Velká dáma klavíru to s Filharmonií Brno rozsvítila jen občas
Příští rok svět oslaví 250 let od narození Ludwiga van Beethovena a Brno slaví tak trochu v předstihu. Tamní filharmonie pozvala Elisabethu Leonskou, která uvedla všech pět skladatelových klavírních koncertů. Jenže není všechno zlato, co se (beethovenovsky) třpytí.
Brno je Beethovena plno! Minulý měsíc si Brno Contemporary Orchestra trochu neortodoxně pohrával s Beethovenovou Osudovou symfonií a díky poválečným autorům jako Dieter Schnebel nebo Mauricio Kagel dokázal, že Ludwig van Beethoven není reliktem – jako tvůrčí inspirace rozhodně žije dál. Brněnská filharmonie pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese slaví blížící se Beethovenovo výroční logicky v čiré estetice uvedením pěti klavírních koncertů společně s rusko-rakouskou virtuózkou Elisabethou Leonskou. Spolupráce s touto velkou dámou klavíru započala již na úplném počátku letošní koncertní sezóny, kdy Leonskaja provedla s orchestrem Bartókův Klavírní koncert č. 3 E dur. Byla to pro ni paradoxně dvojí premiéra, protože toto barvité Bartókovo dílo uvedla ve svých čtyřiasedmdesáti zcela poprvé.
Neustálý dramatický výraz a ostré rysy ve tváři vypovídají něco o povaze této umělkyně. Leonskaja je klavíristkou ze staré školy. Nedokládá to pouze způsob myšlení, ale i teoretický základ ruské klavírní školy. Ačkoliv žije od konce sedmdesátých let ve Vídni, první úspěchy má spojené s Moskevskou konzervatoří. Za mimořádné lze označit její partnerství se Svjatoslavem Richterem: z legendární spolupráce, která skončila až Richterovou smrtí, vykrystalizovalo nejen přátelství, ale i několik důležitých uměleckých počinů. Jejich společné nahrávky uchvacují uhrančivou poetikou, vysokou mírou citlivosti a dokonalou souhrou. Jak v partech s orchestrem, tak například v komorním Mozartovi pro dva klavíry. Toto spojení bude navždy dokladem mimořádného interpretačního dua ruské klavírní školy druhé poloviny dvacátého století.
Elisabeth Leonskaja během provedení Beethovenových klavírních koncertů 4 G dur a č. 5 Es dur, Filharmonie Brno 11. 12. 2019, foto: Jiří Jelínek Široký zvuk a schopnost vygradovat dramatičnost do nejvyšších obrátek Leonskaja uplatnila i na sólových deskách, ať jde o Schuberta nebo Čajkovského. Svým způsobem přistupuje k interpretaci poměrně tradičně, ale nikterak umírněně. Leonskaja nachází uplatnění více v expresivní poloze než v umírněné lyrice. To se dělo i v Brně, kde však Beethoven tentokrát nebyl toliko projasněn.
Klavírní koncerty Ludwiga van Beethovena byly uvedeny tradičně za sebou v prvních dvou adventních týdnech a na vyprodaných večerech. V prvním týdnu to byly první tři klavírní koncerty, v následujícím zbylé dva. Koncertům předcházelo značné očekávání. Kompletní cyklus Beethovenových koncertů přitahuje prakticky vždy pro svoji popularitu; a v tomto případě byla osoba interpretky dalším důvodem, proč koncerty Filharmonie Brno navštívit. Jak by asi zněl Beethoven v novém sále, a ne v akusticky syrovém prostoru Besedního domu? Byl by více krystalický? Pravděpodobně by pomohl odkrýt některé detaily ve hře a pozvednul by zvuk orchestru. A také by klavíristkou expresivně pojatého Beethovena ještě zintenzivnil.
Ale sál nesál, bohužel hra v celkovém dojmu působila značně unaveně a nesoustředěně. Bylo těžké nezaregistrovat několik zřetelných technických chyb především sólistky, hlavně v prvních dvou koncertech. Leonskaja nevystihla lehkost koncertního partu. Ačkoliv její interpretace není obecně založena na naprosto precizní čistotě tónu a transcendenci, důvod jejího brněnského výkonu je asi potřeba hledat v jiných důvodech než v neschopnosti zahrát. Často šla na dřeň, snažila se dostat z klavíru, co mohla, snad proto, aby ve fortissimu zakryla nepodařené detaily v exponovaných částech. Značně využívala dynamiku, měnila charakter. Zvolená kadence v závěru první věty Prvního klavírního koncertu C dur působila vůči zbytku značně zvukově nadhodnocená a trvala nekonečně dlouho. Stejně tak finální rondo. Klavírní úvod hlavního tématu prošel bez radosti, z tanečního charakteru věty toho moc nezbylo. Bez třpytu, bez klasicistní lehkosti. Orchestr zvolil mírnější zvuk, což mělo za následek, že během všech těchto koncertů zanikal. Navíc působil nesvůj, slyšitelné byly zvukové nedostatky, nedotaženost frází. Klavíru bylo v sále zkrátka příliš mnoho.
Podobně působil Druhý klavírní koncert B dur. Sólistka nebyla schopna vykreslovat v technicky náročnějších místech, její hra nadále působila spíše rozostřeně, unaveně. Adagio bylo sice poměrně sladké a plné poetických obrazů, finále však nikterak svižné a hravé, v podání interpretky spíše zvukově monolitické. Vůbec si nepohrála s efektem ve třetím opakování rondového tématu, které dokáže být tak zábavné, třeba jako ho hraje Rudolf Buchbinder.
Po přestávce byl Třetí klavírní koncert c moll jiného rázu než předchozí dva. Nejen povahou, ale především schopností sólistky. Leonskaja se v něm cítila o poznání lépe. Úspěšně využila jeho dramatickou povahu. Technicky pracovala zcela dostatečně, srozumitelně. Došlo zde k využití její schopnosti širokého zvuku, spíše abstraktně pojatého, zakaleného, plného důrazů, vznětlivosti. Kadence první věty by v jejím podání mohla stát zcela samostatně! Následný úplný závěr věty vygradovala do tajemné neurčitosti. Largo bylo jako samet, zde konečně beethovenovská záře občas prosvítala nánosem těžkosti. Finále se vydařilo nejvíce. Leonskaja byla konečně ve formě, důrazně měnila dynamiku, hrála celou váhou ruky. V úplném závěru klavír lahodně perlil, narušila ho jen nepřesnost dřev orchestru. Posluchači, mezi kterými byla slyšet poměrně hodně němčina, výkon ocenili ve stoje. Přídavku se nedočkali.
Druhá část koncertního cyklu pokračovala nejprve v poloze toho prvního. Čtvrtý klavírní koncert G dur zahrála Leonskaja znovu značně rozpačitě. Byl znovu nekompaktní, plný zvratů. Sólistka sice zvolila poměrně mírné tempo, i tak její hra zůstávala těžkopádná. Znovu se dostavily překlepy. V závěru první věty byla hra nepříjemně úsečná. V případě Čtvrtého je potřebná jemnost, homogenita, umírněnost hry, důraz na čistý tón. Je to hudba nesmírně sofistikovaná. Jen díky těmto vlastnostem skladba září jako drahokam – viz třeba Mitsuko Uchida s Berlínskými filharmoniky na letošní nahrávce!
Závěr cyklu, Pátý klavírní koncert Es dur „Císařský“, jako by se oddělil od zbytku. Byl skvělý! Leonskaja očividně našla svoji expresivní polohu, navíc byl její zvuk poměrně hutný. Střílela v něm oktávy bez pochybností, byla to čistě virtuózní hra, plná efektnosti, drzosti. Technicky profesionální. Klavír navíc nevystupoval akusticky výrazně jako v předchozích koncertech. I orchestr se zde ukázal v uceleném zvuku, s přesnými smyčci. Spíše v mírnějším tempu, hrál si s jednotlivými větami. Zkrátka efektivní zakončení, nekorespondující s předešlými zážitky.
Po konci hry Leonskaja vyměnila dramatické rysy v obličeji za výraz vděčnosti. Velká dáma klavíru odchází a lidé znovu tleskají ve stoje. A platí, že konec dobrý, všechno dobré! Nebo ne?
Autor je hudební publicista.
Velká dáma klavíru odchází a lidé tleskají ve stoje, Filharmonie Brno 11. 12. 2019, foto: Jiří Jelínek Filharmonie Brno – Beethoven: klavírní koncerty
Pořad večerů:
4., 5. a 6. prosince 2019:
Ludwig van Beethoven:
Klavírní koncert č. 1 C dur op. 15
Klavírní koncert č. 2 B dur op. 19
Klavírní koncert č. 3 c moll op. 37
Elisabeth Leonskaja, klavír.
Filharmonie Brno, dirigent Dennis Russell Davies.
11., 12. a 13. prosince 2019:
Ludwig van Beethoven:
Klavírní koncert č. 4 g moll op. 58
Klavírní koncert č. 5 Es dur op. 73 „Císařský“
Elisabeth Leonskaja, klavír.
Filharmonie Brno, dirigent Dennis Russell Davies.
Recenze psána z večerů 4. a 11. prosince 2019.
