Složka 64 je skromný vrchol filmové skandinávské krimi
Vlna temných skandinávských detektivek neboli Scandi noir, která se vzedmula především v souvislosti s obrovským úspěchem románové trilogie Stiega Larssona Milénium, zasáhla naplno literaturu i televizní seriál. V oblasti kinematografie je ale její stopa výrazně pomíjivější.
Zatímco romány Stiega Larssona, Jo Nesbøa či Jussiho Adlera-Olsena výrazně definovaly čtenářský vkus a seriály jako Zločin či Most napomohly změnit tvář televizní tvorby, na stříbrném plátně nenajdeme žádný film s tak zásadním dopadem. Je to snad způsobeno tím, že Scandi noir vždy sázelo na vrstevnatost témat, na práci s uceleným sociálním kontextem a na pečlivé studie charakterů, které si více rozuměly se štědřejším prostorem románové či televizní série. Mezi výraznější úspěchy můžeme přinejmenším počítat první díl adaptace Larssonova Milénia, tedy Muži, kteří nenávidí ženy. Ve švédské verzi z roku 2009 dokázal zachovat vypravěčskou atraktivitu, David Fincher mu v o dva roky mladší americké předělávce zase vtiskl ryze filmový styl, který poněkud „televiznímu“ originálu chyběl.
Jenže mnohé další filmové adaptace obnažily limity žánru: nepravděpodobné zvraty a nadměrný důraz na patologické jevy působily na ploše celovečerního snímku spíše směšně než strašidelně. Stačí se podívat na tragického Hypnotizéra (2012) či vypravěčsky na kost zmrzlého Sněhuláka (2017). Oba tituly přitom díky kombinaci režijních a hereckých talentů slibovaly velké věci, avšak atraktivní prvky nedokázaly inteligentně spojit. Paradoxně se tak filmovou stálicí stalo dánské Oddělení Q, které se režijně neopíralo o velká jména, přesto v dosavadních třech případech dokázalo zkombinovat jednoduchou thrillerovou zábavu s dobrým typovým obsazením dvou hlavních rolí – podmračený alkoholik Carl Mørck (Nikolaj Lie Kaas) si dokonale sedl do noty s mohutným dobrákem iráckého původu Assadem (Fares Fares). Přitom dosavadní pátrání jednotky specializované na nevyřešené případy z minulosti nevystupovalo z ranku solidní, ale televizně vyhlížející zábavy s jasnými scenáristickými limity. Svižné a zdravě ironické knižní předlohy Jussiho Adlera-Olsena ve filmové verzi vždy něco trochu hyzdilo – ať už to bylo toporné lpění na žánrových klišé u Ženy v kleci (2013) a ve Vzkazu v láhvi (2016), anebo nezvládnuté béčkové finále Zabijáků (2014). Nynější Složka 64 je pomyslným zlomem, kdy divácky nesmírně úspěšná série konečně našla jak optimální tón, tak rovnováhu mezi thrillerem a vážným dramatickým podtextem.
Trailer k snímku Složka 64, foto a video: Aerofilms / Zentropa Proti předchůdcům je Složka 64 dějově nejsevřenější a nejskromnější. Oddělení Q řeší případ tří mumií, které byly nalezeny v jednom kodaňském bytě za falešnou zdí. Stopy vedou k ostrovu Sprogø, na kterém až do šedesátých let probíhala velmi nevybíravá převýchova „problematických“ žen, spojená s autoritářskou sociálně-demokratickou doktrínou očisty společnosti od „úchylných“ živlů. Případ, který zdánlivě směřuje do minulosti, ve skutečnosti odhaluje problematický postoj dánské společnosti k odlišnostem, které na sebe v současnosti berou především podobu migrantů; tedy skupiny, k níž patří i vyšetřovatel Assad.
Zneklidňující, bezmála hororová linie, která sleduje osudy několika žen těsně před uzavřením léčebny v šedesátých letech, tak rezonuje s aktuální rovinou vyšetřování a trendů v dánské společnosti. Složka 64 vůbec poprvé v dějinách série obsahuje skutečně naléhavý a vydařený dramatický podtext, který výrazně oživuje i žánrovou „bromance“ mezi Assadem a Carlem. Vyznění příběhu je podstatně pochmurnější než u předchozích dílů, aniž by se děj uchyloval k béčkovým proprietám a výstřelkům. Detektivní rámec slouží jako prostředek k rozkrytí temné a pozapomenuté kapitoly severských dějin, kterou bylo legalizované sociální inženýrství, namířené proti sociálně slabým.
Snímek Složka 64 nepůsobí jako mechanické cvičení v severské beznaději a depresích, foto: Aerofilms / Zentropa
Přepínáním mezi dvěma časovými rovinami, které spolu účelně komunikují, Složka 64 dostává ucelený rámec i podmanivý rytmus. Milovníci thrillerových atrakcí se tentokrát musí spokojit s jedinou větší akční scénou, která – mimochodem – opět zavání televizí. O to preciznější je vypravěčská stránka i práce s protagonisty. Lie Kaas a Fares se sehráli v jednu z nejlepších detektivních dvojic na současných plátnech. V jejich tvrdém zápolení, které zažehne Assadovo rozhodnutí nesnesitelného Carla opustit a postoupit v policejní hierarchii, se prolíná tvrdost s lehkým sarkasmem a něhou, což je kombinace blízká Olsenovým románům.
Oddělení Q má tu výhodu, že sériovost mu umožnila na plátno přenést výsady severských seriálů. Vůbec poprvé v dějinách této série však působí Složka 64 na plátně jako doma. Režisér Christoffer Boe jí dokázal vtisknout působivý, přitom úsporný styl a debutující kameraman Jacob Møller nachází i v běžných žánrových scénách prostor pro působivé vizuální řešení. Avšak hlavní výhrou Složky 64 je to, že rychle uvadající móda temné severské krimi tu najednou nepůsobí jako mechanické cvičení v beznaději a depresích. Tenhle film totiž křísí to, co ze Scandi noir udělalo světový trend – empatii k outsiderům, černý humor a odvahu odkrývat temná tajemství a živé rány přímo v srdci dokonale spořádané skandinávské společnosti.
Autor je filmový publicista a dramaturg.
Složka 64 (Dánsko/Německo, 2018, 119 minut)
Režie: Christoffer Boe, předloha: Jussi Adler-Olsen (kniha), scénář: Nikolaj Arcel, Bo Hr. Hansen, Mikkel Nørgaard, kamera: Jacob Møller, hudba: Anthony Lledo, Mikkel Maltha, střih: Janus Billeskov Jansen, My Thordal. Hrají: Nikolaj Lie Kaas, Fares Fares, Nicolas Bro, Anders Hove, Elliott Crosset Hove, Søren Pilmark, Johanne Louise Schmidt, Clara Rosager, Fanny Bornedal, Michael Brostrup, Vibeke Hastrup, Diêm Camille Gbogou a další.
