Požáru nadosah. Emel Mathlouthi, zdroj: Salam orient – Foto: James-Mountford

Zpěvačka Emel Mathlouthi: Jsem vítr, který se dotkl ohně

Jiří Moravčík, 21. December 2019

„Dobře, stalo se. Ale pořád ještě existuje možnost s tím něco udělat. Ten požár uhasit,“ burcuje na novém, environmentálně laděném albu Everywhere We Looked Was Burning tuniská zpěvačka Emel Mathlouthi. Náleží k lidem, kteří byli a jsou připraveni jít s osobními emocemi na trh a mají ohlas napříč kontinenty.

Název Everywhere We Looked Was Burning budí dojem blížící se apokalypsy. Ale není tomu tak: Emel Mathlouthi (*1982) do něho úmyslně vložila minulý čas, jako by ještě nebylo pozdě se s přírodou udobřit a začít znova. I když je za pět minut dvanáct, ne-li později. Přírodu zpěvačka vnímá v symptomatické dvojjedinosti: jako ničivou sílu oplácející lidstvu zločiny na ní páchané i jako křehký ekosystém v defenzivě.

„Od narození dcery jsem se cítila stále více propojená s přírodou a je pro mě nepředstavitelné sledovat, jak ničíme svět našim dětem, které na nás spoléhají. Zprvu jsem jen chtěla slyšet armádu zuřivých zvuků přírody mstící se všem, kteří ji zničili. Pak jsem však objevila naději a destrukci vyvážila vzkříšením,“ prohlásila Mathlouthi, která v současnosti žije s manželem a dcerou v New Yorku. Kromě toho mají pronajatý dům ve Woodstocku, kde Tunisanka během procházek přirozené zvuky přírody nejprve intenzivně vnímala, pak natáčela a nakonec ji přivedly k ústřednímu motivu alba Everywhere We Looked Was Burning. Samply větrů, praskání hořícího dřeva nebo zvuk vodopádu vložila do několika skladeb. Smysl rovněž dává volba studia ve městě Catskill u břehu řeky Hudson. Přesněji: jde o jedno ze studií, kde nahrávka vznikala. S početným koprodukčním a zvukařským týmem – Steve Moore (Zombi), Ryan Seaton, Karim Attoumane, Ash Koosha, Chris Tabron (Beyoncé) a Marta Salogni (Björk) – Mathlouthi album dotáčela v Paříži a Londýně, kdy po většinu času měla po boku věrného tuniského elektroproducenta Amine Metaniho.

Emel Mathlouthi v černých šatech
Poslechněte si skladbu Rescuer z nového alba Everywhere We Looked Was Burning, foto: Julien Bourgeois / Courtesy of the artist

Vášnivý soprán Emel Mathlouthi, přecházející občas do klasické teatrálnosti, doposud ladil s arabštinou, s tuniským dialektem i s přesvědčením, že nesrozumitelnost není překážkou, neboť rozhoduje zvukomalebnost slov (podobně postupovala Islanďanka Björk). To už neplatí: s rozhodnutím zabývat se univerzálnějšími tématy a vydat se globálnější cestou nyní většinu skladeb Mathlouthi zpívá anglicky; v textech se inspiruje poezií Rainera Marii Rilkeho, Johna Ashburyho či T. S. Eliota. Možnost promluvit bez nutnosti překladu, v němž se spousta nuancí ztrácí, je pro Mathlouthi důležitá, ale podstatnější je odstřižení se od marginalizujícího stereotypu: zpívá arabsky, tak to musí být world music.

Ostatně Tunisanka z takového západního klišé vždy utíkala. Hypnotické severoafrické rytmy a zvuky tradičních nástrojů její vypjaté lamentace sice formují, ale nedefinují: vpravdě sama sebou se cítí být uprostřed elektrorockové bouře absorbující trip hop, distorzní noise, ambient, experimentální pop a nálady filmových soundtracků. A tak je tomu i na novém albu, na němž jsou arabsky zpívané skladby pouze dvě: vznosná píseň „Ana Wayek“ a dramaticky rozbubnovaná „Merrouh“ s nepřeslechnutelnou nostalgií míří s káhirskými smyčci jasně do Tuniska. Tedy tam, odkud – v obavách před perzekucemi – v roce 2008 utekla do Paříže. A kam se inkognito vrátila během Jasmínové revoluce, předzvěsti Arabského jara, ačkoliv jí policie zrušila Facebook, režim prezidenta Ben Aliho jí zakázal koncertovat a média o ní nesměla vypustit ani zmínku.

Přesto byla její píseň „Kelmti Horra“ šířena mládeží po sociálních sítích a 19. ledna 2011 ji Emel zazpívala na tryzně za zemřelé. Vidět to můžeme na YouTube: zpívá bez doprovodu, přehlušovaná davem oslavujícím zároveň útěk nenáviděného diktátora ze země. Procítěný chvalozpěv, měnící se ve velkolepou hymnu revoluce, trhá dodnes emoce na cucky zpěvaččiným srdcervoucím přednesem i kazatelským vzdorem: „Jsem svobodná a mým slovem je svoboda. Jsem hlasem mrtvých a těch, kteří to nikdy nevzdávají. Jsem vítr, který se dotkl ohně.“

Jímavá „Kelmti Horra“ se proslavila; v roce 2015 s ní zpěvačka dokonce umocnila předávání Nobelovy ceny míru. Zároveň však Mathlouthi vtiskla status protestní umělkyně, roli, v níž se necítí dobře. Ano, v jistou dobu byla ve správný čas na správném místě, jenže život jde dál – a kdo by toužil po tom, aby se vás pořád vyptávali na to samé, když vaše hudba evidentně prošla košatějším vývojem?

Z vystoupení při udělování Nobelovy ceny míru v roce 2015
Podívejte se na vystoupení Emel Mathlouthi při udělování Nobelovy ceny míru v roce 2015, zdroj: YouTube

V teenagerském věku měla podle svých slov averzi ke všemu arabskému, spojenému s diktaturou, zastaralými tradicemi a politicko-náboženskou manipulací vymývající mozek: „Toužila jsem po svobodě a našla ji v tvrdém progresivním rocku zpívaném anglicky. Pro mne to byl druh protestu, a zároveň jediný způsob, jak existovat a přežít.“ V té době si také pro sebe nacházela spřízněné tvůrce: Joan Baez, Boba Dylana, politicky nekorektního Sheikha Imama z Egypta či libanonskou divu Fayrouz.

Otec – profesor historie a levicový radikál vyhozený z univerzity – dceru navedl k Vivaldimu, ale i třeba k Mahalii Jackson. Toleroval i její anarchistické smýšlení a kontakty s undergroundem. Jenomže svobodomyslná rockerka si v arabském světě, notabene v diktátorském režimu, může na čelo rovnou namalovat pomyslný terč. Francouzský exil jí rodina proto schválila, překvapená posléze, jak rychle se dcera v Paříži adaptovala. Začala spolupracovat s Trickym či dubovými Meï Teï Shô.

Album Kelmti Horra, jež vyšlo počátkem roku 2012, neznamenalo pro arabský svět ledajaký debut. Emel Mathlouthi vytáhla těžký kalibr moderní elektropopové hudby: se západními i káhirskými smyčci, se sbory, s akustickou kytarou a tuniskými tradičními rytmy řízenými geniálním perkusistou Imedem Alibim. V rozhovoru pro magazín Songlines tuhle rozmáchlost vysvětlila: „Protestní hudba dokáže být někdy velmi nudná nebo zbytečně jednoduchá. To jsem nechtěla, jsem především umělec, nikoliv politik. Samotné poselství nestačí, vyžaduje také krásné melodie a propracované aranže.“

Pro majestátně laděné suity, v nichž se přes sebe přelévají jemné přemítání, vztek i tíživý smutek, byl nejsměrodatnější zpěvaččin manifest: „Hej, jsem tady, hlas mlčící většiny.“ Ve druhém sledu zněl vzkaz arabským ženám: „Buďte na sebe hrdé a nenechte se vláčet muži.“ Promluvila o sexismu v hudbě a pro ni nepřijatelné ustálené domněnce, že za vším stojí muž, který ženy musí řídit. „Tohle album je svědectvím o síle ženského umění,“ tvrdila Emel. Obraz nezávislé arabské ženy souběžně s originálním vizuálem: stylizovanými fotografiemi, grafikou obalů, epickými videoklipy a šaty z dílny ikonického tuniského návrháře Azzedineho Alaïa (a po jeho smrti dalších designerů a respektovaných fotografů).

Obaly prvních dvou alb Emel Mathlouthi: Kelmti Horra a Ensen
Skladba Kaddesh z alba Ensen. Na snímku obaly prvních dvou alb Emel Mathlouthi: Kelmti Horra (2012) a Ensen (2017), repro: Amazon.com

Druhé, předloňské album Ensen (Human) obsahově klade důraz na empatii a solidaritu a nepomíjí naléhavé politické výzvy a existenciální obavy – osobní i obecné. „Myslíme si, že máme všechno pod kontrolou, ale nejsme nic jiného než větvičky odevzdané na milost větru,“ zpívá protagonistka v expresivní skladbě „Ensen Daif (Helpless Human)“. Natáčelo se v New Yorku, kde je zpěvačka prý stejně doma jako v Tunisku. Respektive, jak říká: patří tam, kde je vítána a cítí se kreativně. Islandský studiový mág Valgeir Sigurðsson (Björk, Sigur Rós) se švédským producentem Johannesem Berglundem (The Knife) „obalili“ Mathlouthi do sofistikované zvukové nekonvenčnosti s vazbou k rodné kultuře. Esencí alba jsou živočišné tuniské rytmy, bubny, akustické flétny, loutny a efektní samply basové loutny guimbry – zásadního nástroje marocké gnawa music.

Emel Mathlouthi v klobouku a kabátu
Píseň Emel z alba Ensen (2017), foto: Instagram

Novinka Everywhere We Looked Was Burning nakládá s nadžánrovostí ještě napínavěji, jakoby v duchu Eliotova slavného postulátu: „Když nepřesáhneš sám sebe, odkud zjistíš, jak jsi vysoký?“ Album stojí na koexistenci zvukového experimentu a melodické podmanivosti; mrazivého elektronického šumění a živočišných basových explozí cloumajících fantazií i tělem. Vrcholné okamžiky přicházejí s hlasem Mathlouthi: smyslným, zranitelným, vemlouvavým a svého druhu chrámovým. Každopádně jedinečným; žádné mediální zkratky při jeho popisu nefungují.

Filozofii alba, jdoucího ruku v ruce s úžasnými videoklipy, uvozuje éterická skladba „Wakers Of The Wind“ a zpěvaččina slova: „Jde o osobní výpravu za svobodou, útěk ze stereotypů a pochybností. Je to obranný postoj proti mnoha silám, které se snaží zredukovat jednotlivce, společnost a planetu na něco míň, než čím jsou. Je to výzva žít naše osobní pravdy a být probuzen jako vítr na společné cestě.“

Emel Mathlouthi na pobřeží, rozpažuje a dívá se do nebe
Skladba Wakers Of The Wind z alba Everywhere We Looked Was Burning, foto: Courtesy of the artist

Umění Emel Mathlouthi má v arabském světě obrovský dopad a nic na tom nemění, že se k tamnímu publiku tentokrát obrací v angličtině. Na Západě to tak nemusíme vnímat, ale zpěvačka nejen v Tunisku stále víc platí za hlasatelku svobody a svědomí. Ostatně letos získala významnou cenu Kahlil Gibran Spirit of Humanity udělovanou Arabian American Institute Foundation a titulek jejího profilu na radiu NPR Music rovněž leccos naznačuje: Emel Mathlouthi Is The 21st Century’s Catalyst For Change.

 Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.

Poslech celého alba je možný na platformě Bandcamp.

TÉMATA

Hudba
Indie
Alternativa
Politika
Společnost
Lidé

A/Z SOUVISEJÍCÍ