Slabikář vizuální kultury: O jako Obal

Opona či dárkový balicí papír mají dvojí úlohu. Roznítit dychtivost a pozornost diváka, přislíbit jeho pohledu přísun potěšení. A mají ovšem tuto vizuální touhu na chvíli zadržet, odložit, odrážet ji od svého povrchu jako od bohatě dekorovaného štítu — a tím ji potažmo zesílit. Převládajícím určením tohoto obalu „oponovitého“ typu jsou různá estetická poslání. V estetice se mísí nauka o smyslovém vnímání s otázkami krásna, popřípadě s teoriemi umění. Opona (obal, který existuje jen proto, aby zmizel) tak představuje estetický problém par excellence. Reaguje na to, jakým způsobem lidské vidění vůbec funguje (tedy, že se v našem vjemu mísí předpoklady a přání s aktuálními, bezprostředními počitky) a taktéž připravuje cestu zážitkům „krásna“, respektive širokému spektru estetických zkušeností, kam může spadat i znepokojivost, dramatičnost, znechucení…

Krásné i praktické

Rozbalování dárků se podobá jakémusi samoobslužnému striptýzu, v němž se postupně odkládají závoje, slupky a obaly, které nemají praktickou ochrannou funkci, nýbrž pomáhají stimulovat určitý typ estetického zanícení. I zde se jedná o „dialektiku“ viditelného a skrytého, povrchu a hloubky.

Asi největší proslulosti a dokonalosti doznalo balení dárků v Japonsku. Mnohdy zde nejde ani tak o obsah balíčku, jako o symbolický a estetický akt a zážitek z nápaditě a mistrovsky provedené „opony“ dárku.

V našem prostředí se tvorba esteticky působivých obalů povznesla kolem roku 1900, přibližně v období secese. Připomeňme v této souvislosti produkci firmy Wenke z Jaroměře, jejíž pozoruhodnou specialitu představovalo takzvané mušlové zboží. Šlo o „kartonáž“, o kartonové krabičky, rámečky na fotografie a podobně, na něž se aplikovaly výzdobné ornamenty z mušlí, perleti a dalších materiálů. Tyto krabičky sloužily i jako praktická úložiště na různé drobnosti, rodinné památky. I v tomto případě byl obal mnohdy působivější než vnitřek, čímž předznamenal smutný osud řady dnešních výrobků.

To se dost liší od obalů, jichž jsem si bohatě užil v době svého dětství v osmdesátých letech. Tehdejší obaly rozhodně nerozněcovaly fantazii ani chuť k životu. Snad měly naznačovat, že estetické kvality patří k přežitkům buržoazní „nadstavby“. To bych chápal, kdyby se pod nimi skrývalo dobře použitelné „jádro“. Ale tento předpoklad se nepotvrzoval a odpuzující obal mnohdy obsahoval ještě méně uspokojivý výrobek. Ovšem třeba na kysané zelí si zákazník mohl do obchodu přinést vlastní hrnec a nepříjemné překvapení při odhalování obalu se tak nekonalo.

Malá revoluce střízlivosti

Trendy v dnešních obalových technikách by se mohly jevit jako poněkud paradoxní. Třebas oblíbené kartonové balíčky s jídlem mají mnohdy povrchovou úpravu velice minimalistickou, s důrazem na použitý materiál a jeho „přirozené“ vlastnosti. Snaží se vypadat „obyčejně“. Na rozdíl od zmíněného mušlového zboží již nepřetékají tvary a barvami, nechtějí diváka oslnit.

Nenápadnost některých dnešních balíčků v kontrastu se starší či mainstreamovou zdobností je nápadná. Pozornost tu nepřitahuje dekor, nýbrž „loosovská“ střídmost a asketičnost (viz úvaha architekta Adolfa Loose Ornament a zločin). Nepestré obaly z méně škodlivých materiálů se odvolávají více na měřítka etiky než estetiky. Prostota vzezření asi signalizuje recyklovatelnost – přirozeně vyhlížející materiály sugerují možnost snadnějšího začlenění do přírodních cyklů. Ozdoba a ornament ve své „artificiálnosti“ (tedy ve své umělosti či uměleckosti) budí dnes zdání jakéhosi nepřátelství vůči ekosystémům. Jde sice jen o zdání (přinejmenším historicky naprosto nepodložené), ovšem jeho symbolická role způsobila v oblasti obalů malou revoluci střízlivosti.

U spotřebních výrobků se obal (a často i jeho obsah) téměř okamžitě mění v odpad. Tím sice získává jakousi svobodu, protože už ničemu a nikomu neslouží, ale tato autonomie daného materiálu je draze vykoupena postupným zmíráním naší jinak příjemné planety. Proto se v současnosti šíří obchodní strategie, kterou lze zkratkovitě nazvat prodejem „bez obalu“. To neznamená, že si mouku odneseme po kapsách: využíváme dlouhodobě tytéž nádoby, obaly a pouzdra, jejichž druhdy jepičí život se tak prodlužuje, stávají se našimi souputníky, nemizí ihned v propadlišti komerčních mikro-dějin.

Má setkání s umělou hmotou

V souvislosti s tím si opět vzpomínám na své dětství, konkrétně na zkušenost z dnešního pohledu zvláštní, která by se dala pojmenovat „jak jsem potkal umělou hmotu“. Zmíním dva aspekty této zkušenosti: igelitové pytlíky a umělohmotné lahve.

Igelitové pytlíky bývaly v osmdesátých letech minulého století potřeba hlavně ze dvou důvodů. Jednak se do nich při nákupu ukládal chléb a pečivo (zákazník si musel přinést vlastní sáček – v obchodě nebyly k dispozici). Jednak se při takzvaných branných cvičeních navlékaly igeliťáky na ruce a přes boty (prý jako ochrana proti jadernému spadu, přičemž zbytek těla se halil do pláštěnky a vše korunovala plynová maska). Igelitové pytlíky se však nedaly běžně sehnat, takže se dlouhodobě uchovávaly, až byly celé pomačkané a matné od mouky a cvičných nukleárních útoků.

Na ukládání různých drobností se s oblibou používaly také vymyté plastové sáčky na mléko. Každá rodina se snažila mít doma dostatečnou zásobu improvizovaných obalů, kdyby do nich bylo náhodou co dát. Že tyto obaly nevynikaly zdobností, netřeba zdůrazňovat.

S umělohmotnými lahvemi jsem prodělal zkušenost ještě pozoruhodnější, dalo by se mluvit o drobném kulturním šoku. V podstatě všechny nápoje a kapaliny se až do doby kolem roku 1990 prodávaly ve skleněných lahvích. V tomto prvním porevolučním roce podniklo gymnázium, na něž jsem docházel, cestu na Západ, do Paříže. Všichni měli s sebou zásobu paštik a chleba, takže jídlo jsme si kupovat nemuseli. Pití bylo též částečně zajištěno – řidiči autobusu vezli v zavazadlovém prostoru značné množství bas s pivem (pročež se tam nevešly batohy) a to pak potají prodávali nezletilým studentům.

Jednoho dne však kdosi zatoužil po minerálce nebo limonádě. Vypravili jsme se do supermarketu a v oddělení s nápoji nám brady poklesly úžasem. Skoro všechno pití se nacházelo v umělohmotných lahvích nebo v plechovkách. Vybrali jsme si jednu velkou lahev, na níž byl nakreslen citrón a bublinky. Ale pak jsme zase nevěděli, jak se ona umělohmotná lahev, na níž se pod víčkem nalézal jakýsi podivný proužek, vlastně otvírá. Většina z nás byla sice vybavena otvíráky na pivo, ale speciální otvírák na ty plastové prstýnky jsme neměli. Naštěstí jsme si nezapomněli přibalit nože. Proužek jsme prostě odřízli a do lahve se dostali. Netrvalo však dlouho a dozvěděli jsme se, že uzávěry umělohmotných lahví nožíkem pižlat netřeba…

Doporučená literatura:

Michael Fisch a Ute Seiderer (ed.): Hülle und Haut – Verpackung und Umschlag: Techniken des Verkleidens und Umschließens, Berlin 2014. Rozsáhlý sborník příspěvků o tom, co všechno, proč a jak se dá balit.