Náš Jevgenij Kissin a naše omezenost. Nejen o fenomenálnosti tohoto klavíristy

Sedmý ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného uzavřel 23. listopadu recitál Jevgenije Kissina (*1971). Letošní program vedle sebe postavil značně osobité interprety a interpretky jako Marc-André Hamelin, Jan Bartoš nebo Beatrice Rana. Tradicionalista Kissin si vybral čistě beethovenovský program. Při popisu hráčského výkonu se člověk neubrání absolutním slovním obratům, protože schopnost jeho interpretace poukazuje především k hlubšímu pochopení hudby jako takové.

Ludwig van Beethoven se ocitá v úplném středu Kissinova uměleckého světa. Z toho spojení pak vychází velké množství představ, hudebních i nehudebních. Kissin působí při hře až dětinsky, bezprostředně. Nikoliv v negativním slova smyslu, nýbrž jako člověk oproštěný od všech negativních vlastností. Pouze ryzí city, koncentrující se v povaze Beethovenovy hudby. Kissin žije jen a pouze pro hudbu. Zaujmout dokáže nejen technicky – jeho technika působí až vzorově –, nýbrž i něčím v pozadí. Roli zde uplatňuje vysoká hudební empatie. Když hraje, nic dalšího neexistuje. Pouze ideální hudební svět, do něhož nám dovoluje částečně nahlédnout. Povaha, oproštěna od potřeby exhibice, mu dovoluje vytvářet tento hudební výsledek. Jistě je tomu díky mimořádné inteligenci. Pokud Kissin v různých interview popisuje svůj vztah k hudbě, často se nevyjadřuje přímo. Nedokáže odpovědět na prostou otázku, jak dlouho skladbu nacvičoval nebo co by měla skladba člověku říci. Myslí v absolutních konotacích. Humanita sama dostává v případě Kissinovy klavírní interpretace značné obrysy.

Oproti většině klavíristů je u Kissina poměrně náročné přesně poukázat na vývoj jeho hry napříč kariérou. Je jednou z osobností, které by byly schopny interpretovat Beethovena stejně tak naléhavě a přirozeně ve dvaceti jako v osmačtyřiceti. Interpretace jaksi odráží duševní vývoj člověka. Na nahrávkách z poslední doby je sice slyšet více interpretační svobody, než na těch z raných dob, avšak princip zůstává stejný. V tomto ukazují pražský recitál i poslední vydaná sólová deska s Beethovenovými díly značně svobodného Kissina v jeho svobodném beethovenovském světě. V tomto směru je opravdu mimořádnou osobností, která si zároveň drží jakousi auru nedostižného vrcholu.

U mladého začínajícího klavíristy, který se rozhodne zařadit do repertoáru některou z obsahově náročnějších Schubertových sonát, se člověk ptá, proč tak činí? Je schopný vidět dále, než jen do partitury? U mladého Kissina nebylo potřeba těchto otázek! Vlastně ani dnes se ho na to nemusíme ptát. Někdo v tom vidí umírněnou interpretaci, někdo umění poukázat na vyšší princip hudby. Exhibice, pokud u něj vůbec nějaká existuje, je ukryta především v řemeslných detailech.

Ovšem i Kissin dokáže hledat interpretační výzvy jinak než výhradně uvnitř skladeb. Například když se v posledních letech odklonil od zažité virtuozity Prvního klavírního koncertu Es dur Ference Liszta. Rázem z něj udělal jinou hudbu, detailně a dramaticky vystavěnou. Nebyl to romantický a efektní Liszt, ale zamyšlené dílo bez kudrlinek. Stalo se tak i na loňském pražském koncertě. Dodnes existují polemiky, zda byl tento přístup správný. Kissin není zastáncem starých hudebních pořádků. A zde se dostáváme k jádru jeho interpretace: je postavena čistě abstraktně, kdy se snaží poukázat na vyšší cíle hudby.

Na programu recitálu ve Dvořákově síni Rudolfina, kterou si mimochodem Kissin nesmírně považuje, byl tedy výběr z hudby Ludwiga van Beethovena. Klavírní sonáty Patetická, Bouře a Valdštejnská proložil Variacemi a fuga Es dur op. 35 „Eroica“. Kissin tím z části navázal na čistě beethovenovskou desku, kterou předloni vydal u společnosti Deutsche Grammophon. Nahrávka je právě ukázkou výše uvedeného interpretačního přístupu. Procítěná a detailní, zároveň poměrně expresivní. Kissin na ní prožívá Beethovena ve všech jeho aspektech.

Pražský koncert vykazoval podobné vlastnosti. Kissinova technika je nadále skvělá! Ať už jde o tremolo levé ruky v Patetické nebo vystupňované fortissimo v Bouři. První na programu, Klavírní sonáta č. 8 c moll op. 13 „Patetická“, překvapila intimitou střední věty. Zde byl Kissinův Beethoven projasněný podobně jako ten Andráse Schiffa nebo Mitsuko Uchidy. Detaily obou krajních vět nicméně v prostoru Dvořákovy síně akusticky zanikaly. S Variacemi si vtipně pohrával. Nevíce zaujala závěrečná fuga, její zvuková průzračnost a technická propracovanost. Vrcholné okamžiky přinesla interpretace Klavírní sonáty č. 17 d moll op. 31/2 „Bouře“. Především pro výrazovost, emocionalitu, ryzí tón. Druhá věta kypěla city a vášní. Závěr plynul zcela přirozeně. Kissin střídal dramatičnost s melancholií, hra se třpytila. Závěrečná Klavírní sonáta č. 21 C dur op. 53 „Valdštejnská“ byla jedním velkým divadlem, pomníkem Beethovenova vizionářského umění a Kissinovy schopnosti je zprostředkovat. Tři nebo čtyři ovace ve stoje. Několikeré vyvolání. Tři přídavky. Mimořádné zakončení letošního Firkušného festivalu.

Poznámka na závěr. My Češi si rádi přivlastňujeme. Dělali jsme to v minulosti a pokračujeme v tom i nyní. Udělali jsme to například s Gustavem Mahlerem, protože se narodil na Vysočině a pak tu kdysi uvedl jednu ze svých symfonií ve světové premiéře. Sice se v životopisech dočteme, že na orchestr i koncertní halu na pražském výstavišti poměrně dost nadával, to ale nevadí, protože tradice mahlerovské interpretace tady zkrátka je. Mahler však především byl člověkem bez hranic, který podobné kategorie odmítal. S trochou nadsázky si teď přivlastňujeme Jevgenij Kissina. Téměř v každém textu o něm se dnes dočteme, že se zde oženil a žije v Praze. Kissin je přitom stejným světoběžníkem jako jím kdysi byl Mahler. Jak v tom fyzickém slova smyslu, tak v duševním. Je si vědom svých náboženských a historických kořenů, ale fyzické hranice pro něj nejsou překážkou. Jeho beethovenovský hudební svět je toho důkazem.

O to víc znepokojující bylo interview, jež Kissin minulý měsíc poskytl webu Aktuálně.cz. Rozhořčeně v něm přibližuje, jak české úřady odmítají poskytnout jeho sedmdesátileté tchýni dlouhodobý pobyt. A následně, aniž by chtěl, svými slovy dobře popisuje absurdní praxi státních úřadů v přístupu k cizincům. Suše uzavírá, že mu povinnost velí se o rodinu postarat a nezbyde mu tedy nic jiného, než se přestěhovat. Jak ohrozí naši národní bezpečnost nemocná stará žena je záhadou. Je v tom jistý paradox, vypovídající zároveň něco dalšího o nás. Kissin je v tuto chvíli opravdu náš. Otázka je, jak dlouho ještě.