Knižní tipy: Thrillery, kde se brak a pulp potkávají s vysokou literaturou

Jeden autor je Američan a vypadá se svou páskou přes oko jako příslušník fotbalových hooligans. Druhý autor náleží ke švédské aristokracii a je to na něm vidět. A Londýňanku irského původu, podepsanou pod třetí z oněch knih, si prostě netroufneme nějak takhle charakterizovat.

Krevnatě podané atrakce

Laird Barron: Krev je můj chleba. Přeložil Jakub Němeček. Gnóm!, Praha 2019, 336 stran, doporučená cena 269 korun.

Na obálce českého vydání byla použita kresba Tomáše Kučerovského, repro: Gnóm!

Izajáš Coleridge se narodil americkému armádnímu důstojníkovi a maorské krásce. Dvě pokrevní linie divošství a temnoty ho předurčily k tomu, aby dvacet let sloužil chicagské mafii. Jeho poslední štace? Aljaška. Jeho problém? Boss, který pro zábavu masakruje mrože. A tak Izajáš, kterému poprvé ve službách takzvaného Outfitu ruply nervy, musí odejít do exilu. Na druhé straně kontinentu se zašije na odlehlé farmě, kde vypomáhá s koňmi a vším, co je třeba. Pak se však ztratí mladá dívka a Izajáš vyráží na cestu k něčemu, co by naivní optimisté označili jako vykoupení.

Američan Laird Barron (*1970) si u nás vybudoval skvělou pověst coby autor hororových povídek. Česky vyšly dvě jeho knihy – Okultace a jiné povídky (nakladatelství Laser, 2016) a Ta nádherná věc, jež na nás všechny čeká (Gnóm!, 2017). Druhá jmenovaná obdržela cenu Brama Stokera a v českém překladu se stala nejlepší povídkovou sbírkou a zároveň nejlepším fantasy/horor titulem podle domácí Akademie SFFH. Barron v nich osobitě zpracovával jak kosmický lovecraftovský horor, tak odkaz příběhů o podivných kultech a o iracionálním děsu člověka čelícího přírodě. Sám ostatně vyrůstal na Aljašce a podle rozhovorů v něm hluboce zakořenila víra, že některá místa jsou vůči člověku zcela lhostejná… a některá plná běžným jazykem nepopsatelného zla.

Krev je můj chleba je však krok stranou a malé nakladatelství Gnóm! jej vydalo ve své edici Pulp Robot. Kriminálka, v níž je možné nalézt jak odkaz klasické drsné školy, tak styčné body s tvorbou současné hvězdy brutálních gangsterek S. Craiga Zahlera, však dost klame tělem. K pulpu zcela jistě patří díky hlavní postavě. Izajáš není hrdina, který musí zabíjet pro dobro věci, nýbrž zabiják, který zabíjí jen ty, které zabít chce. Je si vědom toho, že není žádný myslitel, ale dobře chápe princip píchnutí do vosího hnízda a jak to chodí v podsvětí. A že jeho předností je především hrubá síla ve spojení se skutečností, že nezná strach. Z toho důvodu je docela těžké se s ním identifikovat – je to prostě zábavný průvodce po přehlídce brutalit (při střetu s neonacisty nebo gangem používajícím mučící metody Vietkongu i starých indiánů nic překvapivého).

Jenže důležité je, jak jsou tyto „atrakce“ podány. Barron naplnil text Krev je můj chleba řadou aluzí na mytologii (především antickou), historickými narážkami („bodl kolmo dolů, za jeho klíční kost, jako to dělali Římani“) a popkulturními citacemi („Jaký je espresso?“ „Hořký. Jako mý srdce. Takže dobrý.“). A vypráví svůj příběh podivuhodným jazykem, který tvoří mix chandlerovských wisecracků („usmívala se jako člověk, kterej jen tak z plezíru požírá sklo“, „Je to tak staromódní, že pořád čekám, kdy vyleze z dortu Marilyn“) a lovecraftovských popisů nicotnosti člověka stojícího před amorální velikostí existence plných temné symboliky („Na konci všeho, až budu ležet na prkně, budou jizvy načmáraný křížem krážem přes moji nahou mrtvolu tvořit mapu končin, který posedla tma.“).

 Krev je můj chleba se z drsného, ale v podstatě vtipného příběhu chlápka, který měří „svůj zbývající čas v dobrých psech“, promění v delirickou noční můru perfektně zapadající jak do slumů velkoměst, tak do zapadlých osad buranskými horory proslavené „bílé špíny“. Ve skvělém překladu Jakuba Němečka, který již tradičně své knihy vybavuje i zajímavými poznámkami a náhledy do autorovy dílny, je nejnovější Barronova kniha vtahující záležitostí, která si vysloveně říká o audioverzi.

Stockholm poněkud animální

Niklas Natt och Dag: 1793 – Vlk a dráb. Překlad Romana Švachová, Argo, Praha 2018, 432 stran, doporučená cena 398 korun.

Obálka české edice románu 1793 – Vlk a dráb je vizuálně velmi příbuzná s četnými zahraničními vydáními tohoto úspěšného debutu, repro: Argo

Stockholm. Píše se rok 1793. Švédsko je země, která se horko těžko vzpamatovává z politických otřesů po úspěšném atentátu na krále Gustava III., kdy mezi sebou mocní vedou krutý boj, i z válek s Ruskem, po nichž je všude plno mrzáků a lidí snažících se najít své místo ve světě. Z vod jednoho z městských jezer je vyloveno tělo muže, jemuž někdo vydloubl oči, uřezal jazyk, amputoval končetiny. Vyšetřování se ujímá spolupracovník stockholmské policie Cecil Winge a jeho parťákem pro fyzickou práci se stává válečný veterán Mickel Cardell. Oba ví, že nemají moc času – Cecil umírá na souchotiny a navíc se blíží změna ve velení policie, která tak jako tak jejich vyšetřování ukončí. Jenže pro Cecila to znamená jediné: Když nemá co ztratit, může dotáhnout případ do konce podle svého gusta, padni komu padni.

Švéd Niklas Natt och Dag (*1979) je debutant, který si zaslouží úctu za množství rešerší, které při psaní románu musel shromáždit. Ostatně poznámky připojené na závěr knihy nabízejí reálie i stručné medailonky mnohých postav, které se v textu mihnou nebo jsou zmíněny a jejichž rozhodnutí ovlivňovala životy prostých Stockholmčanů. Druhou stranou téže mince je skutečnost, že 1793 – Vlk a dráb funguje mnohem lépe jako historický román než jako detektivka. A ještě jinak: ba spíše než historickým románem je tato kniha souborem sond do dobového života. Což je docela škoda, protože ústřední dvojice vyšetřovatelů k sobě perfektně pasuje a démoni každého z nich dodávají knize na zajímavosti a temnotě.

Natt och Dag navíc exceluje v popisech špíny a snahy překrýt nejrůznější pachy nebo projevy tělesné činnosti, stejně jako dobovou fascinaci tímtéž. Jeho postavy na vlastní kůži zažívají, jaké je to spadnout do soukolí moci: ať už kvůli falešnému obvinění z prostituce, nebo kvůli zadlužení. Ale řady jiných lidí si mocní nevšímají – buď proto, že by to bylo pod jejich úroveň, anebo naopak proto, že dotyční jsou nedotknutelní kvůli kontaktům či protislužbám.

Důslednost při snaze navodit atmosféru oscilující mezi vznešenou a bohatou dekadencí moci a špínou a hnusem ulice se projevuje i v jazyku, který je dostatečně romanticky archaický, aby lákal k objevování a připomínal klasické historické romány (u nás dejme tomu od Jaroslava Durycha či Karla Schulze), a zároveň plný nejrůznějších lokálních narážek, aby působil živelně a exoticky. V neposlední řadě má román 1793 – Vlk a dráb bulvární podtón střelby do vlastních řad: autor je totiž příslušníkem švédské aristokracie, která v jeho knize rozhodně není přehlídkou ctností.

Tomu tedy říkám klient

Jess Kiddová: Vetešník. Přeložila Petra Johana Poncarová. Hodt, Brno 2019, 320 stran, doporučená cena 339 korun.

Jako autor obálky a grafické úpravy české edice Vetešníka je uveden Pergamen, což je dle všeho studio vizuální komunikace ze slovenské Trnavy, repro: Host

Maud Drennanová je samotářská pečovatelka o seniory. Jejím zatím posledním „zákazníkem“ se stává Cathal Flood – nevrlý vetešník, který žije v domě plném nejroztodivnějších objektů, hor časopisů, odpadků i skrytých pokladů. A také neohrožených koček a moudrého lišáka, jehož se ne vždy vyplatí sledovat. Maud se pouští do souboje vůlí a postupně se snaží z Floodova sídla učinit obyvatelné místo. Jenže při svých výpadech do hald bordelu a cetek, stejně jako při výpravách za Velkou časopisovou zeď, která starý dům dělí na veřejné a soukromé prostory, naráží na stopy dávného zločinu. Byla smrt Floodovy manželky skutečně nehoda? Proč našla Maud složku s výstřižky o zmizení mladé dívky? Jakou roli hraje sličný ošetřovatel Sam, slizký syn pana Flooda a zástupy svatých, kteří se Maud zjevují?

Londýnská rodačka Jess Kiddová (*1973) prozatím napsala tři romány, z nichž Vetešník je druhý v pořadí a na třetí si budou muset čeští čtenáři ještě počkat (její detektivní debut Živel vyšel česky roku 2016). Už teď patří autorka pocházející z rozvětvené irské rodiny mezi osobitá jména současné detektivky. Vetešník pokračuje v tom, co začalo v románu Živel. Ten se odehrával v malé irské vesničce, kam přijíždí sympatický švihák Mahonny, aby zjistil, co se stalo s jeho matkou, kterou nikdy nezažil. Spojencem se mu stává místní (ne)vážená vdova se zálibou v amatérském divadle a přízraky mrtvých, s nimiž může komunikovat. Kiddová příběh pojala jako grotesku mravů a rázovitosti, kde nadpřirozené prvky občas dění odlehčily a jindy mu naopak dodaly zdání osudovosti a tragédie.

Hrdinka Vetešníka také vídá víc než ostatní. Jen jsou to tentokrát namísto mrtvých svatí – dost možná coby následek traumatu z dětství, kdy se ztratila Maudina sestra. Svatí zde fungují spíše jako imaginární přátelé do nepohody (protože s kým rozebírat strategii na rande, když ne se sv. Valentýnem?) než jako zdroje informací. Ale zrovna ty by Maud potřebovala. Ve Floodově domě se totiž objevují a mizí věci, někdo jí usiluje o život a ona si postupně uvědomuje, že nemůže věřit nikomu a ničemu – ani vlastní paměti.

Kiddová zde pokračuje ve své snaze o praktické využití všeho, co si osvojila při psaní disertační práce o využití různých stylů a žánrů pro vznik inovativní, hybridní formy detektivky. Znovu nakonec nehraje hlavní roli zápletka a odhalení zločinu, nýbrž způsob a jazyk, jimiž Kiddová příběh vypráví a popisuje postavy. Vytváří svébytný svět plný každodenních všedních zázraků a těžko postižitelného smutku z pomíjivosti všeho. Díky zapojení svatých (a předtím mrtvých) navíc stírá onu jindy nepřekročitelnou hranici mezi minulostí a přítomností a umožňuje postavám vykoupení z omylů i hříchů.

A především je tato autorka vždy zábavná. Ať už se jedná o špičkování mezi panem Floodem a Maud, o její postřehy k pečovatelskému plánu, životu či k vesmíru, nebo o kočky pojmenované podle slavných spisovatelů. Kiddová si užívá každou větu a slovo, vypráví a pábí, hypnotizuje čtenáře. Poněkud utnutý konec románu tak nemrzí ani tak kvůli tomu, že se všechny záhady vyřeší v podstatě samy a tím nejjednodušším způsobem, nýbrž proto, že musíme opustit literární vetešnictví slovních hříček, vtípků, postřehů a štulců, v němž je nám prostě dobře.