Slabikář vizuální kultury: C jako Centrum

Centrum metropole, nákupní centrum, zábavní centrum a jiná takzvaná centra dnes už vesměs nepředstavují „přirozená“ shromaždiště života, komunikace a sdílení všedních i svátečních událostí. Spíše jde o nápodobu či o pouhou iluzi čehosi, co můžeme nazvat sociální interakce, tedy setkávání daného společenství v místě, které je mu z nějakých důvodů vlastní a blízké.

Nespěchající hrdina každodennosti

Agora, fórum, tržiště, náměstí, promenáda, korzo – to bývaly nejrůznější „instituce“ a role tradičního centra. V tomto směru jsou mi nesympatičtější promenády 19. století. Lidé se tu hlavně o nedělích potkávali ve víceméně přátelském duchu a nadzvedávali klobouky na pozdrav tak vysoko, jak to určovala společenská hierarchie. Tedy starostu zdravili vyšším nadzdvižením pokrývky hlavy než třeba poštmistra apod. Kroužili po náměstích nebo kolovali po hlavních bulvárech měst a tvářili se reprezentativně. V Praze v té době existovala dvě hlavní korza: Ferdinandova (dnes Národní) třída pro česky mluvící obyvatelstvo a Příkopy pro německojazyčné spoluobčany. Mezi nimi byla dostatečná mezera (v dolní části Václavského náměstí), takže se často ani neprali. V mnoha městech byla jen jedna promenáda, povětšinou na hlavním náměstí. Měšťané se tu věnovali činnosti, kterou bychom mohli nazvat ušlechtilé zevlování.

Bystrý pozorovatel. Ilustrace z knihy – Louis Huart: „Physiologie du flâneur“ (1841), zdroj: procrastinationoxford.org

Již prokletý básník Baudelaire označil moderní městský fenomén zevlouna, pozorovatele pestrosti a pohyblivosti života v urbánním prostoru termínem „flaneur“. Tento hrdina každodennosti si užíval svého volného času, zdánlivé nudy při poflakování se ve městě bez toho, že by sledoval praktický cíl, že by se ve „flaneurské“ chvíli za něčím pachtil. Nešlo o čas, který měl být spotřebován cestou k dosažení konkrétního účelu. Zdá se, že jen v okamžiku nudy či zevlování můžeme vnímat svůj čas „autenticky“, tedy jako cosi, co není jedním z prostředků k uspokojování potřeb a tužeb, ale vlastně to tvoří podstatu našeho života. V současnosti se většinou honíme za vysněnými cíli, každý okamžik života chceme co nejlépe využít. Jakoby náš čas sám o sobě ničím nebyl, a proto z něj teprve chceme něco vytvořit. Převažuje „spotřební“ pojetí času – stále se díváme k budoucnosti, kdy se nám prý konečně podaří z našich životů něco uhníst. Flaneur si mohl vydechnout, dopřál si to –  na rozdíl od nás, kteří jsme při svých honičkách za úspěchy stále více udýchaní. Učme se zevlovat! Je to zdravé, zábavné a „autentické“.

Chvála někdejších pasáží

Dnešní těkání po nákupních centrech není obdobou promenádní kultury, jak někdy slýcháme, nýbrž daleko spíše únikem do zdánlivě bezpečné, ošetřované zóny konzumní „idyly“. Ochranka a kamery tu dozírají na naše chování. „Vidět a být viděn“– tak znělo motto moderního života na promenádách, bulvárech, v obchodních pasážích devatenáctého století, v divadlech a kabaretech (a la pařížské Moulin Rouge, Folies Bergére apod.). Lidé uspokojovali svoji zvědavost pohledem na jiné městské „zevlouny“ a zároveň se s potěšením vystavovali jejich očím. Všichni sdíleli scénu stejného „divadelního“ představení, které pojednávalo o modernizaci, o zrychlování a rozrůstání městského společenského hemžení.

Ve druhé polovině 19. a v první třetině 20. století se zásadně proměňuje struktura (velko)měst – vznikají bulváry typu pařížských Champs-Élysées či vídeňské Ringstrasse, bombasticky roste počet obyvatel, rozvíjí se průmysl, doprava, vůbec infrastruktura. Zavádí se umělé osvětlení a lidé si mohou užívat pohledu na dynamiku městského moderního života i po setmění. V obchodech a pasážích se objevují velké výlohy (což umožnil vynález technologie výroby velkoformátového tabulového skla), v nichž defiluje „divadlo“ zboží.

Pasáže (tedy obchodní „instituce“, které předcházely dnešním nákupním centrům) nebyly jenom stále se obměňujícími výstavami luxusu a konzumu, nýbrž sloužily i k zábavě veleváženého obecenstva. Byly propojeny s divadly, obsahovaly též panoptika, kabarety, bary a jejich zákulisí bylo i místem k provozování prostituce. Jednalo se o jakési „vnitřnosti“ města – labyrinty chodeb a sálů, které vedly uvnitř domů, propojovaly vzdálené ulice, vytvářely pro chodce zkratky i odbočky z pouličního ruchu. Pasáže nejsou ani úplně veřejným prostorem, ani zcela soukromou sférou. Nalézají se mezi těmito kategoriemi jako jakési „prahy“ mezi venkovním prostředím a vnitřkem domů. V pasážích se namíchalo to, co je veřejné a sdílené, s pikantní špetkou intimity. Takové dráždivé vizuální směsi nacházíme třeba na malbách Edouarda Maneta a v literatuře o nich referuje velmi přesvědčivě román Nana Émila Zoly.

Vidíme tě, ty nás ovšem ne

V dnešních nákupních centrech je daleko více dohledu než lačných pohledů na show moderního města. Ostatně již moderní nejsme, prý ani postmoderní. Žijeme v epoše „tekuté modernity“ (jak to trefně označil sociolog Zygmunt Bauman), v jejíchž neklidných proudech marně lapáme po jistotách. Pohled na bezpečnostní kameru nás proto může svým způsobem ukonejšit – máme pocit, že dané místo je tímto způsobem zajištěno.

Ale to nám nevadí, že na nás stále někdo čučí, aniž by se nám sám ukázal? Současné obecenstvo valí oči na zboží nebo se jen snaží přebít nudu (která je prý nežádoucí, i když „flaneur“ by si zajisté myslel něco jiného), zatímco hlídači sledují, jak pilně obecenstvo pozoruje danou nabídku. Už před sebou vzájemně příliš „nehrajeme“ – pojetí moderního veřejného života (a v pasážích i částečně intimního) coby proměnlivého a barvitého „divadla“ zaniklo. Vzájemně před sebou zraky spíš klopíme, než abychom se zvědavě či závistivě okukovali a sbírali materiál pro klepy (ty byly velmi oblíbenou součástí moderního společenského dění – byly jich plné i noviny a divadelní, hlavně komediální představení). Modelový příklad moderního centra představovala v 19. století Paříž, a ne náhodou ji německý filozof Walter Benjamin nazval „hlavním městem 19. století“. Protínaly se zde nejrůznější funkce a verze města té doby: zábava, obchod, dopravní uzel, pozlátko i sociální dno, městské legendy i banalita.

Centra, jež nejsou uprostřed

Nynější nákupní centra se mnohdy nachází naprosto jinde, než kde se rozprostírá skutečné centrum urbánního prostoru. A i pokud je umístěno někde uprostřed města, tak je z něho podivně vytrženo. Jako bychom z ulice vstupovali rovnou do jakéhosi dětského pokojíčku – je tu teploučko, zdobí ho barevné a svítící cetky, a pořád na nás někdo dává pozor. Intimita či dokonce infantilita jednoznačně převážily.

Pasáže bývaly prodloužením či rozvětvením bulvárů a náměstí. Dnešní „centra“ jsou mnohdy zásadně odtržena od reality veřejného, společenského dění. Místo toho, abychom v centrech defilovali jako představitelé „lidské komedie“ (balzacovsky řečeno), batolíme se v nich jako ustrašená děcka (bohužel nikoli zvědavá). Z „vizuální slasti“ provozované na bulvárech či v pasážích (počínaje pařížskými pasážemi v Palais Royal z roku 1786, přes londýnské Burlington Arcade z roku 1819, až kupříkladu ke slavným milánským pasážím Viktora Emanuela II. z roku 1877) zbyly pouhé pohledy na záplavu neúčelného zboží.

Ostatně rovněž v pasážích 19. století bylo zboží chápáno jakožto nabídka produktů, které ne nutně slouží k uspokojování praktických potřeb; spíše se na ně pohlíželo jako na luxus vystavující se zvědavým očím a určený tedy hlavně ke smyslovému potěšení (slovo luxus je etymologicky odvozeno od latinského „lux“, což znamená světlo, které je médiem, díky němuž se potěšení oka uskutečňuje). Výlohy obchodů tvořily hlavně kulisy dění, byly pozadím společenských událostí, setkání, svádění, vzájemného pozorování.

Dnes tyto kulisy stále existují, ale společenské divadlo kamsi zmizelo. Co zbylo z centra, z bulvárů, náměstí? Lhostejné míjení. Dnes by mohl Sokrates na agoře mluvit leda do duté vrby, kdyby tam tedy nějaká byla. Dohlížející kamery jsou symptomem potlačování veřejného prostoru, do nějž dohled principiálně nepatří, neboť relativizuje a umenšuje jeho svobodnou povahu (kontrolovaná svoboda už zřejmě není svobodou v pravém slova smyslu). Potřeba rádoby bezpečí zničila roli centra jako semeniště nečekaných sociálních situací (jakkoli řada z nich může být i nepříjemných).

Termín centrum tedy dnes mnohdy označuje pravý opak toho, co by si v této souvislosti představil městský „flaneur“ 19. století, ale možná i návštěvník antického fóra či středověkého náměstí nebo tržiště. Většina „center“ je v současnosti paradoxně velmi periferních. Netvoří středobod společenského dění, ale schovávají se před ním. Skutečným centrem (velko)města rezident raději jen rychle proběhne a turista si centrum plete s Disneylandem pro zlobivé dospělé.

Takže: existují ještě nějaká centra? Snad se někdy v budoucnu podaří obnovit alespoň tradici promenád, na nichž budeme korzovat, nadzdvihávat klobouky, kšiltovky či sluchátka na pozdrav a tvářit se, že ostatní rádi vidíme.

Autor je historik umění a badatel v oblasti vizuální kultury.

Doporučená literatura:

• Olivier Mongin: Urbánní situace. Město v čase globalizace. Karolinum, Praha 2017 – zde se dočteme i to, jak jsme dnes na tom s městskými centry (zle).
• Lukas Becht ad. (ed.): Mythos Mitte – Wirkmächtigkeit, Potenzial und Grenzen der Unterscheidung „Zentrum/Peripherie“. Springer Verlag, Wiesbaden 2011.