Učit se dívat nesamozřejmým způsobem. Rozhovor s teoretikem vizuální kultury Václavem Hájkem

K čemu by Slabikář vizuální kultury měl být dobrý?

Rád bych vytvořil sérii fejetonů, v nichž bych si společně se čtenáři ujasňoval různé pojmy vizuální kultury. V názvu cyklu je samozřejmě určitá míra ironie, nicméně analogie se školou v tom je. Od první třídy se ve škole učíme písmena, slova a texty, ovšem práci s obrazy a jejich interpretování se ve výtvarné výchově nikdo nikdy neučil. Přitom dnes používáme ke komunikaci téměř výhradně obrázky a vlastně tu komunikaci ani neumíme. Ve Slabikáři vizuální kultury budeme pomyslnými žáky v první třídě, kde se pokusíme naučit se dívat takovým nesamozřejmým způsobem na obrázky. A abychom postupovali zdánlivě systematicky, tak využijeme abecední pořadí.

V čem je úskalí vizuální komunikace?

Přinejmenším v posledních přibližně třiceti letech došlo k ohromnému nárůstu obrazových artefaktů, informací a poselství. Na využívání obrazového média je spousta pozitivního, jenže zároveň lidé tyto obrazy zpravidla vnímají příliš rychle, nevěnují jim dostatek pozornosti a posuzují je konvenčním způsobem: tedy ve smyslu, že na první dobrou pochopím, o co jde a jdu dál. Myslím, že je potřeba u každého obrázku zastavit, nechat si čas a snažit se zpochybnit to prvotní klišovité vnímání a říct si: Já vlastně nerozumím tomu, co na tom obrázku je, byť tam bude zobrazeno třeba něco banálního. Je k užitku odmyslet si kontext popisku a přemýšlet nad stavbou daného obrázku, uvědomit si, jak co působí, zda to byl záměr či náhoda. Obrázek je totiž na interpretaci těžší než text, protože má víc vrstev a možností, i když se to obvykle zdá být naopak. Tuto dekonstrukci je dobré si trénovat.

Jak?

Kupříkladu se občas dejme tomu na půl hodiny zastavit a učit se „nerozumět“, říkat si: tady na těch obrazech je cosi nesrozumitelného. Člověk pak přestane být v zajetí nekončícího obrazového proudu, poodstoupí z toho ataku a tím se stane méně manipulovatelným, což je vždy dobré. Snadná manipulovatelnost může být velmi nebezpečná jednak pro jedince, tak pro celý svět. Obrazy totiž, kromě toho že jsou víceznačné a komplikované, jsou i hodně působivé; člověka snadno svádějí, lidé jim lehce podléhají. Obrazy jsou nesmírně, skoro až toxicky zábavné vjemy. Ne že by z přemíry obrazů mohl někdo umřít, ale snadno se na nich stane závislým, což se u textu tak snadno nestane, tam je příliš velký podíl nudy a člověk se do čtení musí strašně nutit.

Myšlenka zastavení se u každého obrazu je sice hezká, ale třeba jen při cestě metrem na mě vyskočí desítky obrazů. Jak se v tom naučit rozlišovat? Může mi v tom vizuální kultura pomoct?

Zrovna v metru by bylo k užitku, kdyby se člověk celou cestu soustředil pouze na jednu reklamu a snažil se zjistit, co na tom obraze vlastně je. Jinak řečeno: kdyby se učil nerozumět, kdyby vědomě odbourával automatismy, neboť v reklamách se využívá spousta zaběhlých stereotypů, někdy i stovky let starých. Je přece zajímavé se tohle učit rozklíčovávat, porovnávat stará vyobrazení s novými, odhalovat klišé a chápat jejich vývoj a proměny do dnešní podoby. Vizuální kultura by měla právě učit jak o starých, tak o nových obrazech a usilovat o komparace jejich motivů a témat. Existují motivy prastaré, vycházející z mytologie a náboženství, ale také existuje spousta motivů jakési recyklované romantiky, starých třeba jen dvě stě let. Další možností je srovnání geografické a kulturní, například porovnávat, jak se totožný výrobek inzeruje u nás a třeba v Indii – u toho se mohou vyskytovat jemné i dost výrazné rozdíly.

Dá se říct, co je, a co naopak není vizuální kultura?

Existují různá pojetí vizuální kultury coby oboru. Jedno pojetí chápe vizuální kulturu pouze jako svět záměrně vytvořených obrazů. Druhé, širší pojetí oboru pokládá obraz za jeden ze základních principů našeho myšlení a paměti a řadí do něj tedy i třeba představy, fantazie či sny. S rozlišením těch dvou větví vizuální kultury souvisí důležitá otázka: totiž, zda vše, co vnímáme, vnímáme formou obrazu. Protože vjem na počátku vejde do lidského oka, ale to zásadní nastává v mozku, kde se počitky přetváří ve vjemy a tudíž neinterpretované se v mozku mění v interpretované. Takže je otázka, zda celé vnímání vřazovat do vizuální kultury.

V oboru rozlišujeme termíny „iconic turn”, tedy zikoničtění, a „pictorial turn“, zobrazení. Druhý termín označuje hmotné, zrakově vnímatelné jevy a spadá do něj vlastně vše, co je primárně určené k vizuálnímu vnímání, ale je uměle vytvořené či přetvořené člověkem jako záměrný obraz. Může mít staletími prověřenou formu, třeba malbu či sochu, ale těchto forem stále přibývá: například kino, film, televize a další. Kdežto ikonem se chápe třeba i nějaký typ představy, fantazie, snu. Často se říká, že myslíme ikonicky, to znamená, že nemyslíme lineárním způsobem. Naše myšlení se nepodobá například textu, nýbrž spíše obrazu, při jehož vnímání si zrak sám vybírá záchytné body, z nichž skládá celek; je to takové pavučinovité vnímání. A to je princip třeba i paměti, vzpomínek, myšlení… a do množiny ikonů patří i tyto vnitřní obrazy, třeba metafora.

Zdá se, že i odborná veřejnost není v definování vizuální kultury úplně jednoznačná. Jaké jsou tedy hlavní charakteristiky oboru?

Zdůraznil bych několik prvků: značný podíl zrakového vnímání, ale i vnitřní obrazy typu metafory a sny. Dále velký podíl záměrně vytvořených děl. Do pomyslného muzea vizuální kultury by rovněž patřily arte-fakty, tedy něco, co bylo úmyslně vytvořeno člověkem, aby to působilo jako obraz, aby na to lidé záměrně koukali.

Obálka knihy Jak rozpoznat odpadkový koš / Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře (Labyrint, 2012), repro: Labyrint

I z vaší knihy esejů Jak rozpoznat odpadkový koš se zdá, že vizuální kultura jevy spíš popisuje a zkoumá, než aby je kriticky či třeba esteticky hodnotila. Proč to tak je?

Estetické hodnocení podle mého názoru do vizuální kultury nepatří, protože se primárně nesnaží interpretovat obsah. Pro vizuální kulturu je primární snaha najít původní sdělení obrazu, message. Ale zdůrazňuji: to je můj pohled na věc! V rámci naší disciplíny se prosazují dva hlavní proudy. Angloamerická větev je hodně kritická a zahrnuje i morální hodnocení a souvisí s etikou; protíná se s tázáním se, nakolik se ve vizuální kultuře uplatňuje politická a ideologická moc. Ostatně jsou dostatečně známé kauzy kupříkladu s manipulacemi na fotografiích – se zeštíhlováním modelek, se ztmavováním Afroameričanů a podobně. Představiteli tohoto pojetí vizuálních bádání jsou třeba Nicolas Mirzoeff a William John Thomas Mitchell, kteří se překládají i u nás.

Vedle nich je významná oborová větev německy mluvících zemí, již reprezentují třeba Horst Bredekamp a Hans Belting, autoři, kteří se u nás tolik nepřekládají. Jejich pojetí je více teoretické, bez hodnotících podtextů a snaží se uvažovat třeba nad tím, nakolik do vizuální kultury patří mentální obrazy, paměť. Jsem více v kontaktu s touto částí oboru, a proto od hodnocení rovněž ustupuji. Snažím se jevy ve svých textech nejprve rozebrat teoreticky, využívám komparace a kritičnost projevuji spíše v podobě nějakého zlehčení problému, anekdoticky. Dělám to i pro to, aby bylo vidět, jak lze danou problematiku otevřít do různých směrů, že neexistuje jedna interpretace obrazu, že nelze říci: Tenhle obraz má jedině a přesně tento význam. A ta moje anekdotičnost má být tak trochu i apelem na čtenáře, aby se i on nejednoznačnosti obrazů otevřel.

 Zvuky a vizuální kultura – jak moc jsou ty dva světy v dnešní době videa a televize spjaté? 

Zvuk se v nových technologiích hrozně špatně odděluje od obrazu. Se zvukem samotným je to trochu komplikovanější. Často se říká, že hudba má určitou barvu nebo evokuje jisté obrazy. Hudba je obrazu podobná i strukturou – rovněž nemusí být lineární. Příkladem hudby se spoustou odboček, takové pavučinovité struktury, mohou být třeba různě se přelévající Bachovy fugy. Tato hudba má k vizuální kultuře mnohem blíž než snaha mluvit přesnými slovy a činit ze slov pojmy. Snaha o jednoznačnost, přesnost, jasnou definici, to je něco, co myslím do vizuální kultury nepatří. Zvuk tedy do vizuální kultury můžeme pojmout, pokud ovšem působí asociativně a víceznačně, různorodě.

Nakolik má vizuální kultura styčné plochy s kulturou v ušlechtilém slova smyslu, odvozeném od kultivování?

Původní význam slova kultura znamenal přetváření něčeho přírodního do lidského světa. Vycházelo to z kultivování býlí a lesa. Vizuální sdělení kultivují veřejnost přinejmenším od doby dadaismu a pop-artu. Tyto „antiumělecké“ směry si intenzivně půjčovaly právě věci z umění. O reklamě nemluvě. Lidé často mají pocit, že nevědí nic o umění, ale třeba v reklamách či v designu se vyskytuje ohromné množství výpůjček ze světa umění. Spotřebitelé tak mnohem snáze přijmou i to, co by se jim třeba v galerii nelíbilo, neboť ani netuší, že jde o výpůjčku z takzvaně vysoké kultury. A na druhou stranu se reklamy těmito výpůjčkami zkvalitňují. Když vezmu například reklamy z devadesátých let, tak na to se nedalo dívat. Dnes i tím, že reklamy mnohdy tvoří lidé s uměleckým vzděláním, je to častěji hezká, slušnější, korektnější podívaná.

Václav Hájek v redakci Artzóny, foto: Ondřej Mazura

PhDr. Václav Hájek, Ph.D. (*1974), historik umění, učitel dějin umění a teorií vizuální kultury, publicista, příležitostný výtvarník. Vyučuje na Fakultě humanitních studií UK, zabývá se vztahy výtvarného umění a masové vizuální kultury. Tuto problematiku rozebírá třeba ve své knize Jak rozpoznat odpadkový koš (Labyrint, 2012) či v publikaci Neony a světla reklam (s Evou Bendovou; Paseka, 2018). Rád se dívá z okna chalupy na Milešovku. Občas píše absurdní dadaistické hry a básničky. Bohužel nebo bohudíky je poměrně líný, takže nebude čtenáře přehlcovat dlouhými texty; má raději žánr fejetonu.