Slabikář vizuální kultury: E jako Energie

Co propojuje fenomény jako jsou extáze, čchi, coca cola, Nikola Tesla, symbolismus, naturfilosofie, rentgen, aura, pervitin či ženšen? To, že nabízejí příslib energetického zisku, příslib ovlivnění míry a kvality vnější či vnitřní energie, ať už té expanzivní nebo té spíše harmonizující. Dějiny zobrazování jsou kromě jiného dějinami uchopování energií, snahou nějak je obrazově vyjádřit.

Kam mě zavedl sprchový gel

Seděl jsem onehdy ve vaně a pozoroval umělohmotný obal sprchového gelu, na němž se skvěl výrazný nápis „energising“. Nepřehlédnutelný žlutý nápis na černém pozadí. Pod ním se nacházel obrázek horské krajiny s (asi) vycházejícím sluncem. Výjev zalévala žlutá, oranžová a červená záře a vše se to kontrastně odráželo zase od černého pozadí. Přes krajinu se přelévala oranžově zbarvená vlna esovitého tvaru. Něco mi to připomínalo. Vzpomněl jsem si, že podobné útvary vlny jsem viděl na některých secesních, symbolistních i starších preromantických dílech (třeba u Gustava Klimta, Jana Konůpka či Williama Blakea). Vlnící se forma tu vesměs metaforicky zobrazovala jakýsi dynamický, proměnlivý a mocný „proud života“. Vlna na zmíněných dílech obsahuje často propletené a vzájemně na sebe navazující lidské figury a dále různé alegorie a symboly. Nejde o moc překvapivý či výjimečný obrazový prvek, nicméně jeho využívání narůstá zjevně v přelomových dobách kolem roku 1800 a 1900.

Kolem roku 1900 se uplatnění vlnivých obrazových forem potkává s posuny v oblasti vědy, filosofie či obecněji v oblasti dobového typu myšlení (dobové úzy myšlení lze označit termínem „epistémé“, jak ho později vyvinul filosof Michel Foucault). Tyto posuny rovněž nastolují otázku proudících energií, dynamičnosti, proměnlivosti… Z různých úhlů pohledu zkoumají energie kupříkladu Marie Curie, Wilhelm Conrad Roentgen, Albert Einstein, Henri Bergson, Rudolf Steiner ad. – tedy fyzikové, matematici, filosofové, okultisté. Energie se už tehdy stala poněkud módním slovem a průzkumy jejího působení a získávání zajímaly i široké obecenstvo a čtenářstvo novin, časopisů i reklamních inzerátů na „zázračné“ přípravky, které uživatele oživí, povzbudí, dobijí apod.

V okultních úvahách a experimentech se to různými „energiemi“ jen hemžilo. Na seance, kde médium v transu levitovalo nad zemí, psalo automatické texty, jiskřilo, světélkovalo či hovořilo s duchy se dostavovaly i vědecké, filosofické a umělecké autority své doby. Zášlehy energie, aury, výrony „ektoplasmy“ (prý šlo o viditelné projevy duše) se okultisté pokoušeli i fotografovat, přičemž spiritistická fotografie měla u obecenstva ve druhé polovině 19. století velký úspěch (kupříkladu fotky od Williama H. Mumlera). Jindy zase potěšilo oko dobového diváka senzační vyobrazení „energie“ na snímcích fyzika Nikoly Tesly v jeho laboratoři. Také první Roentgenovy fotografie „vidící“ pod povrch lidského těla diváky nadchly i šokovaly.

Rozmanité energie byly většinou považovány za něco, co není samo o sobě viditelné, ale pozorovat můžeme vesměs až jejich působení na předměty a těla. Asi nejzajímavější vizualizaci energií představovaly zmiňované vlny, proudění, tedy částečně „beztvará“ zobrazení, která ovlivnila například i vývoj abstraktního malířství (viz třeba díla Františka Kupky) nebo umění futurismu (u sochaře Umberta Boccioniho, u fotografů bratří Bragagliových a dalších). V tom se moderní obrazy „energií“ velmi lišily od všech klasických typů znázorňování, v nichž se s nějakým „beztvarým“ zobrazováním čehosi neviditelného moc nepočítalo.

Nadopované ego

Vycházejí marketéři vědomě z nějakých tradičních předobrazů nebo prostě papouškují běžně srozumitelné stereotypy? To vlastně není důležitá otázka, protože výsledek je v obou případech obdobný. Skrývá se za prvoplánovým „čtením“ designu sprchového gelu nějaká další vrstva, která očekávatelnou interpretaci posune poněkud jinam? Díky danému sprchovému gelu pilně plaveme (ve vlně), díky red bullu dokonce létáme (dává nám totiž křídla), díky coca (pepsi) cole se temperamentně veselíme, díky sušenkám máme „energii na celé dopoledne“, díky hořčíku, některým druhům alkoholu či bot různě poskakujeme a pobíháme, získáváme tedy „elan vital“ (životní elán). Reklamy na aktivizaci konzumenta daného produktu nebo služby odpovídají dnešní „mytologii úspěchu“ (pozor: když ve slově úspěch odstraníme literu ú, zbude spěch). Tato „hypermoderní“ (jak by snad řekl sociolog Gilles Lipovetsky) mytologie pojednává o touze po expanzi, o snaze po posilování nějaké formy moci či vůle. Obsese posilováním vůle se sice vyskytovala již dříve, a to v dosti zrůdných podobách (tak třeba v éře nacismu se lidé energeticky dotovali mimo jiné pervitinem), ale dnes jde – na rozdíl od historického zdůrazňování skupinové vůle spíše – o projev jednotlivé individuality.

Polská socioložka Malgorzata Jacyno píše ve své knize Kultura individualismu, že v současnosti téměř maniakálně bažíme po vlastní rádoby jedinečné individualitě, přičemž si ovšem tento „jedinečný“ obal svého ega kupujeme a vybíráme z nabídky módních produktů a trendů, a také z nabídky různých „stylingových“ služeb a ozdravných, revitalizačních programů (cvičení, zdravá strava, meditace, bicepsy v prášku atd.). Cílem má být jakýsi „plnohodnotný život“ – ať už to znamená cokoli, je naší „povinností“ se k němu upínat skoro jako ke spáse nebeské. Máme tedy být nadupaní energií k prasknutí a šířit kolem sebe auru výjimečnosti. Netřeba zřejmě příliš zdůrazňovat, že jsme pak jen o to snadněji manipulovatelnými, pilnými konzumenty. Vždyť to prý děláme „pro sebe“.

Jsme živí, anebo jen jako živí?

Dnešní obsese energetickým dotováním potravinovými doplňky, šampony, nabíjejícími sportovními aktivitami či „funkčním“ oděvem, se vyvinula z moderních proměn v oblastech vědy, umění, myšlení, ale hlavně z (hyper)moderního důrazu na individuální úspěch a sebe-prosazení. Naproti tomu některé módní trendy v období renesance, baroka i v novějších epochách kladly důraz na opačné typy projevu: šlo o výraz nedostatku energie, únavy, skleslosti, melancholičnosti, spleenu, sentimentu, dandysmu apod. (exemplárními dandy byli například Oscar Wilde a Charles Baudelaire). Melancholik či dandy nechtěli dávat najevo energičnost a rozhodnost, nýbrž jakousi ušlechtilou, rádoby aristokratickou nonšalanci, znuděnost… Kdo chce demonstrovat nonšalanci, nemůže do sebe kopnout několik energy drinků s vodkou a zajíst to tanečními tabletkami. To se pak těžko polehává na sofa s podepřenou zadumanou hlavou a obtížně se pronášejí ironické bonmoty wildeovského ražení. Ale na druhou stranu člověk může vypadat jako donekonečna driblující plechová žabička na klíček, což má zajisté také svůj půvab.

Závěrem si tedy shrňme otázky: Jak lze znázorňovat „energie“ v obrazových médiích? Vidíme v reklamách, které nám energii prodávají opravdovou radost ze života nebo „povinné“ skotačení? Kdy přijde do kin crossover terminátora s akumulátorem? Jsou lepší šampony typu „energising“ nebo „relaxing“? A konečně, když Aristoteles ve své Rétorice tvrdí cosi v tom smyslu, že „energeia“ znamená, že nějaký obraz vypadá jako živý, jsme i my po požití příslušného přípravku jako živí? – a je zde klíčové právě to slůvko „jako“?

Rakouský hypnotizér Franz Anton Mesmer, který své pacienty léčil svou „magnetickou“ silou. Když selhala, vkládal si prý potají do kapes kabátu skutečné magnety, foto: Wikimedia

Doporučená literatura:

1) Barry Lord: Art & Energy – How Culture Changes, Washington 2014.
V této knize se rozebírá, jaký vliv mají různé formy a zdroje energie na kulturní projevy – počínaje tělesným pohybem, přes vodu a vítr, páru, elektřinu, spalovací motory až po atomovou energii.

2) Douglas Kahn (ed.): Energies in the Arts, London 2019.
A když se energií napumpuje umění, začnou se některá díla třeba i sama od sebe pohybovat (v kinetickém umění apod.).