Slabikář vizuální kultury: I jako Idiot
Termín idiot nepatří k nejkrásnějším. Mnohdy se využívá v nepřesném či v přeneseném smyslu slova jako dosti nelichotivé označení člověka, jehož názory nesdílíme a jehož jednání je nám proti srsti. Dokážeme si však představit, že by někdo sám sebe záměrně pasoval do role „idiota“?
Ona představa není nereálná, naopak. Sebestylizace do role hlupáka, blázna, trouby (a jiných odstínů „idiota“, jak ho zřejmě obecné mínění chápe, aniž by rozlišovalo duševní a mentální problematiku takového označení) má hluboké historické kořeny a různorodé významy, podoby a využití. Často se za maskou idiota skrývají tendence k ironii, kritice, blasfemii, satiře, parodii, recesi. Jde o groteskní, expresivně pokřivené zrcadlo nadsázky, které je nastavováno jevům, s nimiž nositel masky zásadně nesouzní. V naší úvaze si tedy položíme hlavně otázku, jak a proč „hrát idiota“, jaké funkce a formy mají reprezentace idiota.
Klasik a svoboda bláznovství
Když šašek, „králův blázen“, pronášel své komické a ironické výroky, nesloužilo to jen k zábavě pomazaných hlav, počínání šaška zároveň vypovídalo o jeho postavení a možnostech. Díky své nevážnosti měl zjevné privilegium oproti běžným poddaným daného mocipána – mohl říkat „pravdu“, respektive mohl být velmi kritický. Už Erasmus Rotterdamský píše ve své Chvále bláznivosti z roku 1512 toto (citujeme v překladu Rudolfa Mertlíka): „Nezapomeňte též na to vzácné privilegium bláznů, že jen oni ve své prostoduchosti smějí být pravdomluvní…, aniž se tím koho dotknou… Rovněž je známo, že i nejmocnější králové v nich mají tak velké zalíbení, že nejedni bez nich nemohou ani snídat, ani cokoli podniknout, ba ani hodinku vydržet. A kladou tyto šašky mnohem výše než ony své ponuré filozofy, jichž si obyčejně několik vydržují jen tak, aby se neřeklo… Existuje něco šťastnějšího nad onen druh lidí, kteří jsou obecně nazýváni blázni, hlupáci, pošetilci a ztřeštěnci, což jsou vesměs, alespoň podle mého mínění, překrásná příjmení? Možná že říkám něco, co je na první pohled hloupé a nesmyslné, ale přece jen je to holá pravda.“
Erasmus Rotterdamský tedy zdůrazňuje možnosti „ztřeštěnců“ být beztrestně a nekonfliktně pravdomluvnými, respektive říkat veřejně své názory a mít tedy svobodu slova. Tato výsada svobodného vyjadřování nebyla v historii běžnou záležitostí. Přinejmenším lidé neurozeného původu (což byli skoro všichni) to nemohli se svobodným vyjadřováním přehánět. Avšak „pošetilec“ si svoji autonomii vydobyl, aniž by musel stavět barikády. Stačilo svobodné vyjadřování zaobalit do kostýmu či masky „bláznovství“.
Dalším Erasmovým zajímavým postřehem je zmínka o tom, že občas si pomazané hlavy cení „šašků“ více než filozofů (jimiž se v 16. století mysleli ještě v podstatě všichni „vědci“). Náš „idiot“ byl tedy nejen do značné míry svobodný, ale také úctyhodný a na společenském žebříčku nezaujímal podřadné postavení. Už i filozofové, vědci, humanisté, myslitelé byli dosti oceňovanou společenskou skupinou jakožto představitelé „svobodných umění“ (artes liberales) a podobných oborů, které byly na rozdíl od řemesel (techne) nezávislé na rukodělnosti a konkrétní hmotě. Tradičně se totiž přikládala větší váha duševním činnostem než řemeslným, technickým pracem. A „blázen“ se díky své „šťastné“ povaze údajně vyhoupl ještě výše než zmiňovaní myslitelé.
Já jsem víc než běžný řemeslník
Již v 16. století si rovněž řada výtvarníků uvědomovala, že maska či role „bláznivosti“ způsobuje výše zmíněné efekty. Třeba Hans von Aachen či Annibale Caracci namalovali autoportréty, na nichž se bujně a výstředně smějí, ironicky a komicky se šklebí, potutelně pokukují po divákovi obrazu. Netváří se ani trochu reprezentativně, vážně, zdvořile nebo podřízeně. Smějí se nám do obličeje. Kdo si tohle tehdy mohl dovolit? Právě blázen, šašek, ztřeštěnec.
Hans von Aachen: Dva smějící se muži (autoportrét), kolem 1574, zdroj: Wikimedia / Muzeum umění Olomouc
Na obraze od Hanse von Aachena je figura v popředí tahána za ucho, což mimo jiné odkazuje k motivu oslích uší a la nesoudný král Midas. Caracci i Aachen se stylizují do podoby šašků, aby naznačili, že i oni si nárokují jejich svobody, výsady a ocenění. V období 15. a 16. století se výtvarní umělci už nechtěli spokojit s tím, že jejich obory byly obecně považovány za řemeslnou produkci. Přáli si vyšší společenské uznání, přinejmenším takové, jakého se dostávalo myslitelům, to jest třeba nositelům „svobodných umění“ (kam spadala kupříkladu gramatika, rétorika a podobně). Zahrát si na ztřeštěnce představovalo pro výtvarníky jednu z cest, jak dospět ke svobodnějšímu, nezávislejšímu postavení, vlastně k autonomii sebevědomého umělce – právě tuto ideu zrodila renesance.
O šestnáctém století se někdy mluví jako o epoše „smíchové kultury“. Velkou roli tehdy hrály slavnosti typu „svátku bláznů“; umělci jako Hieronymus Bosch zobrazovali alegorické „lodi bláznů“ a ukazovali tak dobové excesy v podobě jakéhosi fantastického světa naruby. Šlo do značné míry o humanistickou reflexi a kritiku různých stereotypních nešvarů. Něco z toho přežilo do baroka – třeba Jacob Jordaens maloval lidskou bláznivost v pozitivním i negativním smyslu: excentrickou radost, smích a ironii u něho střídají bezmezná ješitnost, zištnost, tupost a podobně. Motiv „ztřeštěnce“ měl svůj líc i rub. Jeho novověké zpracování se mnohdy vyznačovalo bohatou fantazií, groteskností, moralizováním, tělesností scén, nekonvenčností, teatrálností. Otevřel se prostor pro nekonvenční, alternativní způsoby zobrazování a uvažování.
Tak blízko ke genialitě…
V raně moderní době (zhruba od 18. století) se téma „pošetilce“ vyskytuje ještě v jiných souvislostech. „Ztřeštěnec“ byl nově chápán jako někdo, kdo se zásadně vymyká ze společnosti a na štěstí to jemu ani druhým nepřidá. Zatímco zmiňovaný Erasmus Rotterdamský považoval „bláznivost“ za poměrně běžnou součást lidské povahy a do značné míry za zdroj štěstí každého jedince, tak podle moderního pojetí je ztřeštěnec, šílenec, pošetilec zcela odlišný od ostatních – je výjimečný, jedinečný, naprosto nezaměnitelný. Nikoliv náhodou někteří romantičtí literáti, umělci a filozofové propojovali princip jakési ztřeštěnosti s genialitou. Třeba podle filozofa Arthura Schopenhauera má génius některé vlastnosti šílence a některé vlastnosti dítěte. A to je podle něho dobře, protože jinak by byl běžným, netvůrčím typem člověka, jehož jediným životním smyslem je obživa a v horším případě boj o moc. Génius se „normálním“ záležitostem nevěnuje (mnohdy to ani neumí), zato vytváří věci nevídané a neslýchané.
William Hogarth: V blázinci, 1735, zdroj: Wikimedia
Moderní umělci chtěli mnohdy zdůraznit, že jsou nezaměnitelnými individualitami, jejichž osud představuje sice neveselé outsiderství v běžném životě, zato však nehynoucí slávu v jejich legendické existenci. Aby své výjimečné postavení a sebepojetí vyjádřili, využívali občas i téma „idiota“, jenž se šklebí, loupe po nás očima, extaticky se směje nebo provádí jiné nevšední kousky (tuto tématiku najdeme u sochaře Franze Xavera Messerschmidta, u malíře Francisca Goyi, u grafika Williama Hogartha či u básníka Gerarda de Nervala).
Důležité rovněž je, že téma jedince odchylujícího se od norem a konvencí bylo vesměs provázáno s výraznými posuny v oblasti forem, kompozice, barevnosti, ve způsobu provedení a předvedení daného motivu, které bylo často extravagantní, excentrické, využívalo deformací, nadsázky apod. Moderním proměnám umění tedy pomohla na svět právě i „hra na idiota“ (ovšem nejen ta, pochopitelně).
Mohli bychom dlouho diskutovat o otázkách „ztřeštěných“ stylizací a sebestylizací v kulturně-historických souvislostech. Co však dnešní masová či populární vizuální kultura? Má na ní nějaký podíl „divadlo bláznivosti“ a liší se případně jeho funkce od zmiňovaných příkladů?
V minulosti se „ztřeštěnost“ využívala coby jedna z cest k osobní autonomii, k humanistické kritice, ke zdůraznění jedinečnosti, k vyvázání se z konvencí dané doby a společnosti atd. Dnes se můžeme třeba zašklebit při focení selfíčka. Nebo se s motivem „pošetilosti“ setkáváme v určitých anti-reklamách. Často však máme tendenci označovat za „ztřeštěnce“ ty druhé, a nikoli sebe. Tím se dost lišíme jak od renesančních humanistů, tak od avantgardních tvůrců. Kolikrát asi se odvážíme napsat na sociální sítě „jsem idiot, jsem šašek“ či něco takového a k tomu se žertovně nebo tvrdě sebeironicky vyfotit?
Franz Xaver Messerschmidt: Satirik, cca 1770–80, zdroj: Wikimedia
Doporučená literatura:
1) Erasmus Rotterdamský: Chvála bláznivosti, Nakladatelství XYZ, Praha 2008. Zde nám slavný renesanční humanista objasní, jaké nejrůznější typy a odrůdy bláznivosti ovládají celé lidstvo, svět a božstva a co je na tom dobrého (někdy i zlého).
2) Jacques Heers: Svátky bláznů a karnevaly, Argo, Praha 2006. Tato kniha před námi rozevírá široký vějíř středověké a raně novověké karnevalové, smíchové a bláznivě magické kultury.
