Tichá bouře. Portrét dívky v plamenech je film o ženách a skrytém ohni
Komorní drama z konce 18. století Portrét dívky v plamenech si při uvedení v Cannes získal status jednoho z nejlepších filmů letošní hlavní soutěže. Je až ironické, že snímek, jehož hlavním tématem je nenápadnost a život v ústraní, nakonec na festivalu ustoupil mnohem okázalejšímu (i když také skvělému) korejskému vítěznému Parazitovi.
Film devětatřicetileté francouzské režisérky Céline Sciammy (z Cannes si odnesla alespoň zaslouženou cenu za scénář) jako by se odehrával v izolované bublině na samém okraji společnosti a doby. Děj je téměř kompletně zasazen na odlehlé sídlo nacházející se na jednom z ostrůvků Bretaně, kam přijíždí mladá malířka Marianne namalovat portrét čerstvě zasnoubené dívky Héloïse. Sídlo je momentálně obývané jen čtyřmi ženami – kromě malířky a jejího modelu to jsou služebná a Héloïsina matka. Marianne postupně zjišťuje, že Héloïse si má vzít muže, s nímž byla předtím zasnoubená její starší sestra, jež krátce před svatbou zahynula při pádu ze skály. Héloïse, která svého nastávajícího v životě neviděla a nechce jej, se nachází ve stavu těžké melancholie. Marianne ji musí portrétovat tajně, protože předchozímu malíři odmítla pózovat.
Portrét dívky v plamenech lze sledovat jako brilantní romanci, ale skutečně mistrovský film z ní dělá až to, jakým způsobem se vztahuje k době, v níž se odehrává. Říká o ní totiž mnoho podstatného, i když vždy prostřednictvím jemných náznaků nebo dokonce nepřítomnosti určitých věcí. Při sledování například velmi brzy upoutá zvuková stopa: nejenže tu úplně chybí hudební podkres, ale režisérka nechává diváka zakoušet škálu ztišených zvukových krajin. Několikrát se zde mluví o hudbě a párkrát se i přímo provozuje, ale tyto okamžiky ještě víc upozorňují na to, že film nás zavádí do světa, v němž ticho bylo normou a hudba exotickou zvláštností. Hudební scény tenhle kontrast umocňují. Ústřední melodií je pasáž bouře z Vivaldiho Čtvera ročních období, která zazní ve dvou různých provedeních na důležitých místech snímku. Zejména v závěrečné scéně právě ona vtiskuje výraz emocím Héloïse, vyjadřovaným dosud výlučně prostřednictvím jejího vlastního těla. Podobně vokální skladba, kterou ve filmu provozuje sbor venkovanek, nicméně vytvořili ji současní skladatelé Jean-Baptiste de Laubier (stálý spolupracovník Sciammy) a Arthur Simonini, je vyjádřením širšího kolektivního souznění.
Podívejte se na trailer filmu Portrét dívky v plamenech, foto: © Lilies Films Kromě hudby režisérka do vyprávění zapojuje i další druhy umění. Její hra s kulturními artefakty a odkazy však nikdy nepůsobí jako samoúčelné předvádění intelektuální erudice. Znalost umění je jednoduše způsobem sebevyjádření hlavních hrdinek. Sciamma se snaží dotknout dobové citlivosti, což činí i velkým důrazem na krajinu a přírodní živly rezonující s náměty dobových maleb (skaliska, oceán, titulní oheň).
Jedním z podstatných motivů Portrétu dívky v plamenech je právě malířství. Film tak upozorňuje na existenci žen, jež se v té době věnovaly především portrétní malbě a které prakticky zmizely z dějin umění. I v tomhle případě platí, že Sciamma pracuje s minimem prvků, ovšem každý z nich maximálně vytěží. Peripetie kolem různých verzí Héloïsina portrétu, jenž je různě rozpracováván, zanecháván nedokončený, ničen, přepracováván, ukrýván a naopak předváděn, odráží vztah Héloïse k dalším postavám. Filmařka zároveň věnuje pozornost samotné malířské práci – řada záběrů se zaměřuje na tahy, jimiž Marianne obraz utváří (režisérka najala profesionální malířku, aby dobové obrazy pro snímek vytvářela, někdy i přímo před kamerou).
Skrze malířství Portrét dívky v plamenech decentně formuluje své ústřední téma: ženy budující si izolované ostrovy, v nichž mohou nepozorovaně žít podle svých představ. Takovým úkrytem může být i identita, za niž se mohou schovat, jako to dělá Marianne, prezentující obrazy pod jménem svého otce, známého malíře. Vedle oficiálních maleb vznikají soukromé kresby a obrazy, které vytvářejí paměť toho, o čem se nesmí mluvit – nahá těla obou hlavních hrdinek, ale i potrat, který podstoupí postava služky. Céline Sciamma tím upozorňuje na další zásadní rozdíl mezi lidmi konce 18. století a námi – výtvarné umění bylo před masovým rozšířením fotografie a dalších záznamových technologií důležitým způsobem, jak uchovávat vzpomínky. Podobnou roli sehrává i příběh Orfea a Eurydiky, který hrdinky interpretují vlastní optikou, jež jim umožňuje v onom klasickém vyprávění nalézat pro sebe aktuální smysl.
A v neposlední řadě: Sciamma natočila dílo dalece přesahující svůj LGBT rozměr. Utajená lesbická romance obou hrdinek je v něm „pouze“ jednou z řady událostí, pocitů a názorů, které hrdinky musejí skrývat a z nichž se skládá jejich – do značné míry periferní – existence. Zdrženlivost a neproniknutelnost Marianne a hluboký, těžko potlačovaný smutek Héloïse (skvěle ztvárněný herečkou Adèle Haenel) jsou důsledky výchovy k tomuto životnímu stylu, jenž pak logicky formuje i jejich vzájemný vztah.
Portrét dívky v plamenech se aktuálně objevuje v žebříčcích shrnujících nejlepší snímky letošního roku. Už jen díky výtečnému způsobu, jímž režisérka do díla vpletla rozličné dobové kontexty. Ale i bez nich by ten film byl neobyčejně empatickým a suverénně natočeným milostným dramatem.
Přízrak nebo skutečná Héloise (Adèle Haenel)? Z filmu Portrét dívky v plamenech, foto: © Lilies Films Portrét dívky v plamenech (Francie, 2019, stopáž 120 minut)
Režie a scénář: Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, hudba: Jean-Baptiste de Laubier, střih: Julien Lacheray. Hrají: Adèle Haenel, Noémie Merlant, Valeria Golino, Luàna Bajrami, Armande Boulanger a další.
Česká premiéra 26. 12. 2019.
