Knižní tipy: Návraty, jež by neměly zapadnout – Skot, Francouz a Kanaďan vejdou do baru…

Jedním z nejaktivnějších „připomínatelů“ je pražské nakladatelství Argo, na jehož tři tituly jsme se dnes zaměřili. Argo v posledních zhruba dvou letech zintenzivnělo produkci reedic – ať děl, která v minulosti vyšla přímo v něm, anebo i mimo tuto značku. Překlady jsou pak v nejednom případě pro nové vydání revidovány.

Šoky & kontrasty

Iain Banks: Vosí továrna. Přeložili Viktor Janiš a Zuzana Šťastná. Argo, Praha 2019, 248 stran, doporučená cena 298 korun.

První české vydání Vosí továrny realizovalo v roce 1998 pražské nakladatelství Talpress. Argo pochopitelně použilo jinou, svoji obálku, repro: Argo

Vosí továrna, románový debut skotského spisovatele Iaina Bankse (1954-2013), který jako Iain M. Banks prorazil i na poli žánrové literatury sérií space oper Kultura, vyšel česky poprvé roku 1998, v originále roku 1984. Vypráví příběh šestnáctiletého Franka, jenž žije na odlehlém ostrůvku a věští budoucnost pomocí titulní vosí továrny – sofistikovaného bludiště, kde na odchycené vosy čeká smrt v mnoha podobách. Frankův život je ostatně svázán s řadou dalších podivných rituálů, problematickým vztahem s podivínským otcem, který tají před úřady jeho existenci, s vražděním malých živočichů a s čekáním na návrat staršího brara Erika, který po letech utekl z blázince a snad je na cestě domů…

 Vosí továrna má skvělé tempo a gradaci – nejen ve vztahu k osudovému rodinnému znovusetkání, ale především v tom, čím vším dokáže Banks svého čtenáře šokovat. Právě na šocích román založil. Žádný přitom není samoúčelný. Sebevětší brutalita a bizarnosti, občas hraničí se sofistikovanou parodií, mají svůj účel, podobně jako tomu je v raných dílech Iana McEwana nebo Chucka Palahniuka. Frank se v průběhu děje neustále proměňuje – z podivného děcka deformovaného osamělostí a zpočátku blíže neurčeným zmrzačením přes animální vražedné monstrum, které trestá místní kolonii králíků pomocí podomácku sestrojeného plamenometu a bomb, po nebezpečně inteligentního, chladně plánujícího sociopata, který se přizná ke třem vraždám se slovy „bylo to jen takové období v mém vývoji“.

Nicméně působivost Vosí továrny nespočívá ve zmíněných šocích, čeho všeho je (nejen) Frank schopen. Je založena především na kontrastech. Násilí na „nižších“ tvorech a odstup od otce stojí vedle silného bratrského pouta. Podivný mystický jazyk, jímž Frank popisuje bizarní rituály, skrze něž si podmaňuje ostrov i jeho obyvatele, se střídá s odtažitým sebezpytem i s překvapivě něžnými okamžiky upřímného citu. Naturalisticky líčené násilí plné odpudivých detailů se odehrává v minimalisticky podaném prostředí.

Text je korunován závěrečným odhalením, které nepřinese laciné zadostiučinění ve stylu vina a trest. Naopak, Banks zanechá postavy i čtenáře „zmasakrované“ otázkami souvisejícími s genderem i se sociologickými a psychologickými determinanty násilí, lítosti, empatie… Té je ostatně částečně schopen i Frank – například když podává svědectví o okolnostech, za nichž se jeho bratr zbláznil. I pětatřicet let od svého sepsání se tak Vosí továrna dokáže dostat svým čtenářům pod kůži. Není to bezpečné čtení, ale rozhodně kniha, na niž se nezapomíná.

Jakou tyranii je potřeba omezit

Leonard Cohen: Nádherní poražení. Přeložil Tomáš Hrách. Argo, Praha 2019, 264 stran, doporučená cena 298 korun.

Knihu Nádherné poražené vydalo Argo poprvé roku 1997. Obálka nynější reedice opět využívá motivu ženské tváře, ale celková nálada obalu méně temná než u prvního vydání, repro: Argo

Než v roce 1967 natočil coby třiatřicetiletý své první album, měl za sebou Kanaďan Leonard Cohen (1934–2016) již několikaletou kariéru básníka a spisovatele. Nádherní poražení (z roku 1966) jsou jeho druhým románem, údajně napsaným na řeckém ostrůvku Hydra za využití amfetaminů, s jejichž pomocí Cohen hodlal ukočírovat svou kreativitu. Po vydání se kniha setkala spíše s odmítavým přijetím, postupně se však stala, především po Cohenově úspěchu coby písničkáře, dílem takříkajíc kultovním. Pokud jejího autora znáte jako především zasmušilého, temně romantického, ba duchovního barda, může být její čtení až odpudivou záležitostí.

Cohen v Nádherných poražených popisuje podivný milostný trojúhelník, s jehož osudy se prolíná životní příběh irokézské světice Kateřiny Tekakwithy. Vypravěč první části románu je odborník na záhadný indiánský kmen A-ů, národa zdánlivě předurčeného k samým porážkám. Možná z nich pochází i jeho žena Edith, která však na začátku příběhu spáchá sebevraždu usazením se na dno výtahové šachty. Zanechá tak svého nesebevědomého a neurotického partnera napospas truchlení po boku dávného přítele a občasného milence obou manželů známého jen jako F. – až enšpíglovské postavy procházející moderními kanadskými dějinami.

Cohenův román vede dialog s kolonizačním a pastoračním úsilím Francouzů a jezuitů, polemizuje s civilizačním posláním bílého muže obecně, využívá postupy historického románu i barokních legend o světcích. Především je však mnohdy delirickým pásmem myšlenek a asociací svých dvou vypravěčů (tím druhým je zmíněný F.), které se prolínají s řadou živočišných sexuálních scén všeho druhu. Ritualizovaná indiánská soulož, manželský sex, homosexuální styk, využívání nejrůznějších pomůcek (včetně Dánského vibrátoru, který získá vlastní vědomí a vyráží v jedné z nejpůsobivějších scén na svou vlastní odyseu za štěstím) na nejroztodivnějších místech a se zapojením kohokoliv, kdo je zrovna po ruce – například argentinského hotelového číšníka, kterým je dost možná sám Hitler…

„Musíme omezit tyranii bradavek, rtů, poštěváčku a řiti,“ říká na jednom místě F. a Cohenův text skutečně pojímá tělesnost totálně. Žádná část těl není na stránkách Nádherných poražených tabu. Vzlíná z nich narcis i miazma sexu, stejně jako všechny myslitelné zvuky, které může lidské tělo vydávat samo nebo ve spolupráci s jiným. Náplní všech aktů je rozkoš i bolest (kontrast k sexuálním scénám tvoří obrazy ze života Kateřiny a její mučení ze strany Irokézů i následně vlastní sebepoškozování jako součást zaslíbení se Ježíši).

Román, který byl v šedesátých letech součástí rodící se kontrakultury, v určitých ohledech předchází literárnímu splatterpunku, v němž především britští hororoví autoři testovali hranice lidského těla a jeho způsobilost k slasti i bolesti – a jejich vzájemné zaměnitelnosti (především v povídkách Cliva Barkera Věk touhy a Srdce propadlé peklu, podle níž vznikla slavná filmová série Hellraiser). Oproti nim je Cohenův text se vší svou symboličností i explicitností mnohem poetičtější a jeho česká verze patří k nejvýraznějším překladům předčasně zesnulého a mimořádně talentovaného Tomáše Hrácha.

Muž, který to viděl

Fernand Braudel: Dynamika kapitalismu. Přeložila Helena Buguivinová. Argo, Praha 2019, 120 stran, doporučená cena 198 korun.

Knihu Dynamiku kapitalismu vydalo Argo poprvé v roce 1999; grafická osnova obálky je v letošní reedici téměř totožná, avšak novým prvkem je vsazení dobové ilustrace, repro: Argo

Francouz Fernand Braudel (1902–1985) patří k nejvýraznějším osobnostem takzvané školy Annales – tedy historiků spojených se stejnojmenným časopisem, který tvořil platformu pro interdisciplinární výzkum dějin, především s využitím poznatků z ekonomie, sociologie, ale také třeba geografie. Sám Braudel je autorem termínu „dlouhé trvání“ – tvrdil totiž, že oproti jasně viditelným událostem, jako jsou bitvy či korunovace panovníků, jsou skutečně důležité především procesy, jejichž působení a vývoj lze sledovat pouze v delším časovém horizontu.

Dynamika kapitalismu – v originále publikovaná roku 1985 – ostatně vznikla jako jakýsi výtah z gigantické monografie Materiální civilizace, ekonomika a kapitalismus 15. až 18. století (tuto třísvazkovou práci autor zveřejnil roku 1979 a česky nikdy nevyšla). Dynamika kapitalismu má kromě své vlastní osobité hodnoty i cenu jako metodologická a filozofická příručka k Braudelově interpretaci světa. Dynamika kapitalismu na minimálním prostoru popisuje zrod kapitalistického myšlení a podnikání v raně novověké Evropě. Braudel vychází kromě jiného z tvrzení, že kapitalismus jako takový je spíše než důsledkem tržního hospodářství parazitickou strukturou, jejímž největším vítězstvím je skutečnost, že ji s tržním hospodářstvím zaměňují jak na Západě, tak na (v době sepsání textu) komunistickém Východě.

Útlá studie v mnohém připomíná krátkou práci jednoho z Braudelových nástupců Jacquese le Goffa Peníze a život (francouzsky 1986, česky ji vydalo Argo roku 2005), v níž je především na příkladech analýz závětí, kázání a exempel ukázáno, jak ekonomické tlaky mohutnící a sílící střední vrstvy vedly ke vzniku myšlenky očistce. Stručně řečeno: vznikl proto, aby čím dál početnější vrstva movitých měšťanů nerevoltovala proti církvi, která původně jejich způsob obživy zavrhovala coby zaručenou cestu do pekel). Z dnešního pohledu je přitom až fascinující, nakolik se Braudelovy postřehy shodují s rádobyobjevnými texty současných publicistů kritizujících globální ekonomiku a její dopady na společnost.

Braudel ukazuje, že lidský život – bez ohledu na dobu – je v zajetí každodennosti a zvyků, především těch mentálních. Jeho studie je občas zasvěceným a živým historickým průvodcem (například po trzích novověkých Benátek). Jindy popisuje stavy „hluboké rovnováhy a nerovnováhy“, v jejichž přechodech vidí hlavní hybatele dějinného vývoje. Popisuje také zrod kapitálu a kapitalistů, dynamiku přesunů ekonomických center (především z italských měst do Amsterodamu a posléze do Londýna a do New Yorku), porovnává evropskou trhovou (v tomto případě doslova – tedy venkovských a městských trhů) tradici s tradicí například čínskou, vypočítává dopady pěstování konkrétních plodin na obyvatelstvo a další a další prvky, které podle něj formovaly vznik moderní společnosti.

Zajímavostí je, že jaksi mimoděk předvídá i vývoj západních velmocí, především USA, ale rovněž způsob, jakým si velké korporace rozdělují trh do té míry, že už vlastně nefungují jako konkurenti. A podnětné jsou též autorovy úvahy o ekonomických krizích. Jakkoliv se Braudelovy postřehy zakládají na pramenech a příkladech především z 15. až 18. století, jsou až děsivě relevantní i dnes. Ony procesy, o nichž píše, totiž neskončily v 18. století – jsou nadále a jasně rozpoznatelné. Pokud tedy víme, kam a jak se dívat. Nové vydání Dynamiky kapitalismu, navíc se zasvěceným doslovem Martina Nodla, je tak jednou z nejpodnětnějších knih tohoto roku.