Když stádo začnou hlídat šakali, je podle tuarežské skupiny Tinariwen něco špatně

Od alba Tassili, za něž v produkci Iana Brennana skupina získala roku 2012 Grammy především díky účasti slavných rockerů, mediální zájem o Tinariwen stoupl. Začali se o ně zajímat i posluchači mimo scénu world music, takže s exkluzivními hosty skupina nešetřila ani na následujících dvou deskách. Udržet se v centru hudebního dění totiž pro Tinariwen znamená – vedle potřebných financí – možnost podsunout světu svou naléhavou zprávu, už dávno neurčenou pouze Tuaregům, onomu pouštnímu národu stále víc upadajícímu do izolace, pro něhož se hudba stává tím možná vůbec nejdůležitějším komunikačním kanálem.

Bez pochybností, že by si Tinariwen nechali takzvaně ukrást show, hostují na novince Amadjar kupříkladu Warren Ellis (proslulý hudebník od Nicka Cavea), Stephen O’Malley (Sunn O))), Micah Nelson (Neil Young), kytarista Rodolphe Burger nebo písničkář Cass McCombs. Ti všichni tinariwenské rockové blues pouze kolorují, bez „egoušké“ potřeby namířit na sebe reflektory. Řekněme, že zmiňovaní muzikanti poselství Tinariwen s úctou slouží, zatímco autorský vklad dalších hostů – mauretánské zpěvačky a hráčky na harfu ardîn Noury Mint Seymali s manželem, kytaristou Jeiche Ould Chighalym – už ani náhodou nepřeslechneme. Právě za nimi, významnými grioty rovněž spojenými se silným morálním apelem, se skupina z Maroka (přes poušť Západní Sahary) do Mauritánie vydala. Během dvanáctidenní cesty s dodávkou vybavenou mobilním studiem Tinariwen průběžně tábořili a u večerních ohňů při popíjení čaje jako kdysi jamovali. A byli to především leadeři skupiny Ibrahim AgAlhabib a Abdallah AgAlhousseyni, kdo nahazoval nové skladby. Dokončili je pak za přispění sboristek nedaleko mauretánské metropole Nuakšott. Na dotáčky se západními hosty posléze v Paříži dohlédl producent Patrick Votan.

Podívejte se na videoklip k písni Kel Tinawen kapely Tinariwen za účasti Cass McCombs, foto a video: YouTube

Otázku, do jaké míry se nynější album liší od předchozích a v čem je možná překonává, není snadné zodpovědět, přesto se o to pokusme. Saharská poušť zásadně rytmicky zklidnila tinariwenský assouf, jak svou hudbu Tuaregové nazývají, zatímco my ji označujeme jako pouštní blues. Za assouf si představme nejen kytary, bubny, hlasy a tleskání, ale hlavně poezii a prý vzpomínky na vše, co Tuaregové ztratili; jakýsi „nedefinovatelný svazek nostalgie, touhy, smutku a spirituálního duchovna, vyjadřujícího dění ve tmě, kam už nedosáhne zář táborového ohně“.

Když odhlédneme od evidentní radosti, s níž Tinariwen návrat do pouště prožívali, dostáváme se ke zmíněnému poselství. V tom okamžiku zjistíme, kolik mocně odbojné síly jim přirozené saharské prostředí znovu dodalo, a není proto od věci přemýšlet o jednom z nejpolitičtějších alb Tinariwen. Pro skupinu příznačná verbální střídmost v textech je zde dovedena k maximální zhutnělosti: do jediné věty dokáže vložit takovou nálož frustrací, melancholie a ponětí o lidské důstojnosti, až z toho mrazí.

Signál vysílá už název alba – Amadjar. Z jazyku tamašek ho volně překládáme jako neznámý návštěvník, host, jemuž Tuaregové – podle starých zvyků – nezištně poskytnou jídlo a přístřeší. Naplnit staletou tradici pohostinnosti je pro ně ovšem stále obtížnější, protože cestovatelů bez příbytku v poušti přibývá a vize přijatelnější budoucnosti se vzdaluje i Tuaregům; vždyť sami o svůj domov za drsných podmínek přicházejí.

Při necitlivém politicko-geografickém uspořádání, nereflektujícím vnitřní, organickou parcelaci Afriky, přišli Tuaregové – což je společné označení pro mnoho kmenů, často znepřátelených – definitivně o právo na sebeurčení a o možnost spravovat svůj bájný stát Azawad. Rozsáhlá území centrální Sahary a Sahelu, kde od 11. století žili nomádským způsobem, připadla v „národně-osvobozeneckých“ šedesátých letech minulého století novým státům: Mali, Nigeru, Alžírsku a Burkině Faso. Z hrdých vládců pouště se přes noc stali poddaní, opovrhovaná národnostní menšina zanechaná napospas zhoršujícím se krutým přírodním podmínkám. Extrémní sucha, ubývající pastviny, hladomory a příchod pašeráků, následovaných islámskými teroristy, postupně vyhánějí Tuaregy z pouště do měst, kde je čeká tvrdá realita: nezaměstnanost, úděl nežádoucích a ztráta lidské úcty. Osudová nutnost vyprostit se z marasmu a získat alespoň částečnou autonomii uvrhly Tuaregy do mnoha ozbrojených povstání, především v Mali a Nigeru.

Navíc během toho zatím posledního povstání, datovaného rokem 2012, utrpěl na severu Mali romantický tuarežský příběh těžkou trhlinu. Ve stručnosti: za nepřímé podpory vlád Alžírska a Mali, obávajících se nacionalistických choutek Tuaregů, a s požehnáním západních velmocí vládli už dlouho Sahelu pašeráci drog a zbraní, únosci turistů a cíleně zkoordinované franšízy Al-Káidy. Po pádu libyjského režimu se na sever Mali vrátily tisíce těžce ozbrojených tuarežských žoldnéřů, jimž nedělalo potíž porazit malijskou armádu.

Nově vzniklé politické tuarežské Národní hnutí za osvobození Azawadu (MNLA) s vidinou svobody přepustilo iniciativu fanatickým islamistům z vlastních řad: Al-Káidou financovaným milicím Ansar Dine. Když jejich vůdce Iyad Ag Ghaly ovládl skoro třetinu území Mali a vydal se směrem na jih s cílem všude uzákonit právo šaría, když se tento muž veřejně spojil s Al-Káidou, bylo už pro sekulární MNLA pozdě se od milicí Ansar Dine odstřihnout. Nacionalistická tuarežská záležitost tak v očích světa přešla do synonyma pro islámský terorismus, ačkoliv většina Tuaregů z něho měla odjakživa tu samou hrůzu a držela si od něho distanc.

Všechna předchozí příkoří, cílená diskriminace a nelidské zacházení ze strany malijské vlády šly v tu chvíli bohužel stranou. Sahel, vzdor přítomnosti zahraničních vojsk, nadále ovládají džihádisté a drogové kartely. Brání návštěvám novinářů, turistů a humanitárních organizací, v důsledku čehož příběh Tuaregů světu převážně interpretuje vláda Mali, což přitom je – zjednodušeně řečeno – prapůvodce dnešního tristního stavu. Nedivme se proto Tinariwen a dalším tuarežským skupinám, pokud na svou stranu přibírají západní hudebníky a producenty, aby ti jim skrze svoji slávu pomohli šířit nezkreslený pohled na situaci Tuaregů.

Je dobré vychvalovat opravdu vydařené album Amadjar. Ale zároveň je již naprosto nevhodné vymlouvat se jako dříve na neznalost textů a promítat si tak do vyznění tinariwenské hudby vlastní pocity, často naprosto zkreslené, a sypat ze sebe obvyklá klišé o magické, tajemné a dokonce pohodářské hudbě. Anglické překlady textů alba svědčí o naprostém opaku.

Podívejte se na videoklip k písni Wartilla od skupiny Tinariwen, foto a video: YouTube

„V centrální části Mali operuje třicet tisíc zahraničních vojáků, přítomné jsou snad všechny světové velmoci, přesto nejsou schopny dosáhnout tu stability,“ vysvětlil v deníku Le Monde baskytarista Eyadou Ag-Leche důvod, proč si Tinariwen doma jen tak nezahrají, proč nemohou v klidu koncertovat. Aktuálním problémem centrálního Mali totiž jsou vzájemné masakry kmenových milicí Dogonů a Fulbů, založených vládou, podnícené podle malijského novináře Adama Thiama skutečností, že se území nachází v samém „oku džihádistického cyklónu“.

Apokalypsu, která Mali hrozí, za skřípění Ellisových houslí, harfy Noury Seymali a psychedelické kytary Ould Chighalyho metaforicky líčí skladba „Zawal“: děsivá bouře ze severu postupovala dál, až lidé prožívající strašné časy začali věřit tomu, že se blíží poslední soud, že Bůh se světem nadobro skončil. „Toho dne si krása mužů nezasloužila pohled krásných žen,“ zpívá kytarista Abdallah AgAlhousseyni. Ještě radikálněji vyznívá teskný nářek Noury a šéfa Tinariwen Ibrahima AgAlhabiba v bluesově laděné písni „Amalouna“: „Naše budoucnost a naděje je spojena s ozbrojeným návratem do vlasti.“ Skladba „Kel Tinawen“ s akustickou kytarou písničkáře Casse McCombse navazuje: „Říkejte si, co chcete, povstání nebude možné potlačit.“ A na poslech vlastně báječná skladba „TaqkalTarha“ (s melodií podtrženou mandolínou Micaha Nelsona) praví: „Nic už nemá žádný význam. Všechny dny vypadají stejně a nikoho nepřekvapí, když stádo hlídají šakali.“

Pokud je nám známo, do takto konkrétních úvah se Tinariwen ve své předešlé tvorbě nepouštěli. Takže ano, touto temnotou letošní album stojí „nad“ těmi předchozími, i když nepostrádá obvyklé podněty ke smíření: „Přestaňte šířit všechny fámy rodící zlo a nenávist.“

Neakceptovat bojovné výzvy Tinariwen ovšem neznamená zcela přijít o hudební zážitek. Album nabízí spoustu vrcholných hudebních pasáží, ačkoliv se zejména nově příchozí posluchač může v hypnotickém rytmu občas ztratit, což je mimochodem účel tuarežské hudby a v uplynulých čtyřiceti letech i modus operandi Tinariwen. Slovy Eyadou Ag-Lecheho: Tinariwen už dávno nejsou „pouhá“ hudební skupina. „Považujeme se za kulturní a politické hnutí stejně jako za militantní platformu.“

Poslech celého alba je možný na platformě Bandcamp. 

Autor je hudební publicista zaměřený na world music a folk.