Slabikář vizuální kultury: D jako Díra

Když si jdu koupit nové kalhoty, musím nejprve zvážit, zda si pořídit takové, které budou za cenu nových kalhot, ale nenošenost se na nich nepozná, nebo takové, které budou jako nové i vypadat. Rozhodnu-li se pro první možnost, mohu si vybrat třeba ošoupané džíny s mnoha dírami. Proč byly vyrobeny tímto způsobem? Proč nové kalhoty vyhlížejí, jakoby pamatovaly počátky džínového průmyslu nebo jakoby v nich někdo roky prolézal křovím a nechával po sobě šlapat stáda rozzlobených turů?

Mohli bychom sledovat historii „roztrhaného“ oblečení – například jeho návaznosti na punkovou rebelii (nejen v oblasti módy). Také by šlo zapátrat v dávnější minulosti: třeba na přelomu pozdní gotiky a renesance se v odění objevovaly děravé rukávy, ustřižené nohavice apod. Ale o historický vývoj podobných motivů nám teď nepůjde. Ptejme se raději, co to znamená, když jsou nové džíny rovnou proděravěné nebo když si na obrazovku netknutého mobilu stáhnu obrázek prasklin, když si na auto nalepím samolepky imitující průstřely, když Korsičan skutečně prostřílí dopravní značky, popřípadě, když přiložím oko k díře v ohradě či ke klíčové dírce?

Uvedené příklady mají něco společného – touhu nahlédnout pod povrch, do jakéhosi zákulisí. Nebo se alespoň zdá, že se tu cosi jako zákulisí vyskytuje. Touha nahlédnout do nory, do jeskyně patří k atavismům, k pradávným způsobům chování (nejen lidského). Motivy prasklin, proděravění (designových) výrobků, oděvů apod. si kromě toho pohrávají se sugescí pohnuté, dobrodružné minulosti daného produktu. Má se zdát, že k ošoupání a prošoupání došlo v průběhu delšího času, který byl plný událostí a zážitků. To, že jde o zdání, všichni vědí, ale i zdání může vytvořit pěkné vizuální efekty. Efekt patiny (iluzorních i skutečných stop minulosti) se mimoto i dobře prodává: buďto v butiku nebo v antiku. I tady tvoří ošoupaná a proděravěná místa průhledy do „zákulisí“. Na rozdíl od díry v ohradě jde o „časové zákulisí“ – tedy o průhledy do vrstev minulosti. Skrz díru v džínové nohavici se díváme do osobní minulosti jejího majitele. Skrze patinu nahlížíme do hlubin času, zatímco skrze díru v ohradě nahlížíme do vzdálených prostorů. A skrze králičí díru či noru se Alenka (v říši divů) ocitla v hlubších vrstvách fantazie, nahlédla pod povrch či do zákulisí běžné skutečnosti; díra zde znamená kukátko do imaginace, obrazotvornosti.

Peter Fendi: Nahlížení, 1833, sbírka Rakouské galerie ve Vídni (Belvedere), zdroj: Wikimedia

Průhledy z každodennosti

Motivy různých děr ve vizuální kultuře lze tedy chápat několikerým způsobem: jako průniky či průhledy prostorových, časových či fantazijních vrstev, do „jiných“ světů, které nám všednost před oči nestaví. I nedávná pozoruhodná událost v oblasti astrofyziky – první vyfotografování „černé díry“ kdesi ve vesmíru – funguje pro běžného, neodborného diváka jako příslib takového průhledu mimo náš každodenní svět. Tento kosmický fenomén se sice dosti liší od trhliny na džínové nohavici či od klíčové dírky, ale můžeme se přeci jen trochu cítit jako „vesmírní voyeuři“.

Různá zmiňovaná kukátka pod povrch, do zákulisí, do jiných světů či jiných časů lákají naši zvědavost, ale i vzbuzují obavy: copak se to tam v přítmí ukrývá za nebezpečí, copak na nás může vyskočit? Na rubu touhy po nahlédnutí skrze trhlinu, puklinu apod. se nalézá fóbie z hlubinného neznáma či obavy z tajemství, které nás láká takřka osudově jako nějaká „past pohledu“. Kupříkladu německé slovo Loch lze chápat tímto způsobem – jako díru mezi dvěma světy, která náš pohled přitáhne a uvězní (Loch znamená díru nebo vězení). Pohled je pak polapen. Někdy se tato průrva může nacházet přímo v oku. Hezky to ilustruje první surrealistický film od Louise Buňuela a Salvadora Dalího Andaluský pes. V jedné z úvodních scén sledujeme detailní záběr oka, které rozřezává břitvou sám režisér snímku. Vrchní „slupka“ oka se rozestoupí a za ní se posléze rozehraje bohatý děj, plný surrealistické fantasknosti. Jakoby se roztáhla opona na divadle, načež se diváci ponoří do daného spektáklu. Skrz rozříznuté oko, vlastně skrz díru do každodenního způsobu vidění, se tu noříme do nevšednosti, do zvláštních světů imaginace.

Díry jako rány v lidském těle

V Andaluském psu vystupuje ještě jeden nepřehlédnutelný obraz díry. Zase detailní záběr, tentokrát na lidskou dlaň, uprostřed proděravěnou (na způsob rány či stigmatu, jak je známe z křesťanských zobrazení). Z té rány/díry vylézají mravenci (prý to bylo natočeno podle Dalího snu). Mravenci zde symbolizují ono nebezpečí ukrývající se v lákavých i hrozivých trhlinách. V románu Na druhé straně (v češtině známějším pod názvem Země snivců) od Alfreda Kubina se hlavní hrdina vydává na dlouhou cestu do tajemné, hlavně umělcům a jejich touze po nevšednosti zaslíbené země. Jak se později ukáže, fantastičnost této země má své světlé i stinné stránky. Nakonec strasti převáží nad slastmi a bájné město Perla se propadne do bažiny, přičemž ho mimochodem téměř sežerou mravenci. Průchod mezi běžným světem a Perlou zajišťuje v Kubinově románu dlouhý tunel v monumentální hradbě. Tunel zde hraje podobnou úlohu či symbolizuje dosti podobný princip jako králičí nora/díra, kterou se Alenka propadla do „říše divů“.

Alfred Kubin: Cesta do pekla, 1904, zdroj: The Reddit Museum

S pozoruhodnou a znepokojivou dírkou nás konfrontují též některé z „výchovných“ obrázků na cigaretových krabičkách. Jde o díru do spodní části krku, o jizvu či stopu po tracheotomii (zavedení dýchací trubičky, která se využívá třeba při operaci rakoviny hrtanu apod.). Můžeme si připadat jako Nevěřící Tomáš, který si musel sáhnout do rány v Kristově boku, aby se přesvědčil, že utrpení, smrt a zmrtvýchvstání skutečně proběhlo. Nevěřil vlastním očím, potřeboval si hmatově překontrolovat, že nejde o klam či mam. I my kuřáci si máme asi pomyslně sahat do ran a děr v poškozených, nemocných, destruovaných tělech, abychom se změnili a uvěřili v nutnost chovat se ke svému zdraví zodpovědně. Bohužel výjev díry mezi klíčními kostmi nás ovšem vesměs natolik znervózní, že si musíme zapálit, abychom se zklidnili.

Díru zobrazit nebo vytvořit?

Někteří „pouliční“ malíři se dnes věnují velkoformátovým venkovním obrazům typu „trompe d´oeil“ (doslova „klam oka“), kdy například na chodník iluzivně namalují průhled či díru do jiného světa, do sféry fantazie, snů a zážitků. Onehdy jsem takovou iluzivní malbu pozoroval na chodníku před jedním nákupním centrem a málem jsem pak netrefil do fádního vstupu do podchodu.

Různé skuliny a průrvy hrají významnou roli též v řadě současných filmů v žánrech fantasy, horor, katastrofa atd. Ve filmu Mumie vylézají ze skulin znepokojivé armády hmyzu, ve filmu 2012 se do trhlin propadá chudák New York (který to v katastrofických snímcích vždycky schytá).

Britka Doris Lessingová (nositelka Nobelovy ceny za literaturu z roku 2007) vytvořila ve svém románu Puklina pozoruhodný obraz či silnou metaforu „kultovní“ díry, trhliny ve skále, kterou uctívá rod Puklin. Jde o archaický, předvěký rod žen, které se samy od sebe rozmnožují v součinnosti s rituálním obhospodařováním skalní pukliny. Harmonický život Puklin končí ve chvíli, kdy se jim začnou rodit i podivná stvoření s jakýmisi tělesnými deformacemi, začaly jim proto říkat Zrůdy (a jsou to muži). Nejprve je chtěly všechny zabít a naházet do skalní průrvy, ale dotyční mužové utekli. Ve výtvarném umění se tvorbou děravých maleb zabýval kupříkladu Lucio Fontana, který rozřezával břitvou plátna, bodal do nich, trhal je. A tak se podle něj dostala do malby autentická trojrozměrnost, která je skutečnější než ta iluzivně namalovaná. No, dejme tomu. André Kertész, jeden z klasiků moderní fotografie, využil rozbitý skleněný negativ a výsledné snímky vyhlížejí dosti fascinujícím i znepokojivým dojmem. Uvnitř vyfoceného městského výjevu se nalézá nepatřičná černá díra, která nejen relativizuje „pravdivost“ fotografie (kterou obvykle diváci naivně očekávají), ale také vypadá jako (pro-)past, do níž bezradně upíráme pohled, neboť je to pro nás jen černé neznámo. Zda se máme do temného zákulisí obrázku vydat, anebo zda máme zůstat v bezpečné vzdálenosti, to je otázka podobně složitá jako rozhodování před římskými „bocca della veritá“ (ústa pravdy). Máme do jejich kamenné štěrbiny strčit ruku? Nebo máme raději říct něco vtipného a vykašlat se na to? Je to lákavé a dobrodružné, ale na druhou stranu, co kdyby kamenné čelisti opravdu sklaply…