, poněvadž sloupy uvnitř kostela chybí, jak s překvapením zjistíme, nahlédneme-li dovnitř. I amatérský pohled tady rozezná stopy záměrného ničení. Ostatně už když letmým pohledem srovnáme stav tohoto kláštera kolem roku 1900 (obr. 3) se stavem současným, musíme si všimnout, že z místa zcela zmizely čtyři okolní kostely postavené pravděpodobně mezi 9. a 11. stoletím. Kusy právě těchto kostelů se nacházejí rozeseté po okolních svazích, což svědčí o výbuchu.

Několik kilometrů od Ani se nachází klášter Horomos, který od 13. století sloužil jako královské pohřebiště. Bývalo to tedy jakési „arménské Saint-Denis“. Dnes je toto místo zničeno a trosky rovněž prozrazují, že zde došlo k bombardování (obr. 4). Hrobky byly navíc vykradeny a jejich vykrádání dle všeho dokonce stále pokračuje. Autor tohoto textu se sám stal svědkem manipulace s jednou z hrobek, která se zdála přinejmenším pochybná.

A konečně uprostřed pouště, v srdci již od středověku opuštěného města Mren, se dodnes nachází honosná pozdně antická bazilika (obr. 5). Je datována do 7. století, zastřešená elegantní kupolí a v její apsidě se stále nacházejí zbytky nástěnných maleb. Jedná se proto o jednu z nejobdivuhodnějších soudobých památek Středomoří. Avšak její jižní fasáda se zřítila a hlavní vstup nese jasné známky po výbuchu granátu, který zde explodoval a ohrozil tak statiku celé této unikátní stavby.

Není pochyb, že všechno jmenované pustošení se odehrálo po uzavření karské smlouvy, která v roce 1921 postoupila popsané území Turecku. Rovněž je patrné, že se zde páchalo záměrné násilí na arménských památkách, a to asi až do šedesátých let minulého století. Dnes jsou tyto památky většinou opuštěny. Město Ani je od roku 2015 chráněno jako součást světového dědictví UNESCO, ale všem ostatním stavbám hrozí, že nadobro zaniknou kvůli přírodním vlivům. Christina Maranci, profesorka na univerzitě v Tufts (USA), opakovaně vyzývala k záchraně těchto památek. Nakolik je mi ale známo, nedošlo ve věci k žádné výrazné změně.

My jsme my, a kdo je víc?

Celá záležitost je velmi složitá. Zaprvé kvůli zřejmému nezájmu zdejšího tureckého obyvatelstva, které nemá žádný přímý vztah k minulosti těchto míst. Nedostatek zájmu je tedy poměrně logický. Bez osobního vztahu lidí k minulosti se mohou nádherné památky stát pouhými kameny. K podobné situaci došlo například v Československu v době nové okupace Sudet po roce 1945. Zadruhé, turecký stát se až na několik málo výjimek pokouší vymazat stopy arménské přítomnosti v Anatolii, které jsou spojené s velmi problematickým vztahem Turecka k událostem, které vyvrcholily genocidou v roce 1915. A zatřetí zde panuje tragický nezájem mezinárodní komunity, a to včetně historiků umění, kteří o problému zřejmě nejsou dostatečně informováni. Arménská strana na pamětihodnosti samozřejmě nezapomíná, ale vzhledem k dodnes komplikovaným turecko-arménským vztahům to k ochraně památek nepřispívá.

Zmíněné stavby nejsou jen obyčejné kameny. Či, lépe řečeno, jsou to kameny ve formě, kterou jim dali lidé, aby se staly součástí kulturního dědictví. Dnes tyto památky nejsou jen arménské. Díky své kvalitě a důležitosti náleží všem a mělo by s nimi být patřičně nakládáno. Nejedná se v žádném případě o popírání toho, že jde o díla arménské kultury; současně je však nutné připustit, že v dnešní době jejich hodnota překračuje hranice Anatolie, Kavkazu i celého Středomoří.

Nemůžeme zapomenout na minulost. Je zločinem popírat masakry Arménů v letech 1915–1916, jehož následky teď území kolem Ani nese. A ničení arménských památek Otomanskou říší a první Tureckou republikou bylo pokračováním téže kulturní genocidy. O sto let později by měly být takové památky zachráněny pro svou nedozírnou hodnotu. Tyto kameny totiž připomínají svět, který předcházel moderní myšlence „etnického národa“. Svět, v němž kultury, náboženství a lidé existovali společně. To až myšlenka moderního národa, která je – částečně – zodpovědná nejen za události z let 1915–1916, ale rovněž za Osvětim, Rwandu nebo Srebrenicu. Můžeme jistě dále obhajovat ideu národní identity, avšak dějiny 20. století nám ukazují, do jaké míry je nebezpečná a kolik násilí a nenávisti může vyvolat.

V současné době, kdy se otázka národa může znovu zdát aktuální, zničená umělecká díla tiše svědčí o tom, o co všechno nás nacionalismus připravil. Tyto památky však lze vnímat i jako nástroj k tomu, abychom se na svět dívali jinak. Je třeba přijmout středověká umělecká díla coby součást společného kulturního dědictví. Konkrétně v Anatolii tak mohou být památky jednak zachráněny, jednak mohou otevřít další kapitolu dějin. Ukazují totiž, že díky spolupráci a dialogu je možné tvořit hodnoty, které přetrvávají. To je nádherně vidět v díle kultury, jako je ta arménská, která vznikla v neustálém dialogu s těmi ostatními a o níž pojednává následující krátký film.

Podívejte se na krátký dokument Na křižovatce mezi světy: Středověká Arménie, který natočili studenti dějin umění Masarykovy univerzity během své studijní cesty po Gruzii a Arménii, zdroj: Centrum raně středověkých studií

Autor (*1980) je česko-švýcarský historik umění specializující se na studium historiografie umění Byzance a na studium umění Milána, Říma a Konstantinopole v období pozdní antiky a raného středověku. Působí jako docent v oboru dějiny umění na Masarykově univerzitě.