Komentář: Obrazy, které chrání a spojují, i obrazy, které rozdělují

Kamery, které tu páteční událost zabíraly, se opakovaně vracely k detailům dvou uměleckých děl. Častěji se kamera zastavovala na krucifixu z XV. století z kostela San Marcello al Corso, který byl svou dramatičností jistě vděčnější. Několikrát pohled také zamířil k dřevěné desce, mariánské ikoně, která stála u vstupu do chrámu sv. Petra. Pro běžného diváka se jednalo o jakousi vizuální kulisu dramatického momentu. Opak je pravdou: obě tato zobrazení jsou hluboce zakořeněna v římské historii bojů proti pandemiím (a nejen jim).

Krucifix z XV. století z kostela San Marcello al Corso, foto: archiv autora

Krucifix ze San Marcella měl zázračně přežít požár chrámu v roce 1519 a zastavit mor, který postihl město v roce 1522. Od té doby byl v procesích pravidelně navštěvován celým městem, aby je podobných ran uchránil. Desková malba Marie s děťátkem, známá od XIX. století jako Salus Populi Romani, tedy spása římského lidu, je z tohoto pohledu ještě pozoruhodnější. Obraz pravděpodobně vznikl na konci XIII. století. Jde však o kopii (či možná přemalbu) obrazu, který je dokumentován již od konce VI. století. V té době poprvé „vyrazil“ do ulic města, aby Řím zachránil od morové epidemie. Procesí nevedl nikdo jiný než Řehoř Veliký (590–604), jeden z nejmocnějších papežů v dějinách. Podle soudobých autorů moc Mariina obrazu zapůsobila. Od roku 593 se tak obraz, který je dodnes dochován v bazilice Santa Maria Maggiore z V. století, těšil v Římě výjimečné úctě. Nikoliv náhodou byl po staletí využíván v boji proti pohromám – namátkou připomeňme roli obrazu v epidemii cholery, která sužovala Řím v roce 1837, či na konci druhé světové války. 27. března 2020 se tak odehrál rituál, který měl kořeny zapuštěny daleko v historii. Ale proč o něčem takovém speciálně psát? Protože jde o jedinečný příklad toho, jak je minulost relevantní pro současnost. Dále, a především, je to příležitost, abychom se zamysleli nad mocí obrazů včera a dnes.

Začněme mocí obrazu mezi minulostí a současností. Na Svatopetrském náměstí se oživila potřeba zakořeněná hluboko v lidské kultuře – potřeba obrazu, předmětu, který je prostředníkem mezi člověkem a Bohem (či bohy). Konkrétně se jedná o kategorii zázračných obrazů, které byly nošeny v procesích napříč předmoderním světem, aby pojily a chránily. Od již zmiňovaného Říma, po Konstantinopol sedmého století či po Brno obležené Švédy se obrazy Matky Boží staly pro křesťanský svět zástavami v dobách krize. Pro současného čtenáře je otázka reálné moci podobných obrazů možná poněkud úsměvná a většinou je dokonce považována za důkaz zaslepenosti a pověrčivosti dob minulých. Podle mě je však mnohem zajímavější.

Desková malba Marie s děťátkem, VI./XIII. století známá od XIX. století jako Salus Populi Romani, tedy spása římského lidu, repro: archiv autora

Není asi zapotřebí pouštět se do hlubinné psychologie, aby bylo jasné, že v době krize, zmatku a strachu je obraz matky výjimečně příhodný. Obraz se stává hromosvodem sdíleného strachu, který sublimuje právě do myšlenky mateřské ochrany. Zároveň se tím vytváří místo kolektivní sdílené úcty. Použil jsem slovo „zástava“, prapor, tedy symbol, který pojí. To přesně byla jedna z evidentních funkcí zmiňovaných obrazů v minulosti. Ano, lid věřil, že obraz město spasí, avšak minimálně stejně důležitá byla jeho role svorníku, který pojí společnost. Opuštěný obraz na Svatopetrském náměstí ukazoval, jak se v tomto smyslu realita světa změnila za poslední půl století. Řím a svět ztratil obrazy, které pojí celou společnost. Jsou samozřejmě obrazy, které pojí jisté skupiny, ale jinde týž obrazy působí rozdělení. To je krásně vidět na případě mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Jeho zastánci ten sloup představují coby pojící symbol, mnozí jiní – k nimž se řadím – jako místo rozdělení.

Vše je o to paradoxnější, že žijeme ve světě, který je obrazy ovládán. Donedávna se mluvilo o reklamních billboardech a televizi, dnes jsou to především zářící obrazovky displejů, které kontrolují naši civilizaci, naše životy a pohyby. Právě zde tkví kámen úrazu: obrazy, které na nás svítí nepřetržitě, jsou ovládány algoritmy, jejichž cílem není pojit, nýbrž rozdělovat. Čím fragmentovanější jsou „sociální bubliny“, tím lépe se jejich příslušníci ovládají. Maďarsko, ale do jisté míry třeba i Slovensko a Česká republika sice naznačují, že aktuální krize může být využívána k návratu nacionalismů, ale staré symboly a zástavy jako by zmizely i v tomto prostředí – jak nemístně působila česká vlaječka na ochranné roušce českého předsedy vlády!

Pojí i rozděluje. Andrej Babiš na setkání prezidentem v Lánech dne 20. 3. 2020, zdroj: Kancelář prezidenta republiky

Tuto situaci dokresluje vizuální tvorba českých zpravodajských webů. Srovnání této tuzemské mediální prezentace s obdobnou produkcí v Itálií, Francii či ve Švýcarsku je neúprosné: téma „koronavirus“ je u nás prezentováno obrazy, které mají strašit. Vše září červeně, nejagresivnější možnou barvou, vizuální práce s rostoucími čísly tuto strategii posiluje. (Mimochodem: přesycené barvy podporují, stejně jako je tomu u hracích automatů, závislost.)

Z mnohých stran zaznívá, že aktuální situace bude zlomová. Ekologové doufají, že budeme šetrnější k planetě, jiní, že k sobě budou lidé solidárnější. Papež František ve své řeči zmiňoval úctu ke starým lidem… Jako historik obrazu nemohu než souhlasit: aktuální krize by se mohla stát momentem zamyšlení nad tím, kdo (a proč) nás skrze obrazy dělí. A možná bychom si také mohli připomenout, jak důležité je mít obrazy, které pojí město i svět.

Autor (*1980) je česko-švýcarský historik umění specializující se na studium historiografie umění Byzance a na studium umění Milána, Říma a Konstantinopole v období pozdní antiky a raného středověku. Působí jako docent v oboru dějiny umění na Masarykově univerzitě.