Současní čeští sběratelé umění. Michael Třeštík: Leccos ze své sbírky už rozpouštím

Profesní zaměření Michaela Třeštíka (*1947) je poměrně široké. Můžeme se dočíst, že je architektem, spisovatelem, dokumentaristou i spoluvlastníkem obchodu se starožitnostmi. Často bývá také uváděn ve spojitosti s manželkou, dokumentaristkou Helenou, či s úspěchy svých dětí. Do širokého povědomí se také dostal díky příspěvkům na sociálních sítích, ve kterých s humorem glosuje běžný život. Žije v Praze na Letné.

Co vás přivedlo ke sbírání umění?

To je právě na sběratelství záludné, že se člověku může přihodit i z úplně nevinné situace. Nejsem ze sběratelské rodiny, nikdy jsem nic nesbíral, jenže ke svatbě jsme dostali dvě grafiky, hezké lepty ze série Sluneční znamení. No, a já si uvědomil, že slunečních znamení je dvanáct a malér byl hotový. Takže Sluneční znamení, pak grafika obecně, pak kresba české moderny a už to nešlo zastavit. Současná mladá malba, současná malba obecně, pak se ještě přidalo užité umění, nábytek, plastika, keramika, knižní obálky.

Michael Třeštík před malbou od Jakuba Špaňhela, foto: Archiv Michaela Třeštíka

Vaše sbírka má několik okruhů, jedním z nich jsou tzv. Krajiny bez nebe, další zahrnuje pozapomenuté ženy umělkyně první poloviny minulého století, zároveň sbíráte zcela současné umělce. Co tedy v umění jako sběratel vyhledáváte?

Soubor Krajiny bez nebe jsou obrazy mých přátel z let 1968-1989. Žádné nebe, žádný horizont, žádné daleké výhledy, jen skloněná hlava, krajinný detail. Je to metafora toho bezperspektivního bezčasí, v němž jsme do revoluce žili. Ženská malba první republiky je zase sbírka, kterou s kolegyněmi dáváme dohromady už patnáct let, a letos v září bude součástí výstavy, kterou pořádáme v Muzeu umění Náchod. To jsou dvě větve, k nimž mám stále vřelý vztah, ale jinak leccos naopak rozpouštím, takže se snažím sám už nic nevyhledávat, i když je pravda, že občas si obrazy ještě vyhledají mne.

Vy chcete se sběratelstvím končit?

Ona i tahle fáze do sběratelství patří, je dokonce dost pracná a měla by se brát stejně vážně, jako sběratelství aktivní. Sběratelství člověk věnuje třeba několik desetiletí, utopí v něm spousty energie a peněz, a neměl by dopustit, aby výsledky nějak nekontrolovaně vyprchaly jen tak do ztracena.

Z výstavy sběratelské série Krajiny bez nebe v Galerii Jiřího Jílka v Šumperku, foto: Archiv Michaela Třeštíka

Co tedy má nebo může končící sběratel dělat?

Má-li potomky, měl by s nimi domluvit, co jsou ochotni vláčet svými životy dál, a zbytek se pokusit někde důstojně umístit nebo rozprodat. Rozhodně sběratel sám nejlépe ví, co má jakou hodnotu, kdo by o to mohl mít zájem, má plno kontaktů, je orientovaný v cenách, takže by to neměl všechno nechávat na pozůstalé.

Nedostal jste se do této fáze brzo?

Ta fáze se vás neptá, kdy má přijít, prostě přijde. Samozřejmě hraje roli věk, ale podstatnější je jiná věc. Běhání po ateliérech, hledání rezerv v rodinném rozpočtu, kupování a převěšování obrazů, to je jen vnější vrstva sběratelství. To nejdůležitější se odehrává večer v posteli, ve vaně, v čekárně na úřadě nebo při čištění zubů. Snění, toužení, váhání, budování konceptů, rozhodování, co ano, a co ne, to je podstata sběratelství. A když si uvědomíte, že ve vaně přemýšlíte o něčem jiném, je třeba se sběratelstvím pomalu končit.

Helena a Michael Třeštíkovi na schodišti svého bytu na pražské Letné, kolem nich a nad nimi jsou díla z jejich sběratelské série Krajiny bez nebe, foto: Archiv Michaela Třeštíka

To se vám už stalo? 

Posledních deset let opravdu hodně píšu a přistihl jsem se, že ve vaně už nepřemýšlím, co koupit, nýbrž co napsat. Kubistickou keramiku jsem zaparkoval do muzea Nadace českého kubismu, černokosteleckou keramiku do Nového muzea keramiky v Kostelci nad Černými lesy. Několik obrazů si vzaly děti a něco už jsem prodal.

Takže již žádné nákupy, nepořizujete další díla do sbírky?

Ale ne. K úplné důslednosti mám daleko, pořád ještě to kolem sebe potřebujeme mít vzrušující a inspirativní a pořád ještě jsou různá životní jubilea nebo Vánoce, takže pořád ještě musím občas pár obrazů převěsit a vecpat mezi ně nějaký nový. Ale to už není sbírání v pravém slova smyslu, to už je spíš život s obrazy.

Považujete nebo považoval jste některé dílo ve své sbírce za důležitější než ostatní?

Jistě. Některá díla jsou prostě objektivně významnější než jiná, takže mívají ve sbírce trochu protekci, ale podstatnější je, jak silný vztah k dílu sběratel má, a to se může měnit. Když jsem sbíral kubistickou keramiku, nežil jsem ničím jiným a na nic jiného nemyslel. Pak jsem sbírku více méně ucelil, kubistickou keramiku jako celek katalogizoval, katalog publikoval ve sborníku Artěl a sbírku vystavil. Tím se ten problém ve mně uzavřel, napětí opadlo a nejdůležitějším se stalo zase něco jiného. S obrazy je to podobné. Koupíte obraz, který vás vzrušuje. Je to váš nejdůležitější obraz, nepřetržitě s ním komunikujete, ať jdete pokojem kterýmkoliv směrem, máte hlavu otočenou k němu. A když to děláte deset nebo dvacet let, tak najednou zjistíte, že jste obraz už vykoukala, že už vám nic nového neříká, a začnete tu hlavu otáčet k jiným, třeba novějším obrazům.

Sběratel Michael Třeštík, foto: Archiv Michaela Třeštíka

O sbírání jste napsal i knihu, obecně o umění píšete často. Jakou roli podle vás hraje soukromé sběratelství v rámci společnosti?  

Pro kulturu společnosti jsou nesmírně důležité sbírky muzeí a galerií, to je každému jasné. Méně jasné už lidem je, že muzea ani galerie by bez soukromých sběratelů nejspíš vůbec nebyla. Drtivá většina děl světových veřejných sbírek pochází od sběratelů. Sběratelé z toho ukrutného množství děl, které na světě jsou a nově vznikají, vybírají to podstatné, a teprve z toho předtříděného podstatného si vybírají muzea a galerie. Státní muzea nemohou mít kapacitu pobíhat po zastrčených krámcích nebo ateliérech výtvarných akademií, ale hlavně: nemohou riskovat, že nakoupí špatně. To riskují sběratelé a muzea si pak vybírají už jenom z toho, co sběratelé nakoupili dobře.

Ovšem galerie dělají i přímé nákupy od umělců.

Ano, ale většinou od těch umělců, které pro ně nejdřív objevili sběratelé nebo obchodníci. A současně, kdyby nebyli sběratelé, nebyli by ani umělci, protože naprostá většina peněz, které jdou do umění a z nichž umělci žijí a pracují, je od sběratelů. Přínos sběratelů nejen pro poznávání, ale i pro samu existenci umění je tedy zásadní.

Domníváte se, že se sběratelství současného umění po zkušenosti s celosvětovou pandemií nějak promění?

Jako každá krize, dotkne se pandemie nejspíš i sběratelství, ale myslím, že míň než jiných oblastí. Sběratelství stojí na tom, že nový kotel nebo výměna auta může ještě rok počkat, ovšem tenhle obraz je třeba mít hned. Lidé jsou schopni víc omezovat své potřeby než své touhy.