Čajkovskij, kam se podíváš. Česká filharmonie skvěle obstála ve Vídni

Začalo to před čtyřmi lety. V roce 2015 se České filharmonie, ještě pod vedením šéfdirigenta Jiřího Bělohlávka, vydala na cestu hudbou Petra Iljiče Čajkovského. Vedení takzvaného Projektu Čajkovskij se ujal tehdy hostující dirigent Sejmon Byčkov. Ten pracuje s hudbou velmi detailně. Dává přípravě dostatek času a formuje tak intepretaci založenou na veškerých technických i obsahových konsekvencích prováděného díla. Často je to až hudební analýza, hledající vnitřní podstatu.

Dlouhé a intenzivní cestě jako by bylo shora přáno. Už první vlaštovky, nahrávky Patetické symfonie nebo upozaďované symfonie Manfred, vyvolaly značně pozitivní ohlasy. Kompletní vydání sedmi disků v letošním roce bylo dobrou příležitostí k živému představení Čajkovského hudby na prestižních hudebních adresách nejen v Evropě. Text nechává hodnocení desky na samostatný příspěvek a přibližuje zážitky z první zastávky koncertního turné České filharmonie z vídeňského Musikvereinu. Z místa tak specifického pro vnímání klasické hudby v globálním měřítku. Vídeňský hudební spolek totiž do značné míry nadále důležitou měrou spoluurčuje postavení vystupujících v prostředí mezinárodní hudební produkce.

Někdo by řekl, že je to hlavně obrovitou tradicí místa, která ten růžový dům na Karlsplatzu nafoukla jako obrovitý balón. Nebo tím, že vídeňské publikum je přes všechny společenské změny od doby Brahmse stále nesmírně háklivé na čistý tón. Existující pravidla pro všechny zúčastněné (interprety, posluchače i recenzenty) jsou v Musikvereinu tak specifická, že je lze těžko hledat jinde. Jakoby to místo zamrzlo kdesi v minulých časech. Město na Dunaji mělo vliv na hudební dějiny, to je bez diskuse. Nakolik se však z této tradice stal disneyland, to je potřeba nechat posoudit každého posluchače zvlášť. Každopádně, renomovaní interpreti vytvářejí takové interpretační výkony, aby pod zlatou fasádou hlavního sálu ukázali to nejlepší, co dovedou.

Česká filharmonie, podobně jako Vídeňští filharmonikové, patří mezi těch pár orchestrů dnešního světa klasické hudby, které erudovaný vídeňský posluchač rozezná podle osobitého zvuku. Pokud se text ohání slovy jako tradice, tak je to právě ona, která dala pražskému orchestru tak osobitý zvuk. Stejně jako má tradice vídeňského hudebního prostředí vliv na tamější posluchače, tak onen legendární zvuk hráček a hráčů České filharmonie vytvářelo především české hudební prostředí a český vzdělávací systém, z něhož převážná většina členů orchestru vzešla. Třídenní rezidenci ve Vídni předcházelo v průběhu let několik uvedení Čajkovského díla v Praze a v dalších regionech Česka. Zpravidla vždy byly koncerty hodnoceny velmi dobře. Stejně tak letošní zájezd do Japonska v druhé polovině října.

Jak budou reagovat posluchači v hypermoderní koncertní hale v Paříži (kam se orchestr vydává v těchto dnech), to je otázka. Mimo značně originální a technicky precizní výkon klavíristy Kirilla Gersteina, který vystoupil v Čajkovského Klavírním koncertu č. 1 b moll v první den vídeňské rezidence, to byli hlavně dva Francouzi, kdo se představili v sólovém partu Koncertu pro housle D dur a Variací na rokokové téma. Bratři Renaud a Gautier Capuçonové poskytli druhému a třetímu večeru ve Vídni značně zajímavé propojení. Jejich pohled na hutnou ruskou hudbu se nesl spíše ve střízlivém duchu, než ztracený v nánosu patosu. Tedy alespoň v případě staršího z bratrů, houslisty Renauda.

Jeho hra v úterý večer působila nesmírně lehce a líbezně. Přední osobnost současné francouzské houslové školy dala tomuto houslovému koncertu střízlivější ráz, především v jednotlivých technicky náročnějších pasážích. Renauld Capuçon disponuje excelentní technikou: precizní frázování, o trochu více legáta, schopnost vstupovat do vysokých ploch s dostatečnou virtuozitou a švihem. Lahodná byla kadence v první větě, kde ideálně kombinoval intenzitu s intimitou. Závěr věty spíše vykreslil, než aby ho zbytečně vyhrotil, k čemuž mu byla Česká filharmonie ideálním partnerem. Stejně tak práce s tempy a dynamikou. Uplatnění našel ve střední části. Ta ale zároveň prozradila, jak vysoké jsou nároky houslistů, kteří hledají ideální kombinaci osobitosti a tradice velké houslové virtuozity. Podle reakce vídeňského publika Renaud Capuçon očekávání splnil.

Druhá část koncertu přinesla další evergreen. Symfonie č. 6 h moll, zvaná Patetická, totiž dávkuje posluchačům emoce v pravidelných intervalech. Její patetické vyznění prý způsobovalo v romantických dobách omdlévání. Ať už je to pravda, či výmysl, Česká filharmonie vyhrotila emocionalitu do největšího stupně. Orchestr se nyní nachází v opravdu ve skvělé formě! Hutné smyčce, úsečná dřeva, přesné žestě. Byčkov předložil sondu do Čajkovského rozpolcené duše. Přes všechny emocionální výbuchy odkryl a zdůraznil šťastné chvíle tohoto velkého zápasu. Z nářku první věty tak vyrostlo mocné Scherzo věty třetí, plné velkých a účinných melodických ploch. Finále bylo jakýmsi shrnutím děje, velkým dramatem Čajkovského osudu.

Poslední večer vídeňské rezidence zaplnil Zlatý sál znovu do posledního místa. Jak prozradil instagramový účet Moniky Babišové, koncertu se zúčastnila i ona společně s manželem Andrejem, doprovázela je rakouská spolková kancléřka Brigitte Bierlein. Vizuální styl většiny dam v sále evokoval sladkobolnou načančanou náladu Serenády pro smyčce. První kus v programu večera nepostrádal objem, trochu té povrchnosti, ale hlavně byl nesmírně romantický. Pokus o propojení ruské svéráznosti a tradice západní hudby skrz Českou filharmonii, za vedení rodilého Rusa, dnes občana Spojených států a světoběžníka Byčkova, se v Serenádě stal realitou. Filharmonie ji interpretovala bez jakýchkoli národních konotací a škatulek. Jako ryzí hudbu bez hranic, vroucně a poměrně expresivně. Naprostá souhra, totální nasazení. Chtělo by to znovu a znovu. Nejsilnější zážitek z celé vídeňské rezidence.

Gautier Capuçon se představil bezprostředně po Serenádě. V popularitě pozvolna dohání svého staršího bratra, v blízké době například vyjde jeho deska s Yujou Wang. Gautier disponuje obdobnou excelentní hráčskou technikou jako Renaud, což potvrdil ve Variacích na rokokové téma, protože hráč musí být schopný dostatečně vystihnout odlišnost všech osmi variací. Jeho hra byla jako z příručky pro profesionální hráče. Přesto nesmírně upřímná a nikterak vyzývavá. Nicméně více citů a vibrata by příště neuškodilo. Tři koncerty České filharmonie vyvrcholily v tektonice Symfonie č. 5 e moll. Prostor byl po celou dobu zaplněn zvukovou masou, v níž byla vyzdvihována hlavní melodická myšlenka. Byčkov pracoval se symfonií originálně: nechal existovat melodické celky, myšlenky i variace, aby pak v závěru provedl vyúčtování a přenesl skladbu zcela do transcendentální polohy. Pracoval tudíž s Čajkovským odlišně od většiny ostatních dirigentů. Ti často staví na romantické účelovosti a snaží se z hudby vytěžit maximum. Finálová coda byla triumfální. Dlouhý potlesk, několikeré vyvolávání. Úspěch potvrzen.

Třídenní rezidence ve Vídni představila plody z Projektu Čajkovskij v tak koncentrovaných emocích, že se z Vídně na těch pár dnů znovu stalo druhé největší české město. Ke všudypřítomným českým jménům jako Pollak, Nowak, Swoboda nebo Kutschera se nově řadí i Tchajkovsky.

Česká filharmonie ve Vídni pod vedením Semjona Byčkova se děkuje; Wiener Musikverein, 20. 11. 2019, foto: (c) Dieter Nagl pro Wiener Musikverein

Česká filharmonie ve Vídni:  

Wiener Musikverein, 18. 11. 2019  
Petr Iljič Čajkovskij:
Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23
Symfonie h moll Manfred, op. 58
Interpreti: Semjon Byčkov – dirigent, Kirill Gerstein – klavír

Wiener Musikverein, 19. 11. 2019
Petr Iljič Čajkovskij:
Koncert pro housle D dur, op. 35
Symfonie č. 6 h moll, op. 74, Patetická
Interpreti: Semjon Byčkov – dirigent, Renaud Capuçon – housle

Wiener Musikverein, 20. 11. 2019
Petr Iljič Čajkovskij:
Serenáda pro smyčce, op. 48
Variace na rokokové téma, op. 33
Symfonie č. 5 e moll, op. 64
Interpreti: Semjon Byčkov – dirigent, Gautier Capuçon – violoncello