Ten, který nepodepsal. František Kriegel hrdinou románu

Osobnost Františka Kriegela (1908–1979), který jako jediný z československých politiků nepodepsal v srpnu 1968 takzvaný moskevský protokol stvrzující okupaci země vojsky Varšavské smlouvy, přestala být po roce 1989 společenským a politickým tabu. Avšak za ty již bezmála tři desítky svobodných let o něm žádná zevrubná publikace nevyšla, byť existuje Cena Františka Kriegla, udělovaná od roku 1987 nejprve v exilu a potom i u nás, a to za „příkladnou statečnost, kterou v minulém roce projevili jednotlivci nebo občanské instituce v úsilí o dodržování lidských práv, občanských svobod a politické tolerance“.

O důvodech této monografické absence můžeme jen spekulovat. Faktem je, že Kriegel byl komunista, oddaný té myšlence, nasazoval za ni život; dle všeho však nešlo o bezuzdného prospěcháře. Pravda, roku 1948 byl jedním z velitelů Lidových milicí, ale roku 1952 byl jako Žid v rámci antisemitské kampaně odklizen z postu náměstka ministra zdravotnictví a stal se závodním lékařem v pražské Tatře Smíchov. Byl to zkrátka muž s divokými osudy, pohybující se i na bojištích španělské občanské a druhé světové války; muž zcestovalý, vládnoucí minimálně sedmi jazyky, se známostmi ve světě, a tak dále a podobně. Uchopit tedy Kriegelovu osobnost komplexně by vyžadovalo mimořádné badatelské úsilí, nákladné nejspíš i finančně, kdyby se měly dohledávat Kriegelovy stopy zahraniční. A rovněž by to vyžadovalo schopnost interpretačních nuancí, protože jinak by z toho mohla vzniknout nemasná neslaná, pozitivistická hora faktů, anebo naopak hagiografie či pro změnu „nemilosrdná“ kniha o muži valnou část svého života pomýleném.

Knižní debut filmového režiséra Ivana Fíly (*1956), jenž od roku 1977 žil v západním Německu, kde studoval, pak pracoval v Evropě a v USA a natočil respektované filmy Lea (1996) a Král zlodějů (2004), má podobu dokumentárního románu. Při psaní svého Muže, který stál v cestě, se pochopitelně neobešel bez studia svědectví a pramenů.

Kupříkladu doslovně využívá formulací Františka Janoucha (stačí si srovnat formulace z knihy s formulacemi tohoto Krieglova přítele v jeho vzpomínkovém textu, který publikoval před deseti roky na serveru Aktuálně.cz). Současně Fíla fabuluje, určité scény si domýšlí, jisté figury jsou smyšlené. Postupuje zhruba tak jako Pavel Kosatík například v televizním Českém století. Společného, byť nepřímo, mají tato dvě díla – ač jedno je próza a druhé je souborem scénářů k TV filmům – ještě to, že Fílova kniha má na mnoha místech charakter literárního scénáře; ostatně na zadní straně přebalu knihy stojí, že „příběh zaujal filmové producenty doma i v zahraničí a plánuje se jeho zfilmování v mezinárodní koprodukci“.

Ivan Fíla akcentuje Kriegelovo chování v osmašedesátém roce. To problematické, co v protagonistově životě předcházelo, román sice zmiňuje, ale netematizuje, autor se v tom nevrtá, nahlíží to jako minulost, kterou si hrdina svým příštím reformistickým snažením „odpracoval“. Prvořadě tudíž běží o zpodobnění heroické kapitoly v Kriegelově dráze, s prologem a epilogem zasazeným do roku 1978, kdy tento penzionovaný lékař a signatář Charty 77 slavil sedmdesátiny, ale oslavy u něho doma, v bytě na pražských Vinohradech, hlídaném fízly, se nemohl zúčastnit – zrovna byl vzat do vazby.

Četba Muže, který stál v cestě neklade žádný odpor. V té knize se nepsychologizuje, nýbrž se koná s předem daným výsledkem. Próza ilustruje ověřené: karty jsou rozdány se vzornou přehledností. Sovětské vedení je vylíčeno jako mnohohlavé monstrum v čele s Leonidem Brežněvem; takové jistě bylo, ale Fílovo zpodobnění „Moskvy“ je bohužel někdy až šestákové. Méně jednoznačnými figurami jsou pouze prezident republiky Ludvík Svoboda a především místopředseda vlády Gustáv Husák, což není ani tak dáno tím, že by se Ivan Fíla do nich ponořil, nýbrž jejich politickým vývojem během let 1967–1969, kdy se zprvu prezentovali jako stoupenci reforem, ale když Moskva tlačila na konec pražského jara, které je vyneslo do vrcholných funkcí, postavili se na pozice prosovětských exponentů. Edukativnosti napomáhá doslovný styl; reálie Fíla vyjmenovává tak učebnicově, jako kdyby text počítal především se čtenářem, který téměř vůbec neví, kdo byl tehdy kdo a co bylo co – tedy se čtenářem mladým a mladším nebo zahraničním, československými událostmi roku 1968 nepopsaným. Obávám se, že ani ti, ani oni však Kriegelův příběh vyhledávat nebudou, tedy ne v podobě takovéhoto dokumentárního románu.

Navzdory programově dokumentárnímu charakteru prostupují Fílovou knihou faktografické kiksy, které by pečlivá redakce měla anulovat, poněvadž je nelze svádět na licenci. Jan Procházka byl, píše Fíla, „autor románu Ucho, podle něhož režisér Karel Kachyňa natočil v roce 1970 film s Jiřinou Bohdalovou a Radkem Brzobohatým v hlavních rolích“. Procházka nenapsal román Ucho, napsal filmovou povídku, základ zmíněného filmu; povídka vyšla až několik let po scenáristově smrti v exilu a roku 1990 v Československu. Tvrdit, jak to činí Fíla, že spisovatel Albert Camus patřil mezi ty, kteří věřili, že „jedině komunisté mají lék na neduhy světa“, je naprostý omyl. K bratislavskému letišti se nemohlo blížit žiguli, jak píše autor – v roce 1968 neexistovalo, vyrábět se začalo o dva roky později. „Husák pozorně naslouchal a do podvědomí se mu vloudil pocit, že se stává součástí velké historické události…“ stojí dva odstavce za „žigulim“; popsaný pocit se však Husákovi mohl vloudit leda tak do vědomí. Jedna z postav, Máša, podle romanopisce v roce 1968 znala nazpaměť sbírky Václava Hraběte Blues pro bláznivou holku a Horečka. Fakta jsou tato: první knižní publikace z Hrabětových básní se uskutečnila roku 1969, šlo výběr Stop-time; Horečka je próza a vyšla až roku 1994. V roce 1968 si nemohl nikdo v Praze „sednout na metro“ a přijet; metro tehdy vůbec v ČSSR neexistovalo. Když Husák triumfuje v dubnu 1969 na zasedání ÚV KSČ, jednání skončí o půlnoci a on „nastoupil do auta, které ho odvezlo do televize, aby se o změně na nejdůležitějším postu ve státě dozvěděla veřejnost“. Jenže takhle aktuálně ČsT tehdy nefungovala, po půlnoci tam nikdo nic národu nezvěstoval. Vzápětí Fíla uvede, že Husák ráno „vyšel na terasu stranického hotelu Praha“. Ten ovšem stál až od roku 1981. Antichartovní provolání populárních hudebníků nepřečetla v únoru 1977 v pražském Divadle hudby Eva Pilarová, nýbrž je přednesl Karel Gott.

Dá se to vše shrnout tak, že kniha Muž, který stál v cestě je velmi, velmi přibližná. František Kriegel nadále uchopení odolává.

Ivan Fíla: Muž, který stál v cestě. Euromedia Group – Ikar, Praha 2018, 256 stran, doporučená cena 299 korun.

Obálka knihy Muž, který stál v cestě. Autorka grafické úpravy Gabriela Janovská pro ni využila snímek Vladimíra Lammera, který zachytil hlasujícího Františka Kriegla v říjnu 1968 proti zákonu o dočasném pobytu sovětských vojsk na československém území, repro: Euromedia Group – Ikar