Slabikář vizuální kultury: A jako Album

Václav Hájek, 7. January 2020

Přinášíme první díl ze série fejetonů Václava Hájka, v nichž si společně se čtenáři budeme ujasňovat různé pojmy vizuální kultury. Jako ve správném slabikáři začínáme od A.

Když jsem si onehdy na chalupě prohlížel rodinné fotoalbum z doby mého dětství a dospívání (tedy z osmdesátých let minulého století), zaujalo mě, že v některých letech se tam nevyskytuje ani jedna moje fotografie. Některé roky jsem asi nebyl vůbec nikým vyfotografován nebo se snímky ztratily. Moc mi to nevadí, jen mě trochu mrzí, že nemůžu jedné své známé ukázat, jak jsem vypadal s dlouhými vlasy. Fotografický důkaz té parády neexistuje. Sice jsem si tenkrát nakreslil pár autoportrétů, ale kdo by věřil kresbičkám.

Pro srovnání jsem se pokusil prohlédnout si alba a fotografie na svém facebookovém profilu, ale proklikal jsem se sotva dva roky zpátky, načež jsem omdlel vyčerpáním. Snad bych si měl ty snímky lépe roztřídit, napadlo mě, když jsem se probral.

Jacques Edouard Ledure, fotoalbum, kolem 1930 Fotoalbum Jacquese Edouarda Ledurea, kolem 1930, soukromá sbírka, zdroj: Wikimedia

Nad prohlížením papírového fotoalba na chalupě jsem občas zaslzel dojetím. Jsou v něm vlepené vesměs černobílé a nepříliš kvalitní fotky, ale tím lépe. Bože, to vypadá tak stylově, říkal jsem si. A vzpomínal jsem, jak jsem se jako malý cachtal ve vývojce a ustalovači, když se rodiče rozhodli zase nás jednou všechny nacpat do zavřené koupelny, abychom v této jediné zatemnitelné místnosti vyvolávali snímky z dovolené, výletu či z rodinných sešlostí. Při vkládání snímků na a/sociální síťovky bývám mnohem méně zmáčený a nemusím mít ani rozsvícenou červenou žárovku. Zato téměř obratem zapomenu, k jaké události se obrázky vztahují.

Existuje dlouhá paměť tradičního papírového alba, které se doplňuje a roste pomalu, řekněme v řádu měsíců či let. Dnes se virtuální alba mění v řádu hodin či minut. Museli jsme tedy radikálně změnit způsob svého prožívání minulosti či času obecně. Čas dnes vnímáme jako klipovitou skládanku (mas)mediálních událostí, nikoli jako trochu nudné dlouhodobé trvání všednosti. Musíme umět rychleji zapomínat, abychom se svými fotografickými stopami mohli nechat překvapit. Snímky ve virtuálních albech naštěstí mizí kdesi v nedohlednu, nikdy se ke všem nejspíš nebudeme vracet, takže jejich ubíjející záplavou nejsme nakonec tolik přehlceni. Dnešní neustále proměnlivá, pohyblivá, tekutá alba nás na jednu stranu vtahují jako vír Malstroemu (s jeho hrozivostí i fantastičností, jak to ve své povídce naznačil Edgar Allan Poe), na druhou nám poskytují konejšivé potvrzení toho, že žijeme. Život se přeci vyznačuje právě pohybem a proměnlivostí. Poněkud v rozporu s touto premisou se jeví skutečnost, že fotíme vlastně pořád to samé, jen variujeme úhly, filtry, kulisy. V našem papírovém albu by se v podobné situaci nacházela jediná fotka (metaforicky řečeno), fotka nenaplnitelné touhy po intenzivním zážitku.

Rodinné fotoalbum, kolem 1900 Rodinné fotoalbum, kolem 1900, zdroj: archiv a knihovna Ohio History Center

Mohou tedy existovat trvanlivá či mizející alba, dlouhodobá či „vteřinová“. Papírové album sdílela rodina, přátelé, známí – tito lidé byli alby pravidelně obtěžováni při návštěvách, oslavách narozenin apod. Virtuální album se sdílí veřejně či poloveřejně a tradiční zdvořilostní odezvu nahradila hodnotitelská mánie – soudy prováděné opět v řádu zlomků vteřin.

Některé snímky hrají pro nás i roli relikvie nebo fetiše, ty si lépe ukládáme a jejich zveřejnění pečlivě zvažujeme. Takové fotografické fetiše někdy i vytiskneme a papírové album či archiv tu zase přijdou ke slovu. Důležitou vlastností fetiše je jeho materiální, haptická povaha. Můžeme se jej dotýkat, hladit ho, líbat. Bezprostřední dotekový kontakt zde převládá nad distancovaností pouhého pohledu. Podobně fungují různé „scrapbooks“ s vlepovanými výstřižky, suvenýry, dotvářené kresbami a nápisy. Nejen, že se zde vyřádí naše kreativita, ale též si můžeme více užít hmatového kontaktu, tedy svého druhu tělesnosti (po některých snímcích přejedeme zálibně či sentimentálně prsty – to se stává i v případě fotografických kalendářů apod.).

Frontispis rodinného alba s květinovým dekorem Frontispis rodinného alba s květinovým dekorem, kolem 1900, soukromá sbírka, zdroj: Wikimedia

Album, archiv, sbírka, deníky, památníčky, kabinety kuriozit apod. mají některé společné jmenovatele. Principy sbírání, třídění, shromažďování, přehrabávání – jde o různé zkušenosti, které obalují náš zdánlivě holý a nezajímavý život vrstvami „ozvláštnění“. V různých typech alb svoji paměť stylizujeme, upravujeme a přetváříme. Nalézají se v nich často záznamy událostí, které se tak docela nestaly, vznikly až jako produkt naší tvořivosti a touhy. Možná jde o projekty naší vysněné budoucnosti – snímky naznačují, jak bychom se někdy opravdu chtěli cítit. Paradoxně by se pak jednalo o jakési fotografie budoucího a nikoli minulého světa. Album lze jak vidno pojímat velmi ambivalentně, lze ho používat k celé řadě různorodých až protikladných úkonů.

Dnešní alba fotografických vzpomínek můžeme chápat jako archiv s kanálkem, s odtokem do minulosti, která je natolik zahlcena záznamy, že už nikdy nebudeme mít kapacitu se jimi přebírat. Patina či styl poskytované filtry a úpravami mění původní aktualitu k nepoznání. Díky této stylové úpravě mizí v propadlišti alba záznamy, které se běžného života vlastně moc netýkají: bohužel, anebo naštěstí?

Amatérské fotoalbum Amatérské fotoalbum, 1890–92, Metropolitan Museum of Art, zdroj: Wikimedia

Co si lze k tématu dále přečíst:

TÉMATA

Slabikář vizuální kultury
Esej
Společnost
Album

A/Z SOUVISEJÍCÍ