Král Jindřich V. tentokrát sedí na trůnu z bláta a lží
V nové filmové interpretaci Shakespearova Jindřicha V., za kterou vedle Netflixu stojí i produkční společnost herce Brada Pitta Plan B, se hlavní role chopil jeden z největších talentů své generace, třiadvacetiletý americký rodák s francouzskými kořeny Timothée Chalamet.
Příběh prince Jindry a jeho věrného kumpána Falstaffa patří k nejpůsobivějším Shakespearovým dílům. I proto, že pod všemi klasickými tématy alžbětinského dramatika se v podstatě skrývá hollywoodský blockbuster o podceňovaném flamendrovi, který se rychle musí stát vůdcem, sjednotit národ a porazit drzého francouzského dauphina v bitvě zdánlivě předem prohrané. Obě dosavadní filmové adaptace Jindřicha V. zachovaly věrnost Shakespearově předloze a obě byly pevně spojené s váženou institucí „shakespearovského herce“: roku 1944 ho hrál i režíroval Laurence Olivier, v roce 1989 v jednom ze svých nejlepších filmů irský herec a režisér Kenneth Branagh. Připomenout je třeba i cyklus BBC V kruhu koruny, který vznikl roku 2012 u příležitosti londýnské olympiády a byl moderním a umělecky úspěšným uchopením čtyř Shakespearových historických dramat včetně Jindřicha V. (film V kruhu koruny: Jindřich V. režírovala Britka Thea Sharrock); cyklus odvysílala i Česká televize. K těmto adaptacím nyní přibyl snímek nazvaný jednoduše Král.
Podívejte se na trailer seriálu Král. Na snímku Timothée Chalamet jako král Jindřich V., foto: Netflix Způsob, jakým si charismatický a velmi inteligentní americký herec Timothée Chalamet (v tuzemských kinech s ním nyní běží Allenův Deštivý den v New Yorku) osvojil postavu, dobře koresponduje s tím, jak k příběhu Jindřicha V. přistupuje australský režisér a scenárista David Michôd. Jeho Král je zcela suverénní reinterpretací příběhu o zatracenci, který se stal respektovaným vladařem. Pokud Jindřich V. tak, jak jej známe doposud, byl živoucím naplněním tíže královského údělu, konkrétně symbolického opouštění opileckého a bezstarostného jinošství ve jménu politické zodpovědnosti, v Králi se hraje tragédie plná (sebe)klamu a lží, zákulisních her i hrdinské deziluze. Ve středu filmu stojí trojúhelník postav tvořený mladým nezkušeným králem, a jeho dvěma protichůdnými rádci; protřelým dvorním praktikem Williamem Gascoignem (Sean Harris) a pobudou z Eastcheapu Johnem Falstaffem (Joel Edgerton).
David Michôd zvolil tón velmi podobný jinému historickému dramatu z produkce Netflixu, kterým byl Král psanec Davida Mackenzieho. Ve stylizaci lze cítit stále kus obřadnosti, vážnosti, v promluvách rezonuje vysoká literatura, ale film stojí oběma nohama na zemi. Veškerá vzletnost a disputace o královském údělu skončí utopené v blátě a přízemních machinacích.
Scénář, na němž vedle Michôda pracoval i představitel Falstaffa Joel Edgerton, přitom nese řadu problematických rysů. Otevírá plejádu závažných témat, ale občas skončí u lehké skeče. Při budování dynamiky mezi Jindřichem a jeho protivníkem dauphinem sahá k poněkud karikaturním prostředkům, které nejlépe ilustruje pouťový francouzský akcent a úsměvně degenerovaná stylizace Roberta Pattinsona. Jako mnoho dalších netflixovských filmů, i zde je cítit, že za nadsazenou stopáží nestojí ani tolik přetlak v příběhu, jako spíše nedůsledná dramaturgie. A přece se Král řadí k tomu nejlepšímu, co v žánru historického filmu za poslední roky vzniklo.
Posun od schématu „z nuly hrdinou“ k tragédii plné intrik představuje skvělý tah, který Chalametovi umožňuje rozehrát zádumčivou, úpornou postavu vladaře. Edgertonův Falstaff, jenž se z tragického opilce s dobrým srdcem změnil v nové verzi v lakonického glosátora, je ideální postavou pro rytířské drama. Zatímco Jindřich je odtažitý, věčně zakaboněný, Falstaff ztělesňuje oblíbený prototyp břitkého válečníka, který mluví jen tehdy, když má co říct. Právě jeho oblouk patří k nejpůsobivějším momentům filmu a může si dovolit i lehký, nedoslovný patos.
Skutečným vítězem blátivého klání je nicméně technická stránka, které dominuje ohromující výkon Adama Arkapawa. Tento australský kameraman, který vtiskl svůj osobitý lyrický styl skvělé první sezóně feministické detektivky Top of the Lake (ČT uváděla jako Stíny nad jezerem) či nové verzi Macbetha od Justina Kurzela, vytvořil v Královi sevřený, potemnělý styl pracující s kontrasty šera a přirozeného světla. Prostředí plné stínů a tmavých koutů koresponduje s poselstvím filmu, který se točí kolem manipulací a skrytých lží. Současně dokáže být vizuální řešení Krále i svébytně spektakulární. Obléhání hradu střelbou ohnivými projektily se mění v hypnotickou hru světla a tmy, v bitvě u Agincourtu zase epickou perspektivu vystřídá krajně subjektivní pohled krále a v technicky náročné sekvenci kamera sleduje plazení, chaos a šílenství bitvy z fyzického detailu. Některé kompozice v sobě mají výtvarnou krásu i zvláštní, výhružný poklid, jako když kamera snímá Jindřicha na houpající se palubě lodi ve chvíli, kdy by z hlediska žánrového schématu měly následovat patetické oslavy vítězství.
Král je jedním z filmů, které paradoxně nahrávají odpůrcům Netflixu. Důrazem na výtvarnou stránku a detailní sound design volá po velkém plátně a špičkové aparatuře. Zároveň podporuje i druhou stranu debaty. Ve studiovém systému by podobně zádumčivý, heroická schémata problematizující historický příběh zřejmě nenašel zastání. A to by byla škoda. Michôdův Král se možná přesvědčivě nedotýká hlubších témat, která se mu nabízejí, ale jinak s jistotou vládne atmosférou, hereckými výkony i tíživým závěrem, v němž se královská sláva odhalí v plné nahotě. Nikoliv jako posvátné břímě, nýbrž coby klam a pomíjivá iluze.
Král / The King (Velká Británie/Maďarsko/Austrálie, 2019, stopáž 140 minut)
Režie: David Michôd, scénář: David Michôd, Joel Edgerton, kamera: Adam Arkapaw, hudba: Nicholas Britell, střih: Peter Sciberras, scénografie: Fiona Crombie. Hrají: Timothée Chalamet, Joel Edgerton, Robert Pattinson, Ben Mendelsohn, Sean Harris, Thomasin McKenzie, Lily-Rose Depp, Tom Glynn-Carney, Dean-Charles Chapman, Ivan Kaye, Andrew Havill, Edward Ashley, Philip Rosch a další.
