Dva papežové přináší do Vatikánu dojemnou všednost

V posledních letech se čelně srazili například prezident Richard Nixon s moderátorem Davidem Frostem, závodníci Formule 1 Nikki Lauda a James Hunt či tenisté John McEnroe a Björn Borg. Co tyto snímky spojuje? Protikladné, ale vzájemně se inspirující charaktery, inteligentní dialogy a silné herecké výkony. Ačkoli střet dvou papežů, odcházejícího Benedikta XVI. a jeho nástupce Františka, nevyhlíží na první pohled spektakulárně, jeho filmové zpracování patří k nejinspirativnějším událostem právě skončeného roku 2019.

Dva papežové patří do rostoucí rodiny Netflix Originals, tedy snímků, které největší streamovací služba bere coby své kmenové, a tak se k nim i marketingově chová. Řada jejich filmových souputníků trpí neurčitou nebo nedůslednou dramaturgií prozrazující, že Netflix sice dává prostor tvůrčím vizím, ale neklade náležitý důraz na jejich kultivaci. To však není případ Dvou papežů.

Trailer filmu Dva papežové, foto: Netflix

Snímek slavného, ale v posledních letech v ústraní stojícího brazilského režiséra Fernanda Meirellese (Město bohů) vznikl podle scénáře Novozélanďana Anthonyho McCartena, který se specializuje na biografické látky. Po kýčovitém zrání génia Stephena Hawkinga v Teorii všeho, působivé státnické krizi Winstona Churchilla v Nejtemnější hodině a po midcultovém průletu dějinami legendárních Queen v Bohemian Rhapsody zacílil McCarten na daleko méně spektakulárnější situaci, totiž na setkání církevních hodnostářů Josepha Ratzingera a Jorge Maria Bergoglia. Co začalo na papežském konkláve jako střet dvou nesmiřitelných postojů, bytostného německého konzervativce a dogmatika a uvolněného argentinského liberála, se posléze změnilo v inspirativní přátelství protikladných temperamentů. (Třeba ovšem dodat, že se ke slovu dostala silná licence, k takovému setkání, na němž stojí Dva papežové, ve skutečnosti nedošlo.)

Ve filmové verzi se tichý konflikt z volby papeže po letech přesouvá do soukromých paláců, kde oba muži svorně posedávají, sledují například Komisaře Rexe či fotbalová utkání (vrcholem pro ně je finále mistrovství světa mezi Německem a Argentinou) a v sérii dialogů se propracovávají k vnitřním traumatům. Sloužící papež Benedikt se potýká s krizí víry a pochybami nad svým přínosem pro církev, Bergoglio zas pod maskou dobrosrdečného „kardinála od vedle“ nosí bolestné selhání z doby, kdy Argentinu ovládla pravicová junta. A série privátních duelů za zavřenými dveřmi slouží pro oba jako zvolna připravovaná katarze s šokujícím vyústěním pro celý svět.

McCartenův scénář vyniká bryskními dialogy, které s lehkostí obsáhnou všední humor i přemýšlivé disputace o svědomí, zodpovědnosti a víře. Základní situací filmu tvoří osobní setkání obou činitelů v roce 2013, tedy v době, kdy Vatikánem zmítá skandál s krytím pedofilních kněží a Bergoglio touží po odchodu do důchodu.

Jedna z mála výhrad k svěže vystavěnému scénáři se týká práce s minulostí – prostřednictvím dialogů dvou starých pánů se film vrací k Bergogliově kariéře duchovního, přičemž se občas nevyhne trochu mechanické popisnosti a ztrátě tempa. To ale bohatě vyváží lehkost, s jakou scénář buduje charaktery a bizarní situace, v nichž se prolíná všednost s posvátností vatikánských paláců a kaplí.

Odpuštění. Jorge Mario Bergoglio (Jonathan Pryce) a Joseph Ratzinger (Anthony Hopkins) ve filmu Dva papežové, foto: Netflix

Režisér Meirelles, který od roku 2005 poněkud sešel z očí, se navíc vrací ve velkolepé formě. Pokud se v úvodu jmenované „duelové filmy“ potýkají s konzervativním stylem vyprávění, Dva papežové jsou naopak překvapivě stylisticky odpoutaní. Způsob, jakým kombinují hyperrealistické, bezmála dokumentaristické snímání s promyšleným rámováním a stylizovanými scénami z Bergogliovy minulosti, chytře odráží základní konflikt scénáře – dva muže, kteří stojí oběma nohama pevně na zemi (byť každý po svém) a vzhlížejí k nebesům, pídí se po přesahu a smyslu vlastního poslání, jež je vyčleňuje ze zástupu obyčejných lidí.

Kamera Césara Charloneho dokáže oba protagonisty zachytit ve vší bezprostřednosti, jako mírně pošetilé staříky i kolísající zástupce významné instituce, dva nositele nadějí i víry milionů. To vše bez krasodušnosti, barokního patosu i midcultové spirituality. Současný a budoucí papež mohou diskutovat o vzletných záležitostech víry, nikdy ale neopouštějí realistický rámec. Žádný slyšitelný boží hlas nezazní, přesto je poselství o přátelství dvou nalomených duší, které najdou porozumění v konfliktním dialogu, v duchovním slova smyslu povznášející.

Středobodem dobře napsaného a odvážně zrežírovaného scénáře tvoří ústřední dvojice herců. Anthony Hopkins odtažitého konzervativce Ratzingera ztvárnil jako dojemně osamoceného bručouna, který navzdory přísnému lpění na staletých principech těžko potlačuje krizi víry a pochyby o vlastním přínosu církvi; i o přínosu církve světu. A ve vděčném Bergogliovi odhalil Jonathan Pryce bolestný podtón člověka, pro něhož je kultivovaná bodrost vykoupením z pocitu morálního selhání. Herecká interakce dvou legend patří k vrcholům roku a jejich uvolněné papežské tango bez problémů překonává prkenný digitální kabaret netflixového Irčana režiséra Martina Scorseseho.

Dva papežové se hrdě řadí k podařeným tragikomediím o Vatikánu coby nejosamělejším místě na planetě, konkrétně ke znamenitému celovečernímu filmu Habemus Papam Nanniho Morettiho a k seriálu Paolo Sorrentina Mladý papež. Prvního překonávají menší modelovostí a výraznějšími charaktery, druhého menší okázalostí a podstatně lépe zvládnutými ambicemi. Meirellesův film s odzbrojující upřímností aspiruje na post nové vánoční klasiky, filmu, který přináší pobavení i povznášející poselství naděje a lidské blízkosti.

Plakát k filmu Dva papežové, foto: Netflix

Dva papežové (USA / Velká Británie / Itálie / Argentina, 2019, stopáž 125 minut)
Režie: Fernando Meirelles, scénář: Anthony McCarten, kamera: César Charlone, hudba: Bryce Dessner, střih: Fernando Stutz, scénografie: Mark Tildesley. Hrají: Anthony Hopkins, Jonathan Pryce, Juan Minujín, Luis Gnecco, Cristina Banegas, María Ucedo, Renato Scarpa, Sidney Cole, Achille Brugnini, Federico Torre, Germán de Silva a další.

Uvádí Netflix od 20. 12. 2019.