Současní čeští sběratelé umění. Marika Kupková: nebylo možné ignorovat videoart

Marika Kupková (*1973) je kurátorka a teoretička se zaměřením na film a videoart. Je spolutvůrkyní Sbírky Marek. Ta byla založena v roce 2000 bratry Ivem a Zdeňkem Markovými (*1966), první je specialistou v ortodoncii, druhý vystudovaným právníkem. Popudem byl zájem o tvorbu studentů a čerstvých autorů uměleckých škol. K té je přivedl blízký přítel, malíř a pozdější děkan Fakulty výtvarných umění VUT Milan Houser (*1971), který se rovněž zásadně podílí na jejím směřování. Stejně důležitým spolutvůrcem konceptu je i Marika Kupková. Sbírka je přístupná na webu marekcollection.cz.

Jak jste se zapojila nebo byla zapojena do Sbírky Marek?

Na počátku bylo přátelství Zdeňka Marka a Milana Housera. Jedním ze Zdeňkových důležitých „témat“ bylo dění na výtvarné scéně, především v rámci nastupující generace umělkyň a umělců, jejíž součástí byl i Milan jako čerstvý absolvent Akademie výtvarných umění. To jsme na konci devadesátých let, v období obliby techno party, koncertů velkých hvězd, které konečně dorazily i do východní Evropy, v období relativní důvěry v neoliberalismus a stále ještě probíhající transformace kultury po pádu komunismu a souvisejícího hledání nových produkčních a distribučních režimů v umění včetně mecenášští a sběratelství.

Ze Sbírky Marek – Jiří Thýn: Bez názvu (ze série So Sad in These Luxurious Times, 2009, černobílá fotografie, akryl na ručním papíře, repro: Sbírka Marek

Já se ke sběratelskému kolektivu připojila někdy kolem roku 2006, což byl moment, kdy se začala Zdeňkova a Milanova spontánní aktivita oficializovat, kdy se začalo hovořit o sbírce a o tom, jak ji představit světu. Do sběratelského kolektivu tehdy přistoupil také Zdeňkův bratr Ivo a začala se připravovat výstava v brněnském Domě umění a sbírkový katalog. Z těchto zcela praktických důvodu jsme byli nuceni začít uvažovat například o názvu sbírky, o její koncepci a směřování. Tehdejší naši výstavu The Collectors: Live re-edit jsem produkovala a editovala katalog, kurátoroval ji Jiří Ptáček. Jednalo se o moji první zkušenost s přípravou rozsáhlejší výstavy a katalogu. Zapojila jsem do ní svoje kamarády a kamarádky pro tvorbu textů, grafiky, fotodokumentace a navíc navázala nová přátelství s lidmi z oboru.

Co je hlavní: uvědomila jsem si tím svoji inklinaci ke kolektivní tvůrčí praxi. Byl to adrenalin, stres a radost. Ověřila jsem si, že mám takovouto práci na pomezí kurátorství a produkce fakt ráda. A věnuji se jí doposud.

Vaší zásluhou se sbírka otevřela videoartu. To je mezi sběrateli stále spíše méně vyhledávaná technika a i díky videoartu je vaše kolekce v českém prostředí výjimečná. Jaké je jeho místo ve Sbírce Marek a jaký je její celkový koncept?

V této chvíli sbírka existuje nějakých dvacet let. Za tu dobu se sběratelský přístup logicky měnil. Stejně jako se měnilo umění a umělecký provoz a jako se změnili i sami sběratelé. Vždycky jsme se snažili hledat nějakou páteřní osu sbírky a vždycky nám tato sebedefiniční snaha trochu prokluzovala mezi prsty. Teoretik Václav Hájek koncept sbírky příhodně charakterizoval jako „pohyblivý řez aktuální uměleckou produkcí“, Jan Zálešák zase jako „tuhé jádro s měkkými okraji“. Z těch dvou dekád mi jako konstanta vychází to, že Sbírka Marek vždy oscilovala mezi snahou zmapovat nastupující uměleckou generaci a sledovat silné, autentické umělecké přístupy bez ohledu na generační příslušnost.

Orientace na mladší autorky a autory souvisela s „dobrodružstvím“ objevit a podpořit někoho, kdo zatím není etablovaný. Ovšem byla i pragmaticky motivována omezenými finančními zdroji sbírky, které často nestačily na nákupy zavedených autorek a autorů. Protože nedisponujeme výraznějším finančním kapitálem, nemůžeme rozšiřovat sbírku v rozsahu, v jakém bychom si přáli, na druhé straně se nás netýká artwashing nebo problematický původ peněz třeba z exekutorského byznysu nebo z těžby uhlí.

K nákupům umění navíc nepřistupujeme jako k investici, nýbrž spíše jako ke specifické formě podpory. A s tím souvisí i zájem o videoart. Nebylo možné ignorovat novomediální oblast a zároveň tvrdit, že nás zajímá současné umění. V Brně navíc působil zajímavý okruh mladých umělců, kteří se věnovali animaci jako Filip Cenek, Jirka Havlíček nebo Petr Strouhal. Právě jejich díla byla prvními nákupy videí do sbírky, které jsme s mým nástupem kolem roku 2006 uskutečnili. Hledali jsme, za jakých podmínek videa kupovat, zda je limitovat počtem kopií, zda koupit pouze možnost jejich instalace pro konkrétní výstavu. Od té doby se vakuum kolem sbírání novomediáních děl trošku zlepšilo, ovšem v jejich zdejší distribuci a uchovávání nadále zejí prázdná místa.

Jakožto pozorovatele zvenčí mě na sbírce zaujalo zpřístupnění sbírky skrze vlastní internetové stránky. Kdy vznikly, čí to byl nápad a jaké je vlastně jejich poslání?

Webové stránky sbírky jsou záměrně koncipovány jako otevřený depozitář, jímž chceme udržet díla divácky dostupná. Vždycky mě fascinoval i děsil osud umění, které skončí někde „na dně jámy“ soukromých sbírek a přísně střežených rezidencí a které potažmo (dočasně) zmizí z veřejného oběhu i širšího povědomí. Tohle bychom získaným dílům nechtěli provést. Význam webu je o to větší, že nemáme galerii, kde bychom mohli sbírku a zastoupené autorky a autory pravidelně prezentovat. Web už několikrát kompletně změnil podobu, mám logickou tendenci ho stále inovovat. V době korona krize a omezení společenského života získal význam webu další (nepředpokládaný) rozměr.

V několika rozhovorech se bratři Markové vyjadřovali tak, že sbírka není pouze jejich, ale vlastně vás čtyř, tedy krom nich ještě vás a Milana Housera. Souhlasíte s tímto pohledem?

Sbírka má právní status družstva, které je z podstaty kolektivním seskupením. Fungujeme nehierarchicky, náš tým tvoří jak insideři, tak lidé vně výtvarného provozu. Na druhé straně nese sbírka název „Marek“. Kdysi, když se hledal a zvažoval její název, se Ivo a Zdeněk kroutili nad tím, že ji egomansky nazvou podle sebe, přáli si něco neosobního nebo spíš nadosobního. Ale na moje i Milanovo doporučení zůstalo u „Marek“, jednak proto, že by byl název typu „Break Point“ zavazující, jednak proto, že iniciátorem sbírání umění byli právě a především oni. Já ani Milan bychom bez nich sbírku umění nebudovali. Ani jako kurátorka nevlastním nějakou svou mikro-sbírku získanou od lidí, s nimiž jsem spolupracovala. Kdepak, žádný Jiří Valoch.

Ze Sbírky Marek – Václav Magid: Dvanáct pohybů, 2014, video, stopáž: 11:34 minut; screenshot z díla, repro: Sbírka Marek

Sbírka je hodně založena na osobních vazbách mezi sběrateli – dvojčata bratři Markovi jsou přátelé jak vás, tak vašeho manžela Milana Housera už od středoškolských studií. Je pro vás osobně, a potažmo pro všechny „členy“ Sbírky Marek důležité osobní přátelství s umělci?

Existují sběratelé jako Richard Adam, pro něž je přátelství a obdiv k umělkyním a umělců zásadní. Pokud mluvím za sebe, tak akvizice nepodmiňuji přátelstvím, naopak mi to přijde něco jako střet zájmů. Svou účastí ve sbírce získávám další specifickou možnost, jak pozorovat a poznávat terén výstavného dění. Příprava výstav nebo psaní recenze nerovná se vytváření umělecké sbírky. Je to jedinečná a cenná zkušenost. Můj přístup však není univerzálním pravidlem sběratelského týmu. Myslím, že můžu prozradit, že třeba Zdeněk Marek je v tomto ohledu pravověrný srdcař.

Existuje ve Sbírce Marek nějaké speciálně vámi oblíbené dílo?

Vždycky, když jsem v depozitáři, tak se mi zastaví pohled na nějakém ze sbírkových děl. Nastává kratinký okamžik znovuobjevení. U některých mi bleskne hlavou „ta věc je fakt dobrá“, u jiných naopak „tohle už nefunguje“. Nemožnost předpovědět osud začínajícího autora nebo autorky navíc podrobuje každou akvizici zkoušce životaschopnosti. Mnozí ze studentů a absolventů, které máme zastoupeny ve sbírce, se umění už vůbec nevěnují. Sbírka také dokládá rychlé stárnutí trendů, klade neustálé otazníky za sběratelský potenciál experimentálních forem současného umění. Ale i toto je její hodnota.

Jak se stavíte v rámci Sbírky Marek k prodeji děl z ní?

Prodej nám zatím nedává smysl. Sbírka má hodnotu v autentické konstelaci jako otisk myšlení a přístupů lidí, kteří se v určité době a za určitých podmínek snažili sbírat a tím i podpořit současné umění. Až si jednou nějaký historik bude formulovat nad Sbírkou Marek badatelskou otázku, pak by mohla znít třeba takto: Kdo sbíral, jaká díla a proč? Bude se mu lépe pracovat, když bude mít k dispozici sbírku jako celek. 🙂

Ze Sbírky Marek – Václav Stratil: Ferda Mravenec, 2012, olej na plátně, repro: Sbírka Marek

Kde se kolekce běžně nachází? Je na více místech, nebo například v jednom konkrétním depozitáři?

V jednom depozitáři a v domácnostech sběratelů. Osa Praha — Brno —Valtice.

Jaké jsou plány se sbírkou do budoucna? Chystají se nějaké výstavy, jaký je dlouhodobý plán?

Mám konkrétní přání: aby pro sbírku nebo o sbírání vznikl film. V jednání je spolupráce s Lindou a Danielou Dostálkovými. Představuji si, že ho promítáme v nějakém klubovém kině a v hledišti jsou lidi kolem sbírky, následuje večírek… V době, kdy se omezují kulturní a společenské akce, mě naplňuje tahle představa nostalgií. Dalším konkrétním záměrem je nový sbírkový katalog, který vznikne opět ve spolupráci s grafickým designérem Adamem Macháčkem.

Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií nějak promění, nebo již proměnilo?

Bezesporu se promění, tak jako se promění všechno ostatní včetně kulturního provozu, jenom zatím nevíme jak. Teď jde o to, aby nás neovládly obavy a strach, ale abychom hledali i pozitivní změny, které tato katastrofa může přinést. Z historické zkušenosti by se dalo předpokládat, že by to (paradoxně) mohlo být zvýšení všeobecného významu kultury a umění.