Země medu, v níž je docela hořko
Tenhle film byl vyhlášen za nejlepší dokument například na loňském ročníku Sundance a letos byl ve své kategorii mezi nominanty na Oscara. Přitom jde o docela „normální“ snímek.
Nejprve provozní upozornění: snímek Země medu byl na programu nyní přerušeného festivalu Jeden svět; poprvé jej však v ČR uvedl v říjnu 2019 festival dokumentárních filmů Ji.hlava. Premiéra v kinech je (zatím) nahlášena na 14. května. Do 22. března je Země medu ke zhlédnutí na portálu DAFilms v online premiéře.
Atidže Muratova a včely. Záběr z dokumentárního filmu Země medu, foto: Ljubomir Stefanov „Všichni Albánci i Turci z naší vesnice odešli, my jsme Turci, já se narodila v roce 1964,“ sděluje sporá žena se šátkem na hlavě a špatným chrupem na tržišti ve Skopje, když hovoří s potenciálním odběratelem svého zboží, velmi kvalitního medu, který pěstuje v horské vesnici. Ta vesnice má evidentně lepší časy za sebou, vidíme a tušíme opuštěná stavení, Atidže Muratova žije v poslepovaném domě bez elektřiny a tekoucí vody se svou nemocnou a nemohoucí matkou Nezife, které je, jak je v jednu chvíli řečeno, pětaosmdesát. Vypadá to dokonce, že tu vesnici obývají samy, Atidže při svých výšlapech nikoho nepotkává. Jednoho dne však nedaleko od jejího domu zakotví rodina se sedmi dětmi, usídlená v karavanu. Rodina přitáhne i se stádem dobytka a rovněž pěstuje med.
Atidže, která sama nemá děti, ve společnosti capartů ožije, rodině pomáhá a radí, jak na včely. Ale symbióza osamělé tiché ženy a hlučné a divoké rodiny, která prostě krmí krky a potřebuje vydojit z přírody co nejvíc, má své limity. Za hlavou té rodiny, Husseinem Samem, jezdí obchodník a chce stovky kilogramů kvalitního medu. Hussein tedy úly vybírá, co to jen jde, včelstvům nenechá z medu prakticky nic, byť mu Atidže radí, aby vždy vytěžil jen polovinu a půlku v úlu nechal, a hlavně aby nepospíchal. Marná řeč. Stane se to, co Atidža předpovídá: Husseinova frustrovaná včelstva napadnou ta Atidžina a zlikvidují je. A když půlstovka telat z Husseinova stáda neznámo proč pomře, hádající se rodina nastartuje stroje a táhne někam jinam. Mezitím Atidže pochová svou matku a zůstane v krajině sama, jen za občasného chrastění starého tranzistoráku, na nějž chytá signál pomocí provizorní antény. Nezbývá, než doufat, že ji při životě udrží včelstva, která opatruje v horách, na obtížně přístupném místě, a že příroda obnoví včelí cyklus a řád i nedaleko jejího obydlí.
Základním kvalitou Země medu je neokázalost, ačkoliv kamera Fejmiho Dauta a Samira Ljumy dokáže „kreslit“, například se nezdráhá krajinu a výjevy se včelstvy estetizovat teleobjektivem (na zmíněném festivalu Sundance dokument získal i cenu za kameru). Režie Tamary Kotevské (*1993) a Ljubomira Stefanova (*1975) však v zásadě zůstává u tiché observace, u pozorování (ne)soužití osamělé pěstitelky a dobyvatelské famílie, v níž se pro ránu a drsná slova nejde daleko. Film ovšem nesoudí, ukazuje, nechává smysl díla vyplynout z přírody, jejího rytmu a zákonů. Sám takhle „přírodně“ neuspěchaně vznikal po tři roky, tento časový vklad se projevuje právě i zachycením chátrání a smrti Atidžiny matky, pohromy s telaty nebo v tom, že když ke konci snímku zůstává pěstitelka úplně sama, má ve tváři postupující věk vepsán ještě výrazněji než na začátku filmu (mj. přišla o další zub).
Ačkoliv Země medu stojí na jednom konkrétním (ne)soužití, na výseku z jedné polomrtvé vesnice, nabývá rozměru civilizačního podobenství. Pozoruhodného tím, že rodina Husseina Sama nejsou žádní velkostatkáři, kteří by plundrovali krajinu po způsobu agrokombinátů. Jejich dobytek se pase v přírodě, jejich včely produkují med z téhož rohu zachovalé přírodní hojnosti jako ty Atidžiny. V podstatě u Samových běží o jakousi „naturalistickou“, surovou podobu biofarmářství. Rozdíl mezi nimi a Atidžou nezdá se být až tak velký, ale je přitom zásadní. Tkví totiž v nenaslouchání přírodnímu rytmu a v potřebě nemalé nadprodukce, která musí být svezena dolů, do údolí, a tam směněna. Tím Země medu nepřímo vypovídá o křehkosti přírodních procesů, o velice tenké hranici mezi citlivou lidsky ovlivněnou bioprodukcí a mezi produkcí, jakkoliv zdánlivě nevinně, zprůmyslněnou.
Tečkou, která tyto nuance, jež dokument nastoluje, ovšem poněkud smývá, je výzva k donátorství na internetových stránkách filmu. Zde se dočítáme, že rodina Samů má už dětí osm, že to (zatím) poslední se narodilo v den premiéry filmu na Sundace loni v lednu, a že máme možnost podpořit Atidžu, oněch osm dětí a jejich rodiče, tedy tuhle komunitu tvrdých lidí v tvrdé medové zemi, zakoupením jejich produkce, kvalitních medů. Tak třeba filmované osazenstvo medozemě našlo nějaký modus vivendi…
Režisér a režisérka filmu Země medu Ljubomir Stefanov a Tamara Kotevska, foto: International Documentary Association
Země medu (Makedonie / Turecko, 2019, stopáž 86 minut)
Režie: Tamara Kotevska, Ljubomir Stefanov, kamera: Fejmi Daut, Samir Ljuma, střih: Atanas Georgiev, hudba: Foltin, zvuk: Rana Eid.
