Sebevražedná inscenace o malátném panu Holmesovi

David Jařab, autor scénáře, režisér i scénograf inscenace, uvádí Holmese jako druhý díl své volné trilogie věnované Británii. V tom prvním, nazvaném Macbeth – Too Much Blood, přepsal Shakespeara do základní heslovité angličtiny a zaměřil se na motivaci Macbethovy touhy po moci, jejíž kořeny viděl v sexuálně nefunkčním manželském svazku. Viktoriánská éra, do níž spadá dílo A. C. Doylea, autora příběhů o geniálním detektivovi, je svým represivním postojem k sexualitě přímo pověstná a neukojený chtíč, plodící násilí a nenávist (k jinakosti i k sobě), je v nové inscenaci opět stěžejním tématem, ne-li hybatelem děje.

Doslovně vzato ovšem k velkému pohybu nedochází. Dojem nehybné tíživosti má jistě zprostředkovávat i (postupně až zabijácky) pomalé tempo inscenace. Především je tu ovšem Holmes (Honza Hájek), který ze svého divanu v popředí jeviště vůbec nevstane. V uváleném županu se maximálně posadí, když ho někdo obšťastní návštěvou – třeba dojemně jankovitý, přehnaně nadšený, upovídaný Watson (Miloslav König). Ale většinou se Holmes povaluje v zajetí melancholie, deprese a drogového opojení. Příběh, který se odehrává za ním a jenž vychází z Doyleovy povídky Dům u měděného buku, lze interpretovat i jako pouhý výplod jeho nezaměstnaného mozku.

Divadlo Na zábradlí – Holmes: Miloslav König, Honza Hájek, Johana Matoušková, foto: KIVA (DNZ)

Trojstupňovitá scéna evokuje viktoriánský salón, rámovaný těžkými závěsy. Dvojité vyvýšení a zužování prostoru směrem dozadu vytváří kýženě klaustrofobní dojem, postavy jako by se vůbec nemohly vměstnat dovnitř. Jaksi „nedýchatelné“ jsou i dekorativní kostýmy, které především ženám brání v jakékoli přirozenosti.

Není divu, že i to, co se odehrává v mezilidském kontaktu, je maximálně nepřirozené. Rodina Rucastleových, jejíž drama zaměstnává Holmesovu mysl, je panoptikum mrtvolně nalíčených loutek, navenek naplňujících své role. „Naprogramovaně“ mluví a podobně toporně se i pohybují. Jejich příběh úzce souvisí s Holmesovým osudem, je analogií jeho ponoru mezi vlastní démony. Podstatu Rucastleovic zápletky se nesluší prozrazovat, přeci jen má v podstatě detektivní charakter a dochází k postupným – byť často očekávatelným – odhalením. Zásadním článkem je tu postava „padlé“ dcery pána domu, Alice Rucastleové (Johana Matoušková), která nuceně obývá poslední patro. V této souvislosti nelze nevzpomenout stěžejní dílo viktoriánské literatury, Janu Eyrovou Charlotte Brontëové, v němž figuruje postava šílené první manželky Janina chotě Rochestera, kterou tento drží zavřenou na půdě domu. Termín „žena na půdě“ se stal metaforou všeho potlačovaného, jiného, „abnormálního“, co společnost vytěsňuje. Sexualita tu pochopitelně hraje prim.

Alice, ona „nehodící se“ dcera, zrcadlí Holmesovu vydělenost ze společnosti, jeho jinakost, jakožto i existenci dalších postav, jakou je třeba Smuggler (Jiří Černý), podivná bytost s černou maskou přes obličej. Smuggler má kontakty ve společenském podsvětí, Holmese zásobuje drogami (a ideálně i zločiny), periodicky se zjevuje a zase mizí, aniž by ho většinová společnost příliš registrovala, natož si uvědomovala, jak silně tahá za všemožné nitky.

K lidem druhé kategorie patří i ženy – tupě robotická služebná u Rucastleových (Magdaléna Sidonová), ale i Watsonova manželka, která téměř nedokáže sestavit větu a vyráží jen koktavé minifráze (Barbora Bočková). Holmesův vlastní sluha Nadjib (skvěle úlisně povýšený Ivan Lupták) je sice afghánského původu, ale to mu nebrání v otevřeném rasismu vůči jiným národům (postoje britských menšin k novým přistěhovalcům a k Brexitu dokládají, že v lecčems se mnoho nezměnilo). Rovněž Holmes, v němž se pere touha zastávat pokrokové demokratické názory s přesvědčením o vlastní výlučnosti, nakonec dává Nadjibovi najevo svou nadřazenost, ani on se nedokáže vzepřít svému společenskému postavení a kolektivnímu podvědomí, což – nejen u postavy Holmese – ústí do všemožných freudovských projekcí.

Honza Hájek je v rolích podivínů, misogynů a sociopatů bezpečně doma; v poslední době na stejné scéně též třeba coby bernhardovské alter ego v Mýcení. V Podivuhodném případu pana Holmese setrvává v poloze vědoucí rezignovanosti. Strhaný obličej však jasně dává znát, že vevnitř to bouří, že je pro něj skoro nemožné soustředit se na přítomný okamžik. Ostatní pojímají své viktoriánské typy s dobře odměřenou dávkou ironizující nadsázky a stylizace (vyniká úchylný zloduch Rucastle v podání Jakuba Žáčka), které kontrastují s neveselým obsahem a celkově temnou atmosférou, podbarvovanou hudbou Jakuba Kudláče, tu schválně přehnaně tíživě dramatickou, tu podvratně selankovitou (třebas když se u Rucastleů líbivým způsobem dojednávají či zakrývají všemožné odpornosti).

Smysl toho všeho je dobře čitelný: co všechno Holmes, potažmo viktoriáni, potažmo dnešní Británie, Evropa, my všichni a tak dále skrýváme před sebou i ostatními na půdě. Jenže je čitelný až moc a přes povedené jednotlivosti k neprospěchu celku. Divák v podstatě nedostane šanci něco si domyslet sám, pracovat s pouhým náznakem („homosexuální“ rovina vztahu Watson–Holmes je světlou výjimkou), zaměstnat také svůj mozek a svoje podvědomí. Všechno je ilustrované či dořečené do poslední tečky, což brání vzniku nějaké silné divadelní situace, tajemství, nosné energie mezi postavami. Vezmeme-li jenom Holmese a stav, v němž se nachází, jako by ho nestačilo předvést, musí se ihned vzápětí popsat slovy – Holmes sám postupně „rozkryje“, že neumí být sám se sebou, že je výlučný ve svém vnímání, že má krizi, že se mu něco odehrává v hlavě, ale ještě neví, co to znamená… V situaci, v níž tahá z inspektora jakékoli možné zločinné kauzy, jež by mohl řešit, zase vtip pramení z rozporu jeho evidentního bažení po případu a rasisticky podbarvených řečí Watsona a inspektora na téma „jak to udělat, aby bylo v zemi méně zločinu“. Když Holmes „vysvětlí“: Nejde mi o to, aby tady bylo bezpečněji. Spíše naopak!, spolehlivě tím vtip i pasáž zabije. Podobných vražd bohužel inscenace (scénář) obsahuje tolik, že i Sherlock by se s nimi jen těžko popasoval.

Divadlo Na zábradlí, Praha – DJ/A. C.Doyle: Podivuhodný případ pana Holmese

Režie, scénář a scéna: David Jařab, dramaturgie: Lucie Ferenzová, kostýmy: Sylva Zimula Hanáková, hudba: Jakub Kudláč. Hrají: Honza Hájek, Miloslav König, Johana Matoušková, Jakub Žáček, Ivan Lupták, Jiří Černý, Petra Bučková, Barbora Bočková, Petr Čtvrtníček, Magdaléna Sidonová.

Premiéra 5. a 6. října 2018.