Tichá bouře. Portrét dívky v plamenech je film o ženách a skrytém ohni

heliose stojí u skály na pláži a pozoruje vlny
Ústředním tématem filmu jsou ženy budující si izolované ostrovy, v nichž mohou nepozorovaně žít podle svých představ, foto: © Lilies Films

Film devětatřicetileté francouzské režisérky Céline Sciammy (z Cannes si odnesla alespoň zaslouženou cenu za scénář) jako by se odehrával v izolované bublině na samém okraji společnosti a doby. Děj je téměř kompletně zasazen na odlehlé sídlo nacházející se na jednom z ostrůvků Bretaně, kam přijíždí mladá malířka Marianne namalovat portrét čerstvě zasnoubené dívky Héloïse. Sídlo je momentálně obývané jen čtyřmi ženami – kromě malířky a jejího modelu to jsou služebná a Héloïsina matka. Marianne postupně zjišťuje, že Héloïse si má vzít muže, s nímž byla předtím zasnoubená její starší sestra, jež krátce před svatbou zahynula při pádu ze skály. Héloïse, která svého nastávajícího v životě neviděla a nechce jej, se nachází ve stavu těžké melancholie. Marianne ji musí portrétovat tajně, protože předchozímu malíři odmítla pózovat.

Portrét dívky v plamenech lze sledovat jako brilantní romanci, ale skutečně mistrovský film z ní dělá až to, jakým způsobem se vztahuje k době, v níž se odehrává. Říká o ní totiž mnoho podstatného, i když vždy prostřednictvím jemných náznaků nebo dokonce nepřítomnosti určitých věcí. Při sledování například velmi brzy upoutá zvuková stopa: nejenže tu úplně chybí hudební podkres, ale režisérka nechává diváka zakoušet škálu ztišených zvukových krajin. Několikrát se zde mluví o hudbě a párkrát se i přímo provozuje, ale tyto okamžiky ještě víc upozorňují na to, že film nás zavádí do světa, v němž ticho bylo normou a hudba exotickou zvláštností. Hudební scény tenhle kontrast umocňují. Ústřední melodií je pasáž bouře z Vivaldiho Čtvera ročních období, která zazní ve dvou různých provedeních na důležitých místech snímku. Zejména v závěrečné scéně právě ona vtiskuje výraz emocím Héloïse, vyjadřovaným dosud výlučně prostřednictvím jejího vlastního těla. Podobně vokální skladba, kterou ve filmu provozuje sbor venkovanek, nicméně vytvořili ji současní skladatelé Jean-Baptiste de Laubier (stálý spolupracovník Sciammy) a Arthur Simonini, je vyjádřením širšího kolektivního souznění.

heliose s hořící sukní
Podívejte se na trailer filmu Portrét dívky v plamenech, foto: © Lilies Films

Kromě hudby režisérka do vyprávění zapojuje i další druhy umění. Její hra s kulturními artefakty a odkazy však nikdy nepůsobí jako samoúčelné předvádění intelektuální erudice. Znalost umění je jednoduše způsobem sebevyjádření hlavních hrdinek. Sciamma se snaží dotknout dobové citlivosti, což činí i velkým důrazem na krajinu a přírodní živly rezonující s náměty dobových maleb (skaliska, oceán, titulní oheň).

Jedním z podstatných motivů Portrétu dívky v plamenech je právě malířství. Film tak upozorňuje na existenci žen, jež se v té době věnovaly především portrétní malbě a které prakticky zmizely z dějin umění. I v tomhle případě platí, že Sciamma pracuje s minimem prvků, ovšem každý z nich maximálně vytěží. Peripetie kolem různých verzí Héloïsina portrétu, jenž je různě rozpracováván, zanecháván nedokončený, ničen, přepracováván, ukrýván a naopak předváděn, odráží vztah Héloïse k dalším postavám. Filmařka zároveň věnuje pozornost samotné malířské práci – řada záběrů se zaměřuje na tahy, jimiž Marianne obraz utváří (režisérka najala profesionální malířku, aby dobové obrazy pro snímek vytvářela, někdy i přímo před kamerou).

Skrze malířství Portrét dívky v plamenech decentně formuluje své ústřední téma: ženy budující si izolované ostrovy, v nichž mohou nepozorovaně žít podle svých představ. Takovým úkrytem může být i identita, za niž se mohou schovat, jako to dělá Marianne, prezentující obrazy pod jménem svého otce, známého malíře. Vedle oficiálních maleb vznikají soukromé kresby a obrazy, které vytvářejí paměť toho, o čem se nesmí mluvit – nahá těla obou hlavních hrdinek, ale i potrat, který podstoupí postava služky. Céline Sciamma tím upozorňuje na další zásadní rozdíl mezi lidmi konce 18. století a námi – výtvarné umění bylo před masovým rozšířením fotografie a dalších záznamových technologií důležitým způsobem, jak uchovávat vzpomínky. Podobnou roli sehrává i příběh Orfea a Eurydiky, který hrdinky interpretují vlastní optikou, jež jim umožňuje v onom klasickém vyprávění nalézat pro sebe aktuální smysl.

A v neposlední řadě: Sciamma natočila dílo dalece přesahující svůj LGBT rozměr. Utajená lesbická romance obou hrdinek je v něm „pouze“ jednou z řady událostí, pocitů a názorů, které hrdinky musejí skrývat a z nichž se skládá jejich – do značné míry periferní – existence. Zdrženlivost a neproniknutelnost Marianne a hluboký, těžko potlačovaný smutek Héloïse (skvěle ztvárněný herečkou Adèle Haenel) jsou důsledky výchovy k tomuto životnímu stylu, jenž pak logicky formuje i jejich vzájemný vztah.

Portrét dívky v plamenech se aktuálně objevuje v žebříčcích shrnujících nejlepší snímky letošního roku. Už jen díky výtečnému způsobu, jímž režisérka do díla vpletla rozličné dobové kontexty. Ale i bez nich by ten film byl neobyčejně empatickým a suverénně natočeným milostným dramatem.

duch Heliose v bílých šatech v tmavé chodběPřízrak nebo skutečná Héloise (Adèle Haenel)? Z filmu Portrét dívky v plamenech, foto: © Lilies Films

Portrét dívky v plamenech (Francie, 2019, stopáž 120 minut)
Režie a scénář:
Céline Sciamma, kamera: Claire Mathon, hudba: Jean-Baptiste de Laubier, střih: Julien Lacheray. Hrají: Adèle Haenel, Noémie Merlant, Valeria Golino, Luàna Bajrami, Armande Boulanger a další.
Česká premiéra 26. 12. 2019.

Související