Současní čeští sběratelé umění. Pavel Feigl: Neuměl bych si koupit dílo, na které se nebudu se zalíbením dívat
V tomto cyklu představujeme lidi, kteří sbírají výtvarné umění a vytvářejí ucelené sbírky. Ptáme se jich na motivaci, na zacílení jejich sběratelských aktivit či na to, co jim umění jako lidem dává, jaké umění a čím je oslovuje.
Podnikatel, sběratel, milovník umění a krásných věcí Pavel Feigl (*1965) založil v roce 2008 soukromou sbírku současného českého realistického umění nazvanou Feigl Gallery. Zahrnuje díla Zdeňka Berana, Jana Uldrycha, Zdeňka Trse, Karla Balcara, Alžběty Josefy, Pavla Holého, Jana Mikulky a dalších. Majitel marketingové a komunikační agentury Alphamedia. Sběratel starých aut značky Jaguar. Člověk, který obdivuje život v době československé první republiky se všemi tehdejšími zásadami, pravidly a zákony. Věří, že luxus a krása není o penězích, nýbrž o výjimečnosti.
Co vás přivedlo ke sbírání?
Začal bych slovem sběratel. Je to člověk, který svou činností zanechává po sobě něco, co ho v zásadě přežije a jiné lidi to obohatí. Pokud tedy trefí… Chtěl jsem za sebou něco zanechat a vytvořit něco, co by přežilo mou generaci. V mém oboru podnikání reklamy a marketingu po vlastně nic nezůstane. Tudíž jsem chtěl dělat činnost, která se zapíše do historie a na niž mé děti můžou být pyšné. V zásadě se mi to daří. Mé jméno se objevuje ve spojitosti s uměním, se sběratelstvím a jako spolutvůrce katalogů některých umělců. Už teď mě přežijí katalogy z výstav, kde je uvedeno mé jméno. Ale aby to nevyznělo, že má snaha o sběratelství je pouhý prostředek k sebeprezentaci, tak se striktně řídím výběrem umění, které se mi opravdu líbí, což znamená, které bych si já sám pověsil na zeď.
Již od dětství jsem měl touhu žít v prostředí rodiny z první republiky. Oslovuje mě interiér bytu, který evokuje život první republiky – od nábytku, obrazů až po sbírky umění. O tom jsem jako malý kluk snil, ale nebylo mi tenkrát dopřáno.
Výstava obrazů současné realistické a figurativní tvorby ze sbírky Feigl Gallery v pražském prostoru Dea Orh, foto: David Kraus Takže jste si tenhle prvorepublikový sen začal plnit až v dospělosti, kdy už jste byl svým pánem?
Ano, když jsem dosáhl úspěchu ve své podnikatelské činnosti, začal jsem se obklopovat starožitným nábytkem, dekorativními předměty a obrazy z dob minulých. V té době jsem si zakoupil i pár obrazů (Filla, Čapek, Justitz), ovšem ne všechny – jak jsem posléze zjistil – byly originály. Uvědomil jsem si, že pokud nechci být jednou z obětí trhu se starožitnostmi, musím se víc zajímat a vzdělávat se. Začal jsem tehdy spolupracovat s Petrem Meissnerem, spolumajitelem aukční síně Meissner-Neumann, a založil jsem s ním dodnes vycházející časopis Art+Antiques. V té době mě velmi nadchl myšlenkou stát se opravdovým sběratelem s hodnotnou a ucelenou sbírkou, která bude obdobná jako u jiných českých sběratelů, které jsem potkával na aukcích.
Moje sběratelská činnost se samozřejmě vyvíjela. Začal jsem sbírat obrazy s cílem vytvořit velkou reprezentační, konkurenceschopnou a kvalitní sbírku českého umění, která by v budoucnosti oslovila i velké galerie. Časem mi došlo, že jsem začal příliš pozdě, tak jsem přes obrazy barokního období, období českého romantismu, Haushoferovu školu a školu Julia Mařáka dospěl k rozhodnutí, že musím svou sbírku založit na jiných základech. Poznal jsem totiž, že opravdu velkou sbírku nejsem schopen vytvořit v čase ani v kvalitě, kterou bych chtěl, jelikož díla nesporných sbírkových kvalit se v zásadě už nedají koupit nebo jejich cena dosahuje astronomických částek. Došel jsem k tomu, že sbírku chci založit na tom, že umělce budu osobně znát, budu se s nimi potkávat a budu aktivní v jejich tvorbě. Vzhledem k tomu, že inklinuji k malbě realistické, a nikoliv abstraktní nebo konceptuální, těžko jsem hledal základ sbírky.
Ovšem v roce 2005 jsem se díky Milanovi Knížákovi potkal s profesorem Zdeňkem Beranem. Navštívili jsme jeho ateliér a tam jsem spatřil Beranovu úžasnou tvorbu. A bylo to právě to, co jsem ve svém sběratelském životě hledal! Profesor s rukou mistra, s tvorbou reality, se schopností komunikace, s přenosem jeho znalostí vůči mé osobě. Základ sbírky byl položen. Potom už byl pouhý krůček k tomu, abych při návštěvách AVU a ateliéru Zdeňka Berana poznal jeho žáky, od nichž jsem postupně začal kupovat jejich ranou a pozdější tvorbu.
Jaké bylo první dílo vaší sbírky?
Asi obraz od Julia Mařáka. Ale žádá si to vysvětlení. Mám dvě sbírky. Jedna obsahuje díla starých mistrů a obrazy, které se mi líbí a mám je rád bez toho, že bych doufal v její zhodnocení – například sbírku ženských aktů a ženských postav autorů od 19. století až do čtyřicátých let minulého století (namátkou: F. A. Jelínek, Theodor Hilšer, František Xaver Naske, František Hladík, František Brunner Dvořák, Emil Schovánek, Oskar Brázda, Václav Brožík, Jiří Sýkora).
Druhou sbírku tvoří díla českého současného realistického a figurativního umění převážně studentů z ateliéru Zdeňka Berana, a to včetně obrazů pana profesora.
Má vaše sbírka nějaký konkrétní koncept, nebo sbíráte spíše intuitivně?
Ano i ne, ale intuice využívám. Sbírám to, co se mi líbí, podle mého vkusu, který je mi některými odborníky vyčítán se slovy, že sbírka je příliš povrchní a nevyvážená. Opakuji a zdůrazňuji: sbírám to, co ladí mému oku, co jsem ochoten si pověsit na zeď a dívat se na to. Nepodléhám uměleckým trendům nebo kurátorům, kteří propagují umělce tvořící díla pro mě nečitelná, i když třeba velmi dobře prodejná a marketingovaná galeriemi zvučných jmen. Jenže teprve čas ukáže, zda investoři podlehli vlivným kurátorům a svá díla zhodnotí, anebo tyto investice zůstanou navždy v depozitech bez dalšího zájmu.
Říkáte, že jste došel k tomu, že sbírku založíte mimo jiné na osobním poznání autorů. Nakolik je pro vás zásadní přátelství s umělci?
Zásadní není, ale jsem prostě rád, když tvůrce znám. Zajímají mě jako lidi. Společnost umělců je mi blízká. Zásadní pro mě je, abych si s umělci vytvořil dobrý a korektní vztah. Aby mě nebrali jen jako klienta, ale člověka, který jim svou sběratelskou vášní pomůže s jejich uměleckou prezentací, na níž v zásadě denně pracují. Například můj osobní vztah a přátelství s nyní již bohužel zesnulým profesorem Zdeňkem Beranem mi dovoluje mít názor na dnešní umělce, o nichž mi často vyprávěl v době, kdy byl profesorem na AVU. Doporučoval mi své nejlepší žáky a také mi vysvětlil, proč některé studenty měl rád, a některé pouze učil malovat.
Najdou se však i umělci, kteří mé sbírce hyperrealismu nepřejí a nechtějí se stát její součástí. Vidím v tom spíš osobní antipatii, to horší z české povahy než profesionální, věcně vyargumentovaný přístup.
Které autory ze své sbírky máte obzvlášť oblíbené?
Vzhledem k tomu, že mám se všemi autory obrazů ve své sbírce nějaký osobní vztah, tak můžu říct, že je mám všechny rád. Mohu jmenovat kupříkladu Zdeňka Trse, Pavla Holého, Jana Mikulku, Honzu Uldrycha, Alžbětu Josefy a tak dále. A to nejen pro jejich zručnost, ale i pro jejich lidskost, upřímnost, pokoru, a proto, že se nechtějí měnit, když to sběratel zrovna chce. Cením si jejich opravdovosti.
Máte přátele i mezi jinými sběrateli?
Ano. Lidem přeji a rád si povídám i o stylech, které mi nejsou vlastní. Mě to obohacuje, neuráží, nýbrž edukuje a vzdělává.
Co vám sbírání přináší?
Vášeň, hobby, společenské postavení, emoce, kulturní přehled v souvislostech, možnost duševního obohacení, radost, úspěch, estetično, smysluplné a užitečné využití času, odkaz do budoucnosti a v neposlední řadě investici. Taky i něco, co se nedá dělat bez vzdělání, bez talentu, bez emocí a také ovšem bez vlastností, které se nedají naučit.
Jak přesně funguje vaše vlastní galerie, Feigl Gallery?
Feigl Gallery je zatím „galerie, která neexistuje“. Je to v podstatě soukromá sbírka, kterou se snažím každé dva roky vystavit s různými obměnami. Potom ji zase uložím do depozitu. Momentálně prezentuji některá mnou vlastněná díla v Grandhotelu PUPP v Karlových Varech coby součást konceptu hotelu. Čekám na příležitost, kdy svoji neexistující galerii přeměním v galerii kamennou, která se bude zabývat prezentací současné české realistické tvorby. To je jeden z mých zatím neuskutečněných snů. Rád bych navázal na galerii věhlasného pražského sběratele Hugo Feigla z dob první republiky, který byl v roce 1939 nucen odjet z obsazené země a založil si novou galerii v New Yorku.
Jak se k vašemu sběratelství staví rodina?
Líbí se jí obrazy, které mám. Některé více, některé méně. Nedávno se mě manželka zeptala, kdy už sundám obraz od Miloše Engelbertha nazvaný Miloš Zeman, který jsem koupil z výstavy Už je nejhůř, kde je prezident zachycen z realistické fotky a vypadá opravdu velmi unaveně. Mám jej doma jako memento…
Považujete některé dílo ve své sbírce za důležitější než ostatní?
Ano. Hlavně díla Zdeňka Berana a díla jeho žáků vytvořená ještě na AVU nebo těsně po ukončení studií. Tam ještě všichni poctivě dodržují to, co je pan profesor učil a je jasně znatelná takzvaná Beranova ruka. Doufám a věřím, že nakonec dojde k tomu samému, k čemu u obrazů žáků Julia Mařáka, kde je evidentní a obchodně prokázáno, že raná díla Mařákových žáků jsou – až na pár výjimek – více finančně oceněna.
Ze sbírky Feigl Gallery, díla prezentovaná v roce 2016 v pražské Galerii Kritiků: vlevo dílo Zdeňka Berana, ve středu a vpravo obrazy Karla Balcara, foto: archiv Pavla Feigla Jak vnímáte prodeje děl ze sbírky? Jaké máte se sbírkou plány do budoucna?
Dobrý sběratel musí umět prodat některá díla, která se buď okoukají, nebo z důvodu výhodného prodeje, nebo koupě lepšího díla anebo zkrátka kvůli urovnání myšlenek. Nebo že třeba dcera/syn potřebuje nutně nové auto, nebo – to v lepším případě – jít studovat. Připadá mi to normální. To je aktivní práce sběratele. Aby byla sbírka úspěšná, musí se na ní denně pracovat; je jako živý organismus. Sbírku chci nadále rozšiřovat a mým snem a cílem je, jak jsem řekl, vybudovat kamennou galerii.
A co se týče dramaturgie?
Nechci se výhradně zaměřovat na žáky z ateliéru Zdeňka Berana, jelikož jsem zjistil, že existují i jiní velmi dobří autoři, kteří se zabývají realistickou tvorbou, a rovněž bych je rád měl ve sbírce. Myslím, že se mi podařilo vytvořit největší kolekci realistické a hyperrealistické malby současných českých umělců. U některých děl mě fascinuje reakce diváka, který při pohledu na dílo spontánně vyřkne: „TVL, to je obraz, anebo fotka! Jak tohle může namalovat člověk?!“ Je to pro mě známka toho, že některé obrazy z mé sbírky přivádějí diváka k úžasu. Je to specifikum hyperrealistického díla, protože žádný jiný směr tyto reakce a emoce nevyvolá. V zásadě se podivuji nad tím, když návštěvník výstavy abstraktního umění okomentuje obraz slovy: „Tohle by moje dcera taky namalovala.“ Tuto větu bych jako autor nechtěl nikdy slyšet. Realistická díla hovoří sama za sebe a nepotřebují deset kurátorů s deseti názory. Možná právě proto nejsou realističtí tvůrci děl na výtvarné scéně tolik prezentováni, jelikož jejich díla nepotřebují mnohostránková vysvětlení, co všechno v nich můžete vidět.
Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií promění? Pokud ano, jak?
Nemyslím si to. Lidi, kteří mají opravdu rádi umění, budou dál pokračovat v tom, co jim ekonomické podmínky dovolí. Sběratelé budou číhat na možnosti co nejlevnější koupě, a investoři a umělečtí poradci naopak budou tlačit na nákupy, jelikož právě teď je „nejlepší doba“ k nákupu… K nákupu čehokoli…
