Seriálové tipy na prosinec: zářivá barevnost 70. let, Julia Roberts a nová vizualita, útěk od filmu
Detektivek se v Česku točí spousta, pár z nich natočil i Jan Hřebejk, ale až nyní ČT odvysílala seriál (respektive čtyřdílnou minisérii) Rédl, který lze zařadit k nejlepším tuzemským seriálovým dílům poslední doby. Kromě toho mělo za poslední měsíc - jako je tomu již pravidlem – premiéru několik skvělých zahraničních seriálů.
„Můžu vám to vyhodit?“ ptá se uprostřed rozhovoru s dívkou, jíž zmizel přítel, Roman Rédl a bere u ní v kuchyni do ruky talíř se zaschlým jídlem. Nejpozději v tomto okamžiku vám vojenský prokurátor v ošklivé devadesátkové bundě přiroste k srdci. Jeho osobní život není zrovna bohatý, a tak je pro něj začátek devadesátých let příležitostí konečně se pokusit prosazovat neznásilněné právo. Jenže předat soudní spravedlnosti dřívějšího šéfa Stb Ference (nepříliš subtilní narážka na skutečného Alojze Lorence) se ukazuje být neproveditelným úkolem, takže se hlavní hrdina začne angažovat v případu, k němuž se nachomýtne náhodou – běží o zmizení dvou studentů, kteří narazili na nesrovnatelnosti v počtu ruských vlaků převážejících munici přes území Československa v roce 1992.
Hřebejk tentokrát vyměnil svého dlouholetého spolupracovníka Petra Jarchovského za slovenského scenáristu Mira Šifru, který má za sebou thriller Rudý kapitán. Šifrovy dialogy znějí přirozeně a postavy nedefinuje pouze jedna vlastnost, jsou složitější, stejně jako popis doby. Devadesátky v Rédlovi nejsou ani jen euforickým obdobím, kdy mohli Češi konečně říkat, co si myslí, ani jen divokou dobou překypující novými možnostmi nebo chvílí, kdy se v republice „zhaslo“ a skupina připravených začala zemi ekonomicky drancovat. Seriál nevytěžuje žádný z notoricky známých narativů o té dekádě. Ukazuje ji jako období nejistoty, kdy nenáviděný režim sice skončil, ale nový viditelné zlepšení zatím nepřinesl, a leckdy dal naopak volný průchod obyčejnému diletantství. Rédl vystihl podstatu zmatku, který vzniká, když se přeruší tradice, byť škodlivá.
Roman Rédl (Ondřej Sokol) a Ivana (Petra Hřebíčková), odsouzeni ke spolupráci. Sokol o seriálu říká: „Myslím, že pro mou generaci a pro generace mně blízké to bude hodně zajímavá a často i překvapivá sonda do doby vzniku naší stále ještě mladé demokracie.“ Foto: Michaela Buchtová (ČT)
Pro Hřebejka je to výrazný posun. Jeho poslední ambicióznější film, Učitelka, myšlenkově stojí na jednoduchém antikomunismu: postavy spojené s režimem jsou odporné, kdežto figury, které si s režimem nezadají, sympatické. Takové rozvržení mimoděk připomíná propagandistické filmy minulého režimu, pouze v obráceném gardu. Nejen díky scénáři se však Rédl může řadit k nejlepším českým seriálům poslední doby, vedle Pustiny, Modrých stínů nebo Semestru. Jako už mockrát, můžeme se u Rédla přesvědčit o tom, jak dobří jsou zdejší herci tehdy, když repliky ve scénáři dávají smysl. (Poznámka redakce: obsáhlejší recenzi na Rédla Artzona.cz publikovala 28. listopadu; minisérie je dostupná na iVysílání.cz.)
V hlavní roli brutalismus
The Little Drummer Girl od společnosti AMC českého diváka upoutá už úvodními záběry natočenými v Praze, která tu „hraje“ Západní Německo konce sedmdesátých let. Nasnímání zdejší architektury, obzvlášť Kongresového paláce, kde se točil i Rédl, je dokonalé. Všechny lokace v seriálu působí, jako by je pečlivě vybíral kritik architektury Adam Gebrian, téměř v každém záběru hraje některý z evropských brutalistních skvostů.
Příběh začíná podstrčením ničivé nálože do vily izraelského atašé mladou palestinskou osvobozeneckou sympatizantkou. Nelítostná odveta Mossadu tak může začít. Předloha Johna le Carrého, pro film i televizi už mnohokrát adaptovaného britského klasika špionážní literatury, vypráví archetypální příběh o zneužití naivního pěšáka v boji proti teroristům, v němž žádná strana konfliktu není čistá. Režie Park Chan-wooka, asi nejznámějšího korejského filmaře současnosti, na první pohled upoutává zářivou barevností záběrů; špionské thrillery ze sedmdesátých let si přece jen spojujeme s odstíny šedé a hnědé. Později vystupuje důraz na všudypřítomný dualismus mezi realitou a uměním, doslovně reprezentovaným herečkou a rekrutkou Mossadu Charlie (hraje ji Britka Florence Pugh). Nejen ona má dvojí identitu – i vztah mezi soupeři je dvojaký. Ovšem konec musí být jednoznačný: jeden se stane vítězem, druhý poraženým. Umění je tak v seriálu hlavní zbraní proti soupeři a zároveň prostředkem vcítění, pochopení a smíření. Jenže druhá možnost je v izraelsko-palestinském konfliktu nepředstavitelná.
Park Chan-wookova režie dodává The Little Drummer Girl (Malé bubenici) obrovské charisma, zdůrazňované motivy dělají ze série na pohled krásnou a k přemýšlení podnětnou skládanku. Ve hře s barvami má význam odstín každých šatů, brutalistická architektura tvoří design jednotlivých „jevištních setů“. A kromě toho: v žánru, jemuž většinou dominují muži v tmavých sakách, tentokrát hraje prim malá hubatá Britka, která stereotypy o ženách potvrzuje a vyvrací zároveň. Příští herecká superhvězda Florence Pugh je dalším zdrojem energie seriálu. Doplňují ji jeden z nejlepších herců současnosti Michael Shannoon v úloze šéfa/režiséra speciálně vytvořené skupiny a poněkud špatně obsazený, ale vždy sympatický Alexander Skarsgaard coby tajemný agent Gadi.
Výstižný jazyk narušeného vnímání
Nový seriál Amazonu Homecoming je neobvyklý hned z trojího důvodu. Za prvé – hraje v něm Julia Roberts, jedna z mála hereček připomínajících staré časy velkých filmových hvězd. Teď už snad zbývá, aby si v nějakém tom seriálu zahrál Robert DeNiro, ale i tak je rozdíl mezi seriálovými a filmovými herci už smazaný. Za druhé – nezvyklé je rovněž to, že jde o adaptaci podcastu. Zatímco k nám popularita tohoto tvaru/žánru teprve proniká, velká část amerických seriálových diváků již má svůj oblíbený podcastový titul – ať publicistický, komediální či ve formátu dramatu na pokračování. A za třetí – seriálové epizody tu mají kolem třiceti minut, ačkoliv Homecoming není sitcom, nýbrž paranoidní psychologické drama. Vypadá to, že i další seriály budou zkracovat stopáže.
Těžko se mluví. Julia Roberts jako psychoterapeutka Heidi Bergman, v seriálu Homecoming, foto: Amazon Hlavní postavou je Heidi Bergman, psychoterapeutka. Heidi v blíže neurčené minulosti – vzhledem připomínající thrillery ze sedmdesátých let – byla součástí zvláštního programu ministerstva obrany: homecoming poskytoval pomoc armádním veteránům při návratu domů, aby se snadněji aklimatizovali. V současnosti však Heidi vidíme pracovat kdesi v levné restauraci a zjišťujeme, že o práci u armády za podivných okolností přišla. Na podrobnosti si však nevzpomíná.
Současnost je snímaná jako by ji někdo točil na telefon: černé plochy, obklopující úzké vertikální záběry, symbolizují ztracené Heidiny vzpomínky – hrdinka vnímá pouze výseč toho, co se skutečně stalo. Minulost vidíme na širokoúhlých záběrech. Moment, kdy si Heidi konečně vzpomene, zobrazil americký režisér Sam Esmail (podepsaný mj. jiné pod úspěšným seriálem Mr. Robot) v záběru, který je zároveň dokonalým gifem – temnota zmizí a vertikální záběr se promění na širokoúhlý. Rovněž titulkové sekvence v závěru každé epizody, připomínají atmosféru Hitchcockových filmů, utkvívají v paměti. Esmail vytvořil pro příběh z podcastu snadno zapamatovatelný vizuál, který akcentuje dějové zvraty a zdůrazňuje paranoidní atmosféru. Díky němu, skvělým postavám a hereckým výkonům je Homecoming silný i přesto, že příběh je jednoduchý.
Městečko, kde se (ne)zastavil čas
Za dalším zajímavým seriálem na motivy skutečných událostí stojí známý americký komik Ben Stiller. „Některé příběhy dnes do filmu nedostanete,“ říká v rozhovorech tvůrce Útěku z vězení v Dannemoře (Showtime, u nás uvádí HBO) a fanoušek kinematografie sedmdesátých let. Nicméně jeho novince by přece jen lépe sedělo, kdyby vznikla jako film. Stopáž (díly tu mají 49-62 minut) totiž neumí využít k tomu, v čem jsou seriály nejlepší – v popisování postav, jejich vývoje a proměn. Televizní zpracování příběhu o útěku dvou vězňů díky bachařce zklamané osobním životem je nejsilnější v pasážích, kdy přibližuje svět dětinské Tilly (Patricia Arquette). Kdežto postavy Richarda Matta (hraje ho Benicio Del Torro) a Davida Sweata (Paul Dano) zůstávají neprozkoumané, seriál neposkytuje vhled do nich. Přesto stojí Útěk z vězení v Dannemoře za vidění. Nenuceně realisticky zobrazuje život v dnešní americké věznici a poskytuje představu o rutině lidí z blízkého městečka, kde o moc více pracovních příležitostí, než které poskytuje věznice, v nabídce není. Momenty jako záchvat klaustrofobie Davida Sweata v topenářské trubce při prokopávání se na svobodu, vás přimějí tento protipól Útěku z věznice Shawshank zhlédnout do konce.
Benicio Del Toro and Patricia Arquette v seriálu Escape at Dannemora (Útěk z vězení v Dannemoře), foto: Showtime Daleko za předlohou
Zřejmě nejočekávanější neanglicky mluvený seriál letoška, adaptaci románové tetralogie Eleny Ferrante Geniální přítelkyně, nejspíš sledovali všichni skalní fanoušci tohoto literárního díla. 10. prosince HBO zveřejnilo poslední, osmou epizodu první sezony. Ti, kteří oceňovali věcný tón románů o dívkách toužících vymanit se z prostředí, do něhož se narodily, však poněkud trpěli. První sezonu svazuje divadelní křečovitost, přílišný patos a chudinskou neapolskou čtvrť seriál načančal. Závěrečná epizoda, kterou z části vyplňuje svatební hostina, jakoby zobrazovala slavnost střední třídy, nikoliv vulgární sešlost spodiny z periferie, jejímž pravidlům se obě hlavní hrdinky snaží vymknout. Režisér Saverio Constanzo se pokusil o co nejvěrnější adaptaci, jeho seriál však zatím vypadá jako záznam průměrného divadelního představení. Ti, kteří románovou tetralogii milují, však stejně vydrží asi až do konce.
Autorka je publicistka
