Experiment jménem Tamura. Možná se necháte pohltit

Scénický tvar vychází z příběhu japonského svobodníka Tamury, jak ho líčí Šóhei Óoka ve slavném poválečném psychologickém románu Ohně na planinách (na jeho základě pak natočil v roce 1959 Kon Ičikawa stejnojmenný film). V roce 1944 byla na Filipínách Američany rozprášena japonská armáda, jejíž přeživší členové měli v podstatě dvě možnosti – zemřít v horách hladem, nebo dle japonského kodexu cti volit smrt vlastní rukou. V Óokově románu tak očima Tamury, štvance v krajině duchů vybaveného pouze ručním granátem (nepočítáme-li tuberu a vše určující hlad), sledujeme postupný rozklad člověka po stránce fyzické i duševní až po úplný osobnostní rozpad. Je to pouť existenciální – od začátku je Tamurovo vědomí prostoupeno jistotou, že na konci této cesty nemůže čekat nic jiného než smrt. Což je tak jako tak základní životní pravda; Tamura se díky své situaci jen dostává do její bezprostřední blízkosti.

Autoři Tamury – scénografka Tereza Bartůňková a herec a muzikant Jan Čtvrtník – pokračují v linii započaté inscenací Dialog. V ní přizvali diváky do abstraktního obrazovo-zvukového prostoru, aby si ho každý po svém dotvářel pomocí vlastních pocitů, myšlenek, vzpomínek. Na dva roky starou inscenaci navazují tvůrci v Tamurovi snahou o další dílo, které by využívalo „pouze“ obrazu a zvuku, tentokrát s příběhem (byť spíše tušeným) za zády. Opět žádná slova, a také žádné (performativní) herectví. V inscenaci nejde ani tak o Tamurovy vnitřní pochody tváří v tvář smrti – spíš se zde vytvářenou atmosférou otevírá možnost stát se sám na chvíli Tamurou a nechat rozvinout pocity a myšlenky vlastní.

Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník a kol.: Tamura – pohled na výrobu atmosféry, foto: Adéla Vosičková

Na širokoúhlém plátně nad jevištěm tak můžeme sledovat černobílé obrazy (svého druhu komiks), odkazující k jakési postapokalyptické krajině, vnější i vnitřní, jen těžko je oddělit od sebe. Abstraktní shluky čar, opuštěné kopce, krajina, z níž vystupují oči, ruce, nohy, mrtvé obličeje. Krajina, která člověka sleduje a jejíž nepřátelskost vzrůstá úměrně duševnímu rozkladu a propadání běsům vlastní mysli. Zjevně jí někdo kráčí, černá hubená postava – to je vše, co víme. Je tu několik konkrétnějších „scén“, třeba ta, v níž onen člověk bojuje se psem či snad s vlkem; jinak se vše pohybuje v rovině náznaku, jako obrazy ze snů, jako halucinace. Jejich sugestivita však zásadně závisí na zvukově-hudební složce, která ukotvuje rozmlženou neurčitost obrazu v docela čitelných emocích. Zrychlené dýchání do mikrofonů, bušení jako zevnitř hlavy, strach vzbuzující dunění, připomínající válečné nálety, úlevný tok vody, klid navozující šustění listí, ale i zvuky chůze v krajině, které nakonec evokují existenciální tíhu víc než cokoli jiného – vnímáme je, jako by to byly naše vlastní bezradné, osamělé kroky.

Veškeré audio i „video“ vytváří pětice performerů přímo na scéně – Tereza Bartůňková a Nataša Mikulová po levé straně jeviště pomocí meotarů a připraveného obrazového i jiného materiálu „modelují“ vizuální stránku, po pravé straně je pak jakási laboratoř zvuku. Jan Čtvrtník, Jan Nedbal a Michal Bednář ovládají všemožné „netradiční“ nástroje (například využívají jakousi ozvučenou kládu na způsob perkusí), ale především jsou takovým otevřeným zvukovým studiem. Před očima diváků tak kráčí na místě v bedýnkách, naplněných pískem, štěrkem či kazetovými páskami, nechávají odkapávat mokrou houbu do kýblu (atmosféra po dešti) či evokují různé situace a emoce pouhým vlastním dechem.

Autorům se podařilo na základě konkrétního příběhu vytvořit nesmírně působivou až pohlcující atmosféru, prostor k meditativnímu kontaktu „sama se sebou“, k individuálnímu vypořádávání se s pocity samoty, ohrožení, strachu, úzkosti, k uvolňování takzvaných falešných vzpomínek, našich „apokalyptických“ představ a asociací.

Zároveň, to nelze zastírat, bude u Tamury jistě více než obvykle záležet na momentálním individuálním naladění i kondici diváka. Včetně jeho přístupu k „doprovodné obrazové publikaci“, kterou si může, ale nemusí zakoupit. Jde o komiksový strip stěžejních obrazů promítaných během představení, doplněných o úryvky z románu. Knížečka poskytuje možnost konfrontovat své imaginace a vzniklé představy či interpretace s tím, co tvůrci takříkajíc „zamýšleli“. Tudíž například obraz, během něhož vidíme na černém plátně probleskovat světelné skvrny, které vzápětí zcela obklopují postavu ležícího muže, asi ne každý divák interpretuje jako svatojánská světla. Mně třeba scéna evokovala – krom dalšího, čistě osobního! – vytržení noční oblohou, chvilkový okouzlený stav splynutí s přírodou, smíření se stavem věcí. Což je v jádru věci podobné jako stát se součástí magického reje světlušek…

Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník a kol.: Tamura

Koncept a režie: Tereza Bartůňková, Jan Čtvrtník a kol., scénografie, komiks, obrazový koncept: Tereza Bartůňková, komiks: Tereza Bartůňková, Lucie Lučanská, zvukový koncept: Jan Čtvrtník, hudba a sound design: Jan Nedbal, Jan Čtvrtník.
Premiéra 18. 9. 2018 v Alfredu ve dvoře, Praha.