Nová vlna se starým obsahem Michala Viewegha

Příliš recenzí, jež by se daly považovat za ne-anotace, na Muže a ženu nevyšlo. Není až tak divu. Taky se toho většinou moc hodnotícího nepíše o řadovém třiadvacátém albu zavedené popové kapely, pokud jedinou podstatnou změnou v její produkci je změna vydavatelské firmy. Ostatně autor tohoto textu několik měsíců čelil vnitřním pochybnostem, zda něco k nové knize Michala Viewegha podotýkat. Nakonec se rozhodl, že ano – snad proto, že u jiných reflexí nenašel to, co jej nad Mužem a ženou napadalo.

Ušetřeme raději detailnějšího estetického rozboru název a obálku nejnovější Vieweghovy knihy (vzápětí dílo vyšlo i v audio podobě), které stylově zapadnou kupříkladu mezi těch několik málo titulů, které má ve svém knižním regálu Kaufland, v jehož jedné pražské pobočce autor recenze svazek Muž a žena rovněž zahlédl. Věnujme se textu knihy. Respektive textům, neboť svazek sestává ze dvou novel: Family Frost a Čarodějka z Křemelky. Novely s titulem knihy souvisí na ten způsob, že v obou vystupují muži i ženy, v obou jde o intimní vztahy, ale název by stejně dobře mohl být nasazen na nejednu předešlou autorovou knihu. Novelám předcházejí kurzívou vytištěné Prology, po uzavření „story“ následují stručné Epilogy.

Ten první Prolog vypráví spisovatel, za nímž přijde jeho nakladatel, který mu sděluje, že jeho knihy už prodejně zdaleka nejsou to, co kdysi a že by to chtělo zásadní změnu. Na popuzeného autora během hovoru zazvoní Vincent, rozvozce mraženého zboží, jenž spisovateli přivezl várku zmrazených polotovarů. Vyprávění se plavně překlopí ve Vincentův příběh, v taškařici o tom, kterak ho napálil a vydojil jeho kamarád v podnikání Milan, k němuž ostatně odešla Vincentova žena i s oběma dcerami a ty nyní na tátu nahlížejí jako na zoufalce, který nemá jiné auto než tu pikslu na mražené blafy. A do této káry nasedne Vincent s dcerami a se svou matkou a vypraví se za mužem, který Vincenta kdysi zplodil, avšak matka mu jeho existenci desítky let zatajovala. Nyní nastal čas poznání! Otec, již notně sešlý, je básník, ale hlavně alkoholik, za nímž se kvarteto v mrazicím autě vypraví na jakýsi letní festival, kde má otec vystupovat. Dopadne to celé katastrofálně. Stejně tak svatba Milana a Hedviky, tedy Vincetovy ex-, na níž je odrbaný (ex)kamarád ženichem požádán o jistou službu…

Nebudeme tady pochopitelně prozrazovat, co se semele, ale můžeme říci, že je to napsáno na úrovni řemeslně zvládnutého čtiva, které jednotlivé situace „dojí“, co to jen jde, ale „nevydojí“ toho příliš, protože příběh je zkrátka řídký; běží o snůšku epizod roztaženou na zhruba sto tiskových stran. Epilog pak ve dvou odstavečcích dokončuje spor mezi autorem a nakladatelem. Nakladatel brání spisovateli v uzavření smlouvy s jiným subjektem, který mu „písemně garantuje, že se psaním i nadále uživí velmi dobře“.

Zatímco Prolog a Epilog přišpendlené k próze Family Frost napovídají, že zde si Viewegh takříkajíc vyřizuje účty na poli profesním, v týchž útvarech u druhé z novel se přesouvá na pole milenecké a manželské. Autor příběh vypráví, jak stojí na počátku Prologu, „za svou bývalou ženu, jako kdybych i já věděl, co si myslí. Co si myslím já, věděla moje žena přesně.“ V Epilogu vztah vypravěče a Dominiky, jak se žena jmenuje, padne jako závora – na pár řádcích se dozvíme, že Dominika spisovatele „nakonec opustila“, protože „neustále se dozvídala i to, co o mně vědět nechtěla“.

A proč se toho Krtincová, jak se ona dáma jmenuje příjmením, dozvídala o autorovi tolik? Protože měla mimořádnou vlastnost: viděla do lidí tím způsobem, že přesně věděla, na co oni zrovna myslí. Žena speciálních schopností pomáhá svému zaměstnavateli při jednáních s obchodními partnery, je žádaná i obávaná. Provdá se za spolužáka z gymnázia. Láska ovšem skončí rozvodem – vinou nenalezení modu vivendi, jak s tím Dominičiným viděním do druhého člověka nakládat. Jednoho dne Krtincová cestou za kamarádkou narazí při akci Čtení ve vlaku na spisovatele, na toho našeho, který čte povídku o muži, jenž se z neznámých důvodů začne zmenšovat až do naprostých pidirozměrů – ta ne úplně krátká povídka je součástí novely Čarodějka z Křemelky. Dominika a spisovatel to dají dohromady, vezmou se, mají dítě. Novela nijak negraduje, najednou skončí, dovysvětlena epilogem. Kvalitativně je na tom Čarodějka z Křemelky obdobně jako Family Frost. Lehoučká a natahovaná, a také dějově přitažená za vlasy. V bibliografii má Michal Viewegh řadu lepších knih než je Muž a žena.

Kromě toho by si svazek Muž a žena zasloužil pečlivější redakci. Vincentova matka se na záchodcích v pražské Lucerně spustila počátkem šedesátých let „s mladým brýlatým básníkem“ a gynekolog jí prý na ultrazvuku sdělil, co bude mít (str. 25). Jenže ultrazvuk se v Československu používal až od osmdesátých let. „Ještě před rokem byla Hedvika chudá jako kostelní myš, neměla opravdu vůbec nic, ale teď byla bohatá: spoluvlastnila dvě restaurace a dvě krásné děti,“ píše autor (na str. 85). Protože děti nebyly dvojčata, těžko nemohly před rokem neexistovat. Jde o dcery Sáru a Báru; pro druhou z nich spisovatel volí (na str. 89) přívlastek „nejmladší dcera“; neměla by být prostě jen mladší? „Jednou z mých trvalých fóbií je představa, že mě unesou tajní agenti z ruské či americké kontrarozvědky,“ svěřuje se (na str. 146) Dominika; bát by se měla agentů z rozvědky, když už tedy.

Michal Viewegh, vzor 2018, v aranžmá nového nakladatele, akciové společnosti Euromedia Group, foto: Euromedia Group

U Viewegha jsou již dlouhá léta soukromý život a náměty jeho děl těsně propojeny. Podporoval to i hojným poskytováním magazínových interviewů, v nichž se soukromé stávalo veřejným, a část publika pak byla zvědavá, jak se to v knihách odrazilo. Ale potenciál této provázanosti slábne; myslíme tím především potenciál obchodní, ale částečně i umělecký. Viewegh prostě přestává být jako značka zajímavý. Časopisům už toho nemá mnoho co nabídnout, za ty roky jim toho napovídal ažaž – a pokud jeho život dál poplyne relativně v klidu a ve zdraví, což autorovi přejeme, bude toto vadnutí pokračovat. Je to zákon života; pokud nemá následovat fáze totální karikatury sama sebe, jak se pro to rozhodl třeba fotograf a malíř Jan Saudek. Z Muže a ženy je bohužel přímo cítit, jak Viewegh umí fabulovat, jak se od určitých skutečností svého bytí odpíchne k rozvinutí příběhu, ale schází tomu „maso“, do popředí se dere produkování jako takové. Nadto gró Viegwehových čtenářů, lidí plus minus jeho generace, stárne a má stále menší chuť číst si desátou či kolikátou variaci v zásadě téhož. Nutně klesá natěšenost na to, co se v té vieweghovské středostavovské „komunitě“, v té již tradiční plejádě figur a prostředí, děje. Tenhle mikrosvět je čím dál více vyčerpaný.

P.S. 1: Autor této recenze během letošních prázdnin sondoval ve dvou antikvariátech, jeden sídlí ve Frýdku Místku, druhý na rozhraní pražských čtvrtí Nusle a Michle, jak a co „jde“ a „nejde“. Došla řeč i na tituly Michala Viewegha. Ani jeden z antikvářů je nenakupuje, protože se velmi špatně prodávají.

P.S. 2: Po dvojím přečtení a několikerém prolistování se recenzentův vázaný, ale ve hřbetu lepený svazek Muže a ženy rozpadl. („Tisk TBB, a. s., Banská Bystrica,“ stojí v tiráži). Jako kdyby ta kniha byla určena jen na jedno použití…

Obálka Vieweghovy knihy Muž a žena je dílem Soni Šedivé, repro: Artzóna

Michal Viewegh: Muž a žena. Euromedia Group – Ikar, Praha 2018, 296 stran, doporučená cena 329 korun.