Co ve věčnosti leží, stále ještě mrtvé není…
Parafráze citátu z Necronomiconu „šíleného Araba“ Abdula Alhazreda, zrozeného v dílně H. P. Lovecrafta, indikuje, že se tentokrát pouštíme do nesvatých vod literárního hororu. Ten se v posledních letech, jako už tolikrát předtím, vrací v plné síle. Na pultech českých knihkupectví je toho nyní na výběr daleko víc než jen obligátní (jakkoliv kvalitní) Stephen King.
Po delší odmlce se o nový titul rozšířila edice klasické strašidelné a fantastické prózy Pandemonium, kterou má ve svých edičních plánech nakladatelství PLUS. A stalo se tak prvním svazkem vybraných spisů jednoho z klasiků pulpové literatury Clarka Ashtona Smithe (1893–1961). Ten je vedle Roberta E. Howarda (tvůrce barbara Conana a spoluzakladatele subžánru fantasy zvaného meč a magie) a již zmíněného Howarda P. Lovecrafta, otce kosmického hororu, považován za nejvýraznější tvář magazínu Weird Tales. A s oběma výše uvedenými pány si Smith nejen dopisoval, ale také „sdílel“ svou kreativitu. S Howardem jej pojila láska ke kontinentům a říším ztraceným v prostoru i čase, jako je například Hyperborea, do nichž zasazoval historky o zlodějích a čarodějích. S Lovecraftem pak spolupráce na mýtu Cthulhu.
Obálka prvního svazku Smithových vybraných spisů v češtině, repro: Nakl. PLUS
Povídky v knize Mimo prostor a čas (344 stran, přeložila Linda Bartošková) ukazují nejen tyto dvě linie Smithovy tvorby (které se navíc často prolínají), ale i další tváře autora, u nás dosud spíše opomíjeného – dost možná i proto, jak naznačuje v doprovodném textu slavný hororový editor Stephen Jones, že Smith nezemřel předčasně, a jeho tvorba tak nikdy nenabyla onoho paradoxního mystického rozměru čehosi tragicky utnutého a skrytého.
Texty ze svazku Mimo prostor a čas zůstávají fascinujícím čtením – děs stále funguje, případně se transformoval v jakési příjemně temné pohádky, a dobrodružné povídky mají milý retronádech. Člověk hned lépe pochopí, kde se vzal styl pozdějších mistrů fantastiky, jako jsou Fritz Leiber či Henry Kuttner. Mimochodem, Smith je ve svých povídkách poměrně dost otevřený humoru – čímž se dost liší od Howarda. A rozhodně je i mnohem dekadentnější než Lovecraft – určitě tedy v otevřenosti, s kterou se zabývá například nekrofilií. Pochopitelně v mezích zákona a dobové slušnosti: například v milém příběhu jedné nevšední pomsty podváděného manžela Zoraidin polibek nebo ve fantasy historce, jak dva nekromanti ku štěstí – a zase o něj – přišli (Říše nekromantů). Navíc jsou povídky sympaticky krátké – a vzhledem k tomu, že Smith byl uznáván i jako básník, i stylově rozmanitější než díla jiných velikánů pulpu. Rozhodně jedna z knih, které by neměl minout nikdo, kdo se o fantastiku aspoň trochu seriózně zajímá.
Krev, ta mu docela jde
Baltic Charisma je loď, která má to nejlepší za sebou. Někteří členové její posádky se s tím už smířili, jiní si to odmítají přiznat – zhruba jako návštěvníci, kteří touží po luxusu a přehlížejí, že krátká plavba mezi Švédskem a Finskem je spíše chlastací orgií pro zapomnění. Ovšem vše se změní, když jeden malý chlapeček dostane hlad… Tak to jsme u knihy Trajekt, jejímž autorem je Švéd Mats Strandberg (*1976).
Ruka a krev, to cosi slibuje… obálka českého vydání Trajektu, repro: Host
Švédský horor u nás není ničím neznámým minimálně od doby vydání skvělého upířího románu Ať vejde ten pravý Johna Ajvide Lindqvista (2010). Mats Strandberg je navíc hned na obálce přirovnáván ke Stephenu Kingovi. Je třeba to uvést na pravou míru – Trajekt (vydal Host, 460 stran, přeložila Helena Matocha) spíše než sebevědomou upíří moderní klasikou (jakou je Ať vejde ten pravý) nebo než poctivou dickensovskou vyprávěnkou, v nichž exceluje King, je prostě jen enormně dlouhou béčkovou krvárnou. Jako taková ovšem funguje perfektně. Je však nutné smířit se s tím, že „pychologická“ příprava postav, jíž autor věnuje zhruba polovinu knihy, se nijak nezúročí. Vlastně ani nedojde k žádnému vývoji, spíše se jen hromadí detaily ze života. A občas to v ději vypadá, jako kdyby někdo na poslední chvíli vyškrtal pár kapitol – tak náhodně a svévolně se v příběhu věci dějí. Na druhou stranu: uzavřený trajekt, z něhož není úniku a v němž se rychle zvyšuje počet nakažených, má potenciál. A ve chvílích, kdy dojde na krev, je Strandberg relativně pevný v kramflecích. Vlastně je to ideální kniha pro všechny, kterým se líbila del Torova trilogie Zhoubný kmen (anebo béčko Stephena Sommerse Chobotnice). Takže celkem milá oddechovka – i těch je třeba.
Chvála fanouškovství
Ve Švédsku částečně ještě zůstaneme. Nakladatelství překladatele a propagátora hororu Milana Žáčka Carcosa přichází s antologií Osvícení v temnotě (256 stran, přeložil Milan Žáček). Připravil ji Švéd Hans-Ake Lilja, dlouholetý fanoušek Stephena Kinga. K dvacetiletému výročí svých stránek věnovaných tvorbě amerického spisovatele pojal Hans-Ake Lilja poměrně megalomanský sen. Jeho antologie hororových povídek se odrazila od oslovení samotného Kinga, který umožnil publikaci jednoho ze svých raných textů (není obsažen v žádné z autorových sbírek). Zbytek byl už jednoduchý, protože i hororoví spisovatelé si občas udělají radost a tahle antologie je právě tím – souborem malých radostí, zdánlivě nepravděpodobným projektem, který dává víru v sílu komunity spojené oblíbeným žánrem navzdory světu nakladatelských koncernů. Čemuž tedy odpovídá i české vydání, neboť Carcosa by měla vydávat právě příběhy, na něž by si velcí nakladatelští hráči netroufli (viz Strašidelná vagína).
Odkaz na Stephena Kinga na obálce souboru Osvícení v temnotě, repro: Carcosa
Samotný Kingův Modrý kompresor je z autorových slabších – a nepomůže ani vstupování autora do děje (že tohle King moc neumí, je jasné i podle posledních svazků jeho opusu magnum Temná věž). Ovšem jak už bylo řečeno: Modrý kompresor je hlavně zvláštnost, sběratelská raritka. Čtenářsky zajímavé jsou spíše další příspěvky. Například Síť od nedávno zesnulého „rozhněvaného muže“ Jacka Ketchuma (tentokrát spojil síly s P. D. Cacek), který potvrzuje, že i v povídkách dokáže hodně znepříjemnit den (nebo noc). Po letech se k nám vrací i Clive Barker, britský princ hororu osmdesátých a vlastně i devadesátých let. Jeho Pidžin a Theresa není splatterpunk, jakým se autor proslavil, nýbrž malá dobrá uvolněná věc. A John Ajvide Linqvist dokazuje v Strážcově průvodci, že je zatraceně načase, aby se k němu v ČR někdo vrátil – protože tenhle pán je jak teoretik, tak praktik jedinečné kvality.
Lilja odvedl dobrou práci. Mezi nezapomenutelné počiny se jeho antologie sice nedostane, ale obzory průměrného fanouška hororu určitě o pár jmen rozšíří, přidá pár kamínků do mozaiky díla největších hvězd žánru… a především ukáže, že sny (v tomto případě možná i noční můry) se občas plní. A mimochodem, potvora na obálce je další fanouškovský bonus – policajt z knihovny ze stejnojmenné Kingovy novely.
Co by kdyby?
Já, legenda je jedním z nejdůležitějších hororů dvacátého století – především tedy ve Spojených státech, kde patří Richard Matheson (1926–2013) k nejcitovanějším autorům temné fantastiky minulého století. U nás je znám stále především díky filmovým verzím svých příběhů – od Duelu v režii Stevena Spielberga přes právě Já, legenda (naposledy v režii Francise Lawrence) až po Ocelovou pěst (režie Shawn Levy). Mathesonova nejslavnější práce u nás letos vyšla díky nakladatelství Argo (326 stran, přeložil Milan Žáček) již podruhé, doplněná o řadu povídek.
Americký spisovatel a scenárista norského původu Richard Matheson a dvě obálky jeho knihy Já, legenda; česká edice pochází z roku 2008, foto: archiv O Creative Studio, repro: Amazon a Laser-books
Příběh posledního člověka na světě (tedy konkrétně v Los Angeles) stiženého upíří epidemií, který se snaží přežít ze dne na den, samozřejmě notně zestárl. Popis toho, jak Robert Neville sedí ve svém zabarikádovaném domě a poslouchá hluk upírů venku na ulicích, aby pak přes den sháněl potraviny či benzín a udržoval v chodu elektrický generátor, je naprosto poplatný době svého vzniku (padesátá léta). Hrdina je postarší bílý muž racionálního zaměření, který si neváhá dát před spaním lahev whisky a neustále vzpomíná na svou ztracenou rodinu. Matheson se naštěstí nesnaží o kdovíjaké vysvětlování, takže ona zastaralost se projevuje v pojetí postavy a v přístupu k akčním scénám. Příběh samotný je nadčasový a Mathesonův stručný, na kost osekaný styl si drží sílu vtáhnout čtenáře a donutit ho pokládat si onu kardinální otázku: Co by kdyby?
Zmíněné povídky jsou pak milým bonusem k mapování amerického hororu minulého století a dokládají, že dobrý horor nepotřebuje krvelačné monstrum, ale stačí mu „jen“ skvělá pointa, jak dokládá například povídka Pohřeb.
Jak se (ne)chopit Lovecrafta
Hororových komiksů u nás vychází minimum – a těch ryzích ještě méně. Odborníky jsou především v Comics Centru, kde letos vydali vychvalovaný Pochmurný kraj a již před nějakou dobou například adaptace Poeových povídek Richarda Corbena Duchové mrtvých. Rovněž titul Z neznámého světa a další příběhy (vydalo Argo, 120 stran, přeložila Veronika Havlíková ter Harmsel) je autorskou adaptací povídek jednoho z velikánů hororové literatury – holandský výtvarník Erik Kriek se zaměřil na H. P. Lovecrafta.
Obálka české edice zcela ctí podobu předlohy, repro: Argo
Limity metody a stylu, které Kriek zvolil, ukazuje hned první z pěti povídek/adaptací – Vyděděnec. Především když ji srovnáme s některými vydáními původního textu doplněného o ilustrace (u nás například v knize Vyděděnec a jiné povídky). Příběh založený na jazyku vypravěče zdánlivě zmateného a odtrženého od společnosti a na následné pointě se v Kriekově tradičně komiksovém podání zbavuje působivosti. Závěrečné odhalení, jakkoliv se snaží podat Kriek celé vyprávění očima hrdiny ve stylu pohledu počítačových hráčů, je prostě vinou víceméně popisného obrazu slabší a nešokuje ani z poloviny tak, jak to dokáže předloha.
Naštěstí ostatní výtvarníkem zvolené povídky jsou i u Lovecrafta založeny spíše na budování obrazů pokřivených fantazií. Kriek se tak může uvolnit při vykreslování atmosféry a při zaplňování stránek detaily. Přičemž to nejlepší si Holanďan nechává na závěr. Stín nad Innsmouthem je zlatým hřebem útlé knihy a dokonalou ilustrací dnes již klasického příběhu. Ovšem pokud chcete něco originálně a odvážně lovecraftovského, sáhněte raději po komiksu Cromwell Stone, který pražské Argo vydalo vloni.
