Harry Hole a celá jeho série ji má jako z praku

Série norského spisovatele Jo Nesbøa o vyšetřovateli Harrym Holovi dosáhla dvanáctého díla. Bohužel. Původně nabízela samostatné příběhy norského detektiva inspirovaného chandlerovskými maximy o hrdinech drsné školy zasazené do Austrálie a posléze Thajska. Od třetího dílu Harry přesídlil do Norska a kromě honů na geniální zločince se potýkal s postupně odhalovanou korupcí uvnitř policie v Oslu. A začal si budovat komplikovaný, nicméně hluboký vztah k právničce Rachel Faulkové a jejímu synu Olegovi.

Jenže tohle nejde dohromady s metodou v podstatě nekonečných sérií po způsobu dávných seriálů ve stylu starého Star Treku: před začátkem každého dílu probíhá jakýsi restart, aby postavy opět mohly řešit ta samá dilemata. A tak i Harry opětovně propadá démonu alkoholu a opakovaně se v poslední chvíli zjeví zázračně intuitivní řešení; případně se ukáže, že alkoholický blackout byl pouhým maskováním, pod jehož rouškou hrdina sebral finální střípek informace. A zas a znovu se dává dohromady s Rachel, a zas a znovu jim to klape jen chvíli.

Jo Nesbø hovoří o své detektivce Nůž, foto: ČTK/DPA/Jens Kalaene

Pokusy o nápravu

Jo Nesbø (*1960) se několikrát pokusil sérii oživit. Například uklidil Harryho na několik let opět mimo Norsko, aby čas pořádně zamíchal kartami mezi jeho známými. Ovšem vše vždy naskočilo do starých kolejí – Harry chlastá, miluje Rachel a jakýkoliv happyend nemá dlouhého trvání. A tak se v knihách postupně objevovalo čím dál béčkovějších, místy až pulpově dadaistických motivů – například v Levhartovi nebo minulé Žízni.

Nesbø se opakovaně pokoušel udělat krok stranou a psát ještě i jiné příběhy. Vyjevila se jeho náklonnost k drsné škole a k noiru – sarkastický thriller Lovci hlav se dočkal i výborné filmové verze; autor se zapojil do projektu Hogarth Shakespeare a sepsal do sedmdesátých let minulého století a nejmenovaného velkoměsta (disponujícího norskými, skotskými i americkými rysy) zasazenou verzi Macbetha. A v neposlední řadě: publikoval dva krátké úderné romány z cyklu Krev na sněhu. První z nich, nazvaný stejně jako tento zatím dvoudílný cyklus, pojednává o nepříliš chytrém nájemném zabijákovi, existujícím v zajetí klišé porůznu načerpaných z literatury. Je to dost možná nejlepší autorova kniha! Naplno v ní využil jednak své znalosti žánru a jeho jazyka, jednak zručnost v manipulaci se čtenářem.

Nakonec však on sám, Jo Nesbø, byl právě čtenáři vždy zmanipulován a vrátil se ke své nejúspěšnější sérii. Nůž je knihou ukazující jediné: sebevětší úspěch nemůže zastřít, že tenhle cyklus je umělecky dávno mrtvý.

Na koho to slovo padne

Už několikrát se stalo, že sice nepříliš logicky, ale aspoň nekompromisně Nesbø pročistil stavy a zbavil se i relativně zásadních postav. Nyní tak učinil znovu. Na úvod Nože došlo na samotnou Rachel! Zrovna nedávno vykopla Harryho ze společného domu a elitní vyšetřovatel má tudíž opět důvod k pití. Na dobu vraždy Rachel má chabé alibi a v hlavě totální blackout. Je možné, aby lásku svého života zabil? Nebo se jedná o pomstu zákeřného sadisty a sériového znásilňovače, kterému je sice přes sedmdesát, ale jemuž v minulém díle Harry zabil syna, takže o motivaci je postaráno?

Úvod knihy je působivý. Nesbø si dovolí i scénku na hraně mysticismu, která vyšponuje na maximum očekávání toho, co všechno se bude dít, a jak co bude s čím souviset. Funkčně začleňuje do textu hudební aluze či narážky na stáří a až sebekriticky pojaté téma únavy materiálu. Jenže to je všechno. To, co následuje, hraničí až s dehonestací celé série. Pravda, už několikrát se stalo, že se Nesbø neobtěžoval vysvětlit, jak vlastně jeho superzločinci vraždili, případně využil svého umu klást falešné stopy na naprosté triviality nesouvisející s vyšetřováním. Jenže tentokrát neklade falešné stopy, nýbrž rovnou stopy lživé, respektive nesmyslné, jejichž existenci v rámci příběhu nic neospravedlňuje.

Navzdory autorovým prohlášením, že mnohem delší čas než samotné psaní mu zabere promýšlení zápletky a sbírání informací, aby vše působilo autenticky, převládá po dočtení Nože pocit, že tentokrát příprava spočívala v náhodně vytaženém jméně a následně v domýšlení toho, proč by měl dotyčný vraždit.

Fikce & logika

 Nůž je vyústěním tendencí v mnoha předchozích dílech dané série. Výsledkem je, že ani smrt někoho tak důležitého, jako je Rachel, ani odhalení jejího pravého vraha, nevyvolává ve čtenáři náležitou odezvu. V sérii, v níž Nesbø často dokázal sugestivně zachytit lokální historii a její prolínání do současnosti, stejně jako vykreslit odvrácenou tvář norského ekonomického ráje, jinými slovy v sérii, která si zakládala v rámci možností na realističnosti, je už nějakou dobu možné všechno.

Každý příběh je konstruovaným mikrosvětem, u něhož bychom měli věřit, že jeho stvořitel sice nad ním drží kontrolu, ale nedopouští se zvůle. Tím nám poskytuje možnost těžit z pravidel hry (například můžeme pátrat po vrahovi společně s hrdiny) a utvořit si vztah k postavám (nepřímo uzavíráme smlouvu, že jejich charakter se mezi knihami zničehonic nezmění). Po přečtení dvanáctého případu Harryho Hola je jasné, že základním kamenem Nože je bohužel právě autorská zvůle. Série je nyní (opět!) dovedena do plus minus stejného bodu, v němž se před mnoha lety nacházela v Netopýrovi. Nabízí se otázka: Neměl by už místo Harryho blízkých konečně umřít on sám, dokud má alespoň zbyteček dřívějšího charismatu? Upřímně: tak dobrým spisovatelem, abychom potřinácté uhranutě četli, jak Harry ujíždí na skleničce a zubatá kosí vše v jeho okolí, Jo Nesbø opravdu není.

Nůž – obálka posledního dílu detektivní série Jo Nesbøa, repro: Kniha Zlín

Jo Nesbø: Nůž. Přeložila Kateřina Krištůfková. Kniha Zlín, Praha 2019, 584 stran, doporučená cena 449 korun.