Kolektiv BCAA tvoří konceptuální elektronickou hudbu, na niž jen sluchátka nestačí

Samotná extáze z tanečního parketu nestačí, současná post-klubová hudba stimuluje více smyslů najednou. Instinktivně, emočně, ale taky intelektuálně. Alba se poslouchají napříč několika médii a komplexní zážitek z nahrávek se neobejde bez teorie. Přesně tímto způsobem pracuje pražský kolektiv BCAA, který sám sebe popisuje spíše jako „otevřenou laboratoř“. Tito multimediální umělci vystavují v galeriích, skládají hudbu, natáčejí výpravné filmy, píšou filozofické manifesty nebo vyvíjejí videohry – a nejraději mixují několik médií. Dokladem toho je jejich kompilace No​~​one Is an Island ze sklonku letošního října: nahrávka stojí na spekulativní fikci o lepší společnosti, kterou může zrodit pouze kolaps toho světa, jaký známe dnes. Hudba navíc vychází ze speciálně vytvořených „fantasy“ karet tematicky odrážejících největší civilizační problémy současnosti: od environmentální krize po hyper-kapitalistický konzum.

Obal hudební kompilace No~one Is an Island kolektivu BCAA, repro: BCAA

Kolekci převážně ambientních tracků od dvanácti spřízněných duší – mezi nimiž se vyskytuje i soundcloudový rap, drásavý noise nebo zmutované varhany od multiinstrumentalistky 3C 273 – předcházela výstava v brněnské Galerii Art a příběh alba dovypráví krátký post-apokalyptický film. „Celá kompilace je provázaná příběhem mezidruhové spolupráce, vzájemného se vztahování k sobě a k ostatním, přecházení vlastní výjimečnosti a společného nacházení cest ze zdánlivě bezvýchodné situace,“ říkají o projektu BCAA, kteří si vysloveně přejí být citováni kolektivně – a v jejich estetice se prolíná příroda s technologiemi, organické s anorganickým nebo digitální a analogové.

Budování svébytného světa (po způsobu tvorby videoher) skrze několik platforem se stalo modem operandi současné elektronické scény. V nedávném eseji pro server Pitchfork definoval hudební publicista Simon Reynolds termín „conceptronica“. Vysvětluje jím právě takové konceptuální přemýšlení blízké spíš uměleckému provozu v galeriích: „Taková díla zřídkakdy působí jako nahrávky, s nimiž můžete žít v obyčejném, opakovaném poslechu. Místo toho se s nimi musíte setkat a vstřebat je.“ Vypovídá to o náročnosti a zkušenostech publika takové hudby, pro niž jsou sluchátka pouze jednou z cest, jak hudbu vnímat.

 Touha vyprávět

„Byla jednou jedna úrodná země – nebo snad teprve má být – osídlená různorodými bytostmi a organismy, jež vzájemně živily společnou síť rozpínající se uvnitř, pod nebo nad nimi. Ale rovnováha je vždy klamné zdání. Věci se začaly měnit. Jako by na kopce, vřesoviště a údolí celého širého světa padl plíživý stín… Větry zesílily, rostliny chřadly, řeky mizely v roztřepených modravých stužkách,“ odříkává konejšivý voiceover v úvodu nahrávky No​~​one Is an Island a láká posluchače do příběhu o planetárním kolapsu, který se skládá ze střípků zpráv o vymírání včelstev nebo ničivém suchu. „Veškeré tkáně, struktury a substance se zachvěly. Každý to pociťoval jinak, a přece stejně. Něco se dalo do pohybu…“ V doprovodném snímku, který letos soutěží v sekci Jiné vize na olomouckém festivalu PAF, jsou vidět členové BCAA v jakýchsi novo-rolnických hábitech jako z doby Přemysla Oráče, který ovšem zažil vrchol digitální revoluce.

Na začátku BCAA vytvořili sadu dvaceti karet. Lze si ji snadno představit jako populární karetní hru Magic. Jenže místo čarodějů je obsadili svými obavami, úzkostmi i nadějemi – přiřkli jim prostředí, charakter, vlastnosti. „Motivy karet vznikly i na základě našich interních diskuzí o mnoha současných problémech a obavách. Takto jsme jim dali nějaké konkrétní tělo, vzhled, atributy,“ vysvětlují proces BCAA, kteří pak kartičky rozdali, jak už bylo zmíněno výše, dvanácti hudebníkům.

A na základě zvolených kartiček BCAA také zkomponovali scénář pro krátký film. Vizuálně ten snímek připomíná hravost videoher typu Samorost a podklady pro něj mají rozsah deskové hry s neuvěřitelně detailními mapami, s příběhy postav a dalšími rekvizitami. „Důležité je tedy o výstupech uvažovat ve vzájemné souvislosti, oba totiž sledují stejný narativ, který vychází i ze současné ekologické situace snaží se naznačovat určitá řešení,“ připomínají BCAA, v jejichž jádru se potkávají studenti uměleckých univerzit, filozofie a estetiky, ale také herní vývojář. Podle dovedností se formují možnosti a podoba projektů, cokoliv dalšího se přiučí nebo co přijde s novými členy, se počítá. BCAA to popisují ve svém manifestu zařazeném do letošního sborníku Supernova, který je katalogem rekapitulujícím deset let existence Ateliéru supermédií UMPRUM v Praze: „Fantazie kolektivu se musí nést dál po síti neohraničené kreativní praxe a vytvářet záhyby v čase, portály, skrze něž jsme schopni alespoň na chvíli spatřit mihotavou hladinu nastávajících možností.“

Poetické názvy jednotlivých tracků zastoupených na kompilaci No​~​one Is an Island odpovídají kartám, které lze do 8. ledna 2020 vidět v brněnské Galerii Art: na desetimetrové mapě pověšené na stěně najdeme Bouři změny, Roj nebo Velké sucho. „Tato karta postihuje přirozená prostředí dalších postav a jevů. I když má ve jméně ‚sucho‘, tak se často projevuje různými dalšími formami degradace, asi podobně jako reálné sucho, které pak paradoxně přináší záplavy – a jde spíš o komplexní provázanost procesů a příčin ve světě,“ odhalují BCAA. Zdrcující zprávy o klimatické krizi berou jako příležitost: „Právě skrze zkázu, kterou přináší, dokáže sdílené vědomí zranitelnosti v ostatních možná probudit něco, co je nakonec dovede ke změně.“

Přestože projekt No​~​one Is an Island sdružuje elektronické producentky a producenty různého zaměření a mimo stálé řady BCAA, nahrávka si drží jednotnou náladu. „Na začátku jsme si měli každý vybrat tři kartičky podle vlastní preference. Odepřená touha pro mě byla jasnou volbou i kvůli moodboardu, který BCAA navrhli. Rozpraskané květované nádobě ve tvaru srdce, což je dostatečně blízko mé estetice,“ líčí ambientní skladatelka Barbora Dehaen Polcerová, která má pod uměleckým jménem Enchanted Lands na kontě Objev roku od hudebních cen Vinyla: „Odepřená touha je charakterizována jako nelidská entita měnící strukturu světa a marně usilující vyvolávat konflikt.“ Ten konflikt je ve skladbě Odepřená touha vyjádřen agresivním beatem a pomačkanými zvukovými efekty. Producent Mojmír Měchura, vystupující jako Trauma, má stylové zázemí v temnějším technu. Měchura popisuje, jak si v tracku Bažina zrození hrál s příběhem: „Skladbu jsem pojal spíše jako vyprávění skrze strukturu. V ní jde vysledovat cyklus života, smrti, znovuzrození do nového života, který je do jisté míry stejný jako ten předchozí. Je tam ale naděje, že přece jen bude o něco lepší.“

Fikce jako způsob přemýšlení

„Někdy začátkem této dekády mi do e-mailové schránky začaly chodit zástupy tiskových zpráv, které se četly asi jako kurátorský text ve vstupu na výstavu. Také proto mi desky stačilo slyšet jen jednou,“ uvádí svůj text o „conceptronice“ již vzpomenutý, světově sledovaný a hojně diskutovaný hudební publicista Simon Reynolds. „Conceptronica“ není podle něho hudebním žánrem, nýbrž určitým prostředím, v němž se hudebníci pohybují: „Konceptuální projekty nabízí umělcům způsob, jak bojovat v přehlcené ekonomice podnětů o pozornost, souběžně s tím reflektovat svůj zájem o rozdílné obory. Většina z představitelů ‚conceptronicy‘ vystudovala uměleckou školu nebo dokončila doktorát, plynule tak dokážou propojit svoje umění s referencemi ke kritické teorii a filozofii.“

Snad si to i Reynolds uvědomuje, ale je dostatečně skromný na to, aby vyslovil, že pro „conceptronicu“ pomohl připravit půdu také on sám za téměř čtyři dekády své kariéry. Například tím, jak vykládal devadesátkovou raveovou scénu podle Tisíce plošin od francouzských filozofů Deleuzeho a Guattariho. Druhým faktorem bylo neustálé sbližování (elektronické) hudební scény s tou výtvarnou. V nezamýšleném důsledku to vytvořilo prostředí, v němž některé doprovodné texty k hudebním releasům připomínají náhodné seskupení konceptů ze slovníku kritické teorie a zplošťují se do klišé. Ale i u nahrávek, které z dané produkce vyčnívají, nicméně platí, že teorie a navazující platformy přiživují zážitek z hudby. Americká skladatelka se tak může na pódiu představovat jako doktorka Holly Herndon a vést zanícené debaty na akademických konferencích o své letošní desce PROTO. Nebo producent Chino Amobi může rozvést příběh alba Paradiso – zvoleného britským časopisem The Wire nejlepším albem roku 2017 – do šestisetstránkové knihy Eroica vycházející z jeho disertačního projektu. „Kdyby Hieronymus Bosch měl dnes přemalovat peklo, vypadalo by stejně, jako zní Paradiso,“ psalo se v The Wire.

V této linii je nutné vnímat také kompilaci No​~​one Is an Island. Nemusí už být jen „českou odpovědí“, nýbrž také přirozeným dialogem. Po předchozí dekádě retrománie, kdy se hudba ohlížela do minulosti, se vrátila na horizont budoucnost – i kdyby měla být něčím, co je nutné pod tlakem událostí oddálit. Herndon na albu PROTO vypráví příběh až biblických rozměrů o umělé inteligenci lidštější než člověk a Chino Amobi předpovídá apokalypsu, která má z popela zrodit vysněnou utopii podobnou jakési „post-klubové Wakandě“. BCAA předkládají až solar-punkovou vizi budoucnosti, kdy lidé budou žít v harmonii ze sluneční energie a v těsné symbióze s přírodou.

„To, že jsme všichni (to znamená i nelidské druhy) prakticky stejně ohroženi, může sloužit i jako podnět k tomu začít o naší pozici ve světě uvažovat mnohem víc zeširoka a uvědomit si naše propojení s okolím,“ říká kolektiv BCAA. Uvědomuje si přitom limity svého počínání: „My určitě netvrdíme, že nabízíme praktické řešení, ale snažíme se skrze zvuky, obrazy i slova rozvíjet určité principy, na nichž snad může vyrůstat kolektivní imaginace, kterou chápeme jako základ pro nacházení jakýchkoliv nových cest.“ Ať už o budoucnosti přemýšlejí zástupci oné „conceptronicy“ z pozice technologií, post-kolonialismu nebo planetární krize, spojuje je potřeba vyprávět příběhy – v galeriích, na konferencích, ve videoherních světech, na tanečním parketu.

Z každé melodie, zpěvu i ze všech dalších doprovodných komponentů No​~​one Is an Island je na nahrávce slyšet především transmediální narativ, jak by tenhle princip asi nazvali odborníci na mediální studia. Potvrzuje to sama skupina BCAA: „Fikce se totiž sama o sobě stává formou myšlení, radikálně otevřeným příběhem vytvářejícím průchod do dalšího okamžiku, který může přinést něco skutečně nového.“