Ideální vstup pro ty, kteří chtějí Janáčkovu hudbu dostat pod kůži
Klavírista Jan Bartoš letos předložil mimořádně zajímavou sondu do Janáčkovy hudby. Na albu nazvaném Leoš Janáček: Piano Works uvádí posluchače do skladatelovy klavírní tvorby kultivovaně, promyšleně a se značnou pokorou, přitom výrazně.
Předloni u Supraphonu debutoval mozartovským albem, vloni u téže firmy následovala beethovenovská nahrávka, letos tedy Janáček. Bartošova sonda do Janáčkovy hudby je přitom mimořádně zajímavá.
Klavírista zde ukazuje všechny aspekty své klavírní hry: od hráčských inspirací a vzorů, přes osobnostní rysy nebo hledání intelektuálního pozadí interpretovaných skladeb, po precizní techniku.
Podívejte se na upoutávku k janáčkovskému albu Jana Bartoše, foto: Supraphon – © Antonín Kratochvíl Mezi inspiracemi bychom mohli hledat umírněnost hry a intimní prožitek, který dokázal svojí hrou zprostředkovávat Ivan Moravec. Ostatně mezi jeho poslední žáky se Bartoš řadí. Nejen zvuk v Janáčkovi, ale i na předchozím albu sonát Ludwiga van Beethovena akcentuje jistou míru výrazové střízlivosti, zdrženlivosti. Avšak zároveň Bartoš dokazuje, že mu nechybí důraznější virtuozita, jak předvedl na letošním klavírním festivalu Rudolfa Firkušného. A také je tu osobnost rakousko-britského klavíristy a spisovatele Alfreda Brendela, u něhož Bartoš rovněž studoval, a která u něj mohla podnítit zájem hledat v hudbě širší souvislosti. Hudba Leoše Janáčka se díky tomu jeví na Bartošově nahrávce jako zcela hmatatelná ve své ryzí povaze, jako totální Janáček!
Jan Bartoš si tento způsob interpretace obhajuje nejen v bookletu CD, ale rovněž v interview na stránkách říjnového vydání časopisu Harmonie. Tam vysvětluje genealogii své cesty k Janáčkovi, ale i nejrůznější otázky kolem autenticity Janáčkových notových zápisů. Proto jsou v albu zařazeny jen první dvě části z druhé řady Po zarostlém chodníčku, neboť zbylé tři části jsou především dílem editorů (byly dokončeny až po Janáčkově smrti, na základě autorových špatně čitelných poznámek). S tím souvisí další Bartošův interpretační rys: intelekt a jistá míra osobnostní zralosti tohoto sedmatřicetiletého klavíristy. Tu lze hledat nejen ve zmíněné potřebě vidět v hudbě širší souvislosti, nýbrž také ve schopnosti zaměřit se na detail.
Ačkoliv Bartoš hudbu – a Janáčka obzvlášť – podává ve značně mysteriózní poloze, jako něco sui generis, není to hra zatěžkaná patosem. Klavírista použil termín pravda, když se vyjádřil pro Českou televizi: „Usiluji o dokonalost, ale nikoliv abych byl úspěšným, ale pravdivým.“ Pravdivost hudby zůstává čistě subjektivním pocitem. Přesto o tom Bartoš na novém CD naznačuje mnohé. V čistě věcné podobě je to právě ona snaha interpretovat pouze Janáčkovu skutečně autorskou hudbu – jako v případě klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku. Janáček choval ke klavíru značnou důvěru. Byl pro něj prostředkem pro sdílení širokých duševních pochodů.
Bartoš vtahuje posluchače do mnohovrstevnatého Janáčkova světa s podmanivostí i lehkostí. Jednotlivé fráze promýšlí a používá k tomu minimum prostředků. Jeho Janáček stojí na racionálních základech. I víra může být racionální. Ne však ve smyslu účelovosti, nýbrž jako něco, čím si je člověk naprosto jistý. Jako by na desce docházelo k až nezvyklé syntéze rozumu a citové hloubky. Zvuk nahrávky je decentní a současně hýří emocemi i paletou barev. Vše je transparentní, čitelné. Bartoš se úspěšně pohybuje mezi vlastní improvizací a rytmizací. „Práce s rytmem a časem je u Janáčka zásadní,“ podotýká interpret.
Album Piano Works začíná Sonátou I. X. 1905, kterou – stejně jako cyklus V mlhách – Bartoš hraje z nového kritického vydání u vydavatelství Henle Verlag, sestaveného brněnským janáčkovským specialistou Jiřím Zahrádkou. Po zarostlém chodníčku interpretuje ze zápisu vydaného roku 1925 Hudební maticí umělecké besedy. Na albu se nacházejí ještě další dvě speciality. Bartoš v závěru desky dává do protikladu Janáčkovu ranou práci Thema con variazioni a jednu z jeho posledních kompozic Vzpomínka. V první jmenované se zrcadlí romantická poloha skladatele, Vzpomínka je zcela zralý Janáček. Je dojemné, že stačí minuta a dvacet sekund (tak je Vzpomínka dlouhá), aby člověk Janáčka nejen identifikoval, ale aby se mu i dostal pod kůži. To dokázal Jan Bartoš jak u této krátké kompozice, tak na celém janáčkovském albu. Tisíc hvězdiček z tisíce!
Přední a zadní strana Bartošova janáčkovského alba, repro: Supraphon
Jan Bartoš – Leoš Janáček: Piano Works. Suprahon 2019, stopáž 75:36 minut.
