Je krásné, když tóny mají barvu. Výtečná „porucha“ Kateřiny Štenclové

V Topičově salonu na pražské Národní třídě se už jen do 3. května koná výstava Hranice mé řeči letos šedesátileté Kateřiny Štenclové. V představených pracích z let z let 2017-2019 se umělkyně zabývá vizuálními možnostmi významu slov. „Vybírám si cizí, abstraktní slova či slovní spojení často používaná v médiích, v odborných a politických diskurzech, slova, která slouží k sebereprezentaci ve společnosti, ale zároveň mohou souviset s výtvarným procesem,“ objasňuje svůj postup Štenclová. „Zajímá mne, do jaké míry je malba schopna nahradit nebo i rozšířit jejich zavedený význam. Tato hra s vizualitou a sémantikou ovlivnila i mé použití výtvarných prostředků (muchláž, zakrývání, otiskování, vymývaní, stékání).“

Labyrinty, Focus, Relativní hranice, Absence, Transformace, Limity – tak zní některé z názvů obrazů malířky, zabývající se již od počátků své tvorby (tehdy se psala osmdesátá léta a Štenclová absolvovala AVU) takřka výhradně abstraktní malbou a odlišující se tím od většiny svých výtvarných vrstevníků.

Kateřina Štenclová, foto: Luděk Peřina (ČTK)

Některé obrazy jsou v Topičově salonu řádně pověšeny, jiné postaveny ve výklenku. Další obraz přečnívá přes hranu zdi.  Na čelní stěně pod prosklenou střechou visí rozměrný, téměř bílý obraz, o nějž je vertikálně opřen jiný, připomínající barevně pomalované prkno, původně zamýšlený pro horizontální polohu. Při komentované prohlídce kurátor výstavy Tomáš Pospiszyl názorně ukázal deinstalaci „prkna“ a i my – návštěvníci s lehkou obavou, co kunsthistorik bude tak dlouho o obrazech povídat – jsme pochopili konceptuální akcent výstavy.

Pro mě osobně díla Kateřiny Štenclové ožívají právě ve snaze vyjádřit obrazem a barvou slova, která nás obklopují.  Na začátku je slovo, teprve potom přichází obraz naplněný vrstvícími se barevnými plochami. Jednotlivé obrazy-pojmy poté ožívají ve vzájemných vztazích. Propojování smyslových počitků se říká synestézie. „A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,/ já jednou vypovím váš různý vznik a druh…“ – tak zní (v překladu Vítězslava Nezvala) často citované verše prokletého básníka Arthura Rimbauda, jenž viděl písmena i slova barevně. Synestézie je vlastně neurologická porucha, kterou však většina lidí považuje za dar. Je hezké, když hlásky a slova mají barvu nebo chuť. Je krásné, když tóny mají barvu. Při prohlížení obrazů Kateřiny Štenclové se může vybavit, když se vyladíme, onen příjemný pocit prolínání emocí, myšlenek a slov.

Z výstavy Kateřiny Štenclové Hranice mé řeči. Kurátor Tomáš Pospiszyl: „Kateřina Štenclová patří k několika málo českým umělcům, kteří se systematicky a téměř výhradně zabývají abstraktní malbou. Jejími hlavními výrazovým prostředky jsou čistá barva, vztahy geometrických a organických ploch, malířské gesto a tvar malířské podložky.“
Foto: Topičův salon

Její obrazy jsou zvláštní, k máločemu přirovnatelné. Pokud budeme hledat reference, můžeme si vzpomenout kupříkladu na Františka Kupku a jeho větu: „Velké umění je učiniti viditelnou skutečností neviditelné a nehmotné.“