Voříšková s Křenkovou jsou bytostí, která chce něco sdělit
Filmový, televizní i divadelní režisér a producent Viktor Tauš je už bezmála dvacet let uhranut příběhem dívky, kterou potkal na ulici, když sám byl feťákem a bezdomovcem. Ten příběh chce zpracovat na několikerý způsob. První realizovaný výstup je divadelní. Inscenaci Amerikánka uvádějí pražská Jatka 78.
„Taušova“ dívka z ulice vyrůstala během husákovské normalizace v dětském domově, u pěstounů i v pasťáku. Tauš rozhovory s ní zaznamenával, scenáristka Evita Naušová je komprimovala do dívčina monologu, z něhož vznikl filmový scénář, který v roce 2014 v Cannes obdržel Krzysztof Kieslowski ScriptTeast Award. Film a minisérie by měly začít vznikat v roce 2019, paralelně s nimi i kniha. Kromě toho by divadelní hra měla být natočena ve 3D formátu a uvedena v kinech. „Ten příběh klade otázky, které leží v srdci mé existence,“ praví Viktor Tauš. „V divadelním textu si klademe otázku, zda si pevný bod v sobě člověk může vytvořit, aniž by se mu ho v dětství dostalo od rodičů či společnosti. Ve filmu a minisérii se ptáme, co to vlastně znamená rodina a jaké mohou být její funkční či dysfunkční podoby. V knize pak vyprávíme osud Amerikánky tak, jak se skutečně stal, a ptáme se, zda vyprávění příběhu či jeho naslouchání může změnit lidský osud. Ve všech třech příbězích se dotýkáme témat vydělenosti, touhy žít a být něčeho součástí,“ říká Tauš.
Pro divadlo monolog sepsaný scenáristkou Naušovou adaptoval zkušený divadelník David Jařab. Proslovy dívky jménem Ema Černá rozepsal do dialogu, který postava vede sama se sebou. Jedno její Já lze označit za vůdčí, přikazující, bojovnější, věcnější, dospělejší – tuhle polohu ztělesňuje Tereza Voříšková. Eliška Křenková zosobňuje druhé Já Emy: zranitelnější, váhavější, pozvolna se emancipující a odhodlávající se. Otec Emy se nachází, alespoň ona je o tom přesvědčena, v Americe. Ema sní, že se za ním vypraví a celému světu – a zejména těm, kteří jí v Československu dávali kapky – to ukáže! Matka dle všeho zemřela; každopádně se nevyskytuje. Emina existence se upíná k něčemu velmi nezaručenému, nicméně ji to drží nad vodou, dodává jí to energii nevzdat se. Na prahu plnoletosti se dočká pádu režimu, který ji držel pod krkem. Jak to s ní dál bude, zda se vypraví za oceán a tam potká toho a to, o kom a o čem snila, zůstává otevřené; sem divadelní dialog už nesahá.
Rozepsat monolog do dvou partů byl od Davida Jařaba až spásný nápad. Protože, ruku na srdce, ten monolog takřka jistě nebyl žádné strhující monodrama, koneckonců i v té zdialogizované formě působí v nejedné partii monotónně či předpokládatelně. Silou slov, intenzitou výpovědi nepředčí, jakkoliv to srovnání může vyznít cynicky, standardní produkci námětově čerpající z děcáku či pasťáku. To povídky z knihy Edgara Dutky U útulku 5 (2003) se umělecky nacházejí někde úplně jinde.
Ale předloha je pouze jedním ze stavebních prvků divadelního celku (a zejména v současném tuzemském divadle, kde na slově, na jeho formulační preciznosti, záleží čím dál méně). Scénografie navržená Janem Kadlecem využívá obrovské jeviště Jatek 78 a zaplňuje je mohutnou soustavou geometrických těles. Je to řešení funkční a významově víceznačné: může to znázorňovat hrdinčinu nejen fyzickou ztracenost, vydanost v nehostinném prostředí; dokonce celá ta soustava může být vnímána i jako společenský systém, který nutí jedince k určitému pohybu. Hlavní těleso pak evokuje i velké zaoceánské plavidlo, jakým by se Ema nejspíš vypravila, kdyby mohla, za otcem, ostatně o takové plavbě v jednu chvíli hovoří. Mohutnost scény kontrastuje se subtilními postavami obou hereček, které se pohybují v jednoduchých kostýmech. Monologu/dialogu Emy dávají Voříšková s Křenkovou maximum energie, a zejména výkon první ze jmenovaných je tvarovaný a odstiňovaný s hereckou zkušeností. Několikrát hrou převážně na kytaru a jednou i zpěvem herečky doplní muž ve světlém obleku, Petr Ostrouchov, jeho vklad je osvěžující a náladotvorný. Naopak inscenačně marné jsou projekce fotografií na podélné stěny vedle jeviště, zejména na tu (z pohledu diváků) pravou, na níž jsou vedeny elektroinstalace a publikum může pouze tušit, co tam je promítáno. Viktor Tauš režíroval divadelní inscenaci teprve podruhé a tohle je jedna z daní za nezkušenost.
Amerikánka jako celek je produkcí na první dojem a pohled jednak efektní, jednak s poselstvím. Ale názornost a deklarativnost převažují nad divadlem; není to báseň, není to velký „obraz“, nýbrž demonstrace. Výsledným dojmem je – tedy alespoň pro autora této recenze – edukativnost. Edukativnost možná v něčem cenná pro generace, které nezažily, jak to „tenkrát“ chodilo, respektive pro toho diváka, který nikdy nic pořádného o dětských domovech a pasťácích nečetl a neviděl. Ale má tohle být akceptovatelné, ba preferované kritérium: že budeme počítat s divákem, který na žádná srovnání není zvědavý, nepotřebuje je? Divadelní Amerikánka nalezla prostředky (vyjma té „postranní“ projekce), jak scénograficky zmoci prostor Jatek 78. Ovšem účinek předváděného slábne, jakmile první dojem opadne a jakmile začnete poslouchat slova a ptát se, jaký nový obzor inscenace otevřela. V základu Amerikánky leží konkrétní příběh a osud. Inscenace v Jatkách 78 chce zprostředkovat především jej. Setkání na ulici s dotyčnou dívkou muselo být pro Viktora Tauše svým způsobem fatální. Ale z toho vzešlý divadelní text nemá patřičnou nosnost. Nebo jej aspoň nemá pro ten typ inscenování, které Tauš jako režisér zvolil. Způsob režisérova a scénografova řešení chce dotáhnout text k mocnému účinku, k velkému gestu, ale text na to nemá kvalitu, postrádá šťávu, která by výživně napojila takto postavený organismus inscenace.
Eliška Křenková (v popředí) a Tereza Voříšková v inscenaci Amerikánka. Uvádějí Jatka 78, Praha, foto: Bet Orten, teaser: Youtube Heaven’s Gate – David Jařab, Evita Naušová: Amerikánka
Režisér & producent: Viktor Tauš, scénografie: Jan Kadlec, hudba / živá hudba: Petr Ostrouchov, výtvarnice kostýmů: Michaela Horáčková-Hořejší. Hrají: Tereza Voříšková a Eliška Křenková.
Premiéra Jatka 78, Praha, 13. září 2018; psáno z premiéry.
