Slabikář vizuální kultury: G jako Guma

Dříve bylo poměrně obtížné opravovat chyby či nedostatky kreseb, psaných textů či plánů. Inkoustové kaňky se ve středověku seškrabávaly z pergamenů nožíkem, tuha se od 17. století stírala z papíru uhnětenou chlebovou střídkou, ale nebylo to úplně ono a často po korektorském zásahu zůstávaly příliš viditelné stopy. Malba měla v tomto směru větší štěstí, když jí nástup olejové techniky v rané renesanci umožnil nechtěná místa setřít rozpouštědlem a začít znovu a lépe (opraveným částem maleb se říká „pentimenti“). Kresby tuhou si musely počkat právě na gumu, v níž našly ideálního spojence v úsilí o to, aby se co nejlépe dostálo autorovu záměru. Chybu díky tomu šlo opravit nejen nenápadně, ale též poměrně rychle. Dalo se pružně reagovat v procesu tvorby, který občas zbloudí ze zamýšlené cesty a ocitne se ve slepé uličce nepovedených detailů. A právě pružnost představuje jednu z klíčových vlastností gumy či pryže v jejích různých podobách a využitích.

Psáno na manžetách

Souzvuk či jakási „dialektika“ tužky a gumy otevřela jedny z dvířek vedoucích k modernímu nárůstu množství textů i obrázků, tedy k dílčí revoluci v oblasti masových médií. Guma a tužka stály též zčásti za urychlením šíření mediálních sdělení. Psát a gumovat se dalo i na papírových složkách oděvu v 19. století, hlavně na papírových manžetách, které překrývaly konce rukávů pánských košil. Jejich účelem sice původně bylo, aby část košile vyčuhující z rukávů kabátu vypadala čistě a udržovaně (ne každý měl peníze na množství košil a jejich náročné praní, tak to řešily levné kartonové manžety, límečky a náprsenky). Nicméně i jako improvizovaný poznámkový bloček si manžety přišly na své.

Možnosti rychlých a nenápadných oprav a úprav se v moderní době množily. Objevily se i prostředky na „gumování“ strojopisu či inkoustu. V těchto případech sice nešlo o korekturní nástroje na bázi přírodního či syntetického kaučuku, ale principiálně se tu navazovalo na „gumovou revoluci“. A dnes počítačové programy pro úpravu obrázků a pro „malování“ též pamatují na naši potřebu cosi opravovat a předělávat a nabízejí nástroj virtuální gumy.

Robert Rauschenberg: Vygumovaná kresba Willema de Kooninga, 1953, zdroj: San Francisco Museum of Modern Art

Asi nejzajímavějším příkladem radikálně „vygumovaného“ díla je Vygumovaná kresba Willema de Kooninga, kterou roku 1953 provedl Robert Rauschenberg. To bylo tak: představitel poválečného abstraktního expresionismu Willem de Kooning daroval jednu svoji kresbu Robertu Rauschenbergovi, průkopníkovi neo-dadaistických, pop-artových a konceptuálních cest a domníval se, že tím je záležitost uzavřena. Jenže nebyla. Rauschenberg chtěl plasticky naznačit, že epocha abstraktně-expresionistické nadvlády barevných i lineárních explozí je passé a kresbu de Kooninga vygumoval. Podle Rauschenberga byla neviditelná ideová či koncepční složka díla prostě mnohem důležitější než efekty vnímatelné očima. A guma mu pomohla se těch efektů zbavit.

Obrázek do každé rodiny

Různé podoby a druhy gumy se podílely na proměnách moderní vizuální kultury i jinak. Takzvaná arabská guma (neplést s kaučukem! – arabská guma je pryskyřice získávaná z mízy některých druhů akácií rostoucích v Severní Africe) se uplatňovala při tvorbě litografií. Litografie byla první grafickou technikou schopnou téměř neomezené reprodukce, proto se využívala i při tisku novin a časopisů. Za relativně málo peněz bylo od začátku 19. století možné vytisknout velké množství určitých obrázků, které se pak mohly dostat k mnohem širšímu okruhu diváků než kdykoli dříve. Obrázek do každé rodiny dalo by se říci – to se stalo v 19. století realitou. Dnes nám to nepřijde nijak zvláštní. Ale tehdy šlo o revoluci v oblasti vizuální kultury. A guma měla na těchto proměnách zásadní podíl.

Arabská guma se uplatnila i kolem roku 1900 v hnutí, které se snažilo povýšit fotografii z dokumentární techniky na svébytný umělecký obor. Takzvaná piktorialistická fotografie (v něčem souzní třeba s impresionismem či secesí a jejímž výrazným představitelem byl mezi jinými František Drtikol) využívala efektu neostrosti, jakési zamlženosti, aby přiblížila svůj výraz malbě, tedy rukodělnému, jedinečnému artefaktu. Díky této neostrosti se do fotografií dařilo začleňovat dosud nevídanou náladovost, tudíž emoce. Fotografickému médiu to umožňovalo vytváření jisté analogie k živému, subjektivnímu, lidskému pohledu. Piktorialistický snímek vypadá jaksi nedokonale, měkce, obrysy jsou rozpité, detaily nejasné. Bez arabské gumy by řada z „ušlechtilých tisků“ prostě nevznikla.

Nejsi flexibilní? Jako bys nebyl…

Měkkost a pružnost je obecně charakteristická pro gumy, respektive pro nejrůznější materiály, které se nepřesným termínem guma často označují. Guma totiž není žádný terminus technicus. Materiál na bázi kaučuku by se měl nazývat správně pryž, kdežto sekret akácie a podobných rostlin se všeobecně nazývá klovatina či klej. Ze sekretu akácie, jak jsme již výše řekli, se vyrábí arabská guma, která je zdrojem pojiv do barev, lepidel (hlavně na poštovní známky) a užívá se i v potravinářství (přidává se do coca coly, vyrábí se z ní žvýkačky apod.). Kaučuk, latex, klej a další mají však některé společné vlastnosti – jsou do určité míry pružné, přilnavé, kompaktní. Zvýšené využívání „gumových“ materiálů od druhé poloviny 18. století souzní s jakousi „moderní pružností“, která tuto dynamickou až neklidnou epochu charakterizuje vlastně dodnes. Moderní lidé jsou tak trochu z gumy, ostatně značná flexibilita je vpravdě moderním požadavkem. Citujme francouzského básníka Julese Laforgue, který na konci 19. století napsal v básni Dialog před východem Luny toto: „Chci řádně žít, leč Ideál/ Se mi zdá pružný jako guma,“ (viz Jules Laforgue: Kosmické klauniády, Odeon, Praha 1985).

Od raně moderní doby se můžeme pohybovat v gumácích i v gumovkách. Gumu jsme se naučili žvýkat a také jsme na ní začali sedět (v podobě nafukovacího „plážového“ nábytku). Vozíme se na ní (většina produkce syntetického kaučuku se spotřebuje na výrobu pneumatik), chodíme na ní (pryžové podrážky se původně používaly pouze při tenise). Máme ji v ponožkách, aby nám nespadly. Spíme na ní (někdy je i „paměťová“). Hodně si s ní vyhrajeme (co by bylo dětství bez nepřeberného spektra gumových hraček, které se dnes dají až „monstrózně“ natahovat). A také nás dotýkání této pružné a měkké matérie uklidňuje (antistresové míčky). Pokud nás zrovna nerozohňuje (fetišistické latexové oblečení).

Kryštof Hájek: Sbírka mazacích gum, zdroj: archiv autora

Guma nás pomáhá „odpružit“ od světa, zmírňuje a změkčuje nárazy. Má skoro tělesnou konzistenci, nestudí ani neřeže, je poddajná a přitom elastická, navrací se tedy do původního tvaru „jako živá“. Snad patří více do jakési „haptické kultury“ než do „vizuální kultury“ – na pohled nejsou její specifika tak patrná jako na dotek. Ale již Jan Evangelista Purkyně říkal, že vnímání se uskutečňuje v součinnosti více smyslů dohromady. Každý vjem je do jisté míry multi-smyslový či „synestetický“. Tak i vjem gumy: příjemný pohled na roztomilého nafukovacího plameňáka je umocněn tím, když se dotkneme jeho pružné, vstřícné konzistence. A naopak: dotýkáme-li se čehosi příjemně elastického, podtrhne to vhodně, když si pohledem potvrdíme, že jde o roztomilou růžovou nafukovací hračku a nikoli třeba o vnitřnosti 😊.

Kateřina Vincourová: Neděle, 1992 (sochařská instalace vyrobená z molitanu a šedé gumy), zdroj: GHMP

Doporučená literatura:

Petra Lange-Berndt (ed.): Materiality, The MIT Press, Cambridge 2015. Tato kniha rozebírá otázky nových, velmi netradičních materiálů v umění 20. století, jako je třeba latex, guma, mléko atd. a ptá se, jak tato proměna v oblasti hmot posouvá naše vnímání a interpretování díla (třeba když si uvědomíme, že řada z těchto materiálů není zrovna moc trvanlivá).

Ingo Müller a Peter Strehlow: Rubber and rubber balloons: paradigms of thermodynamics, Springer, Berlin 2004. Zde se dozvíme, jak guma pomáhá při probádávání pozoruhodných fyzikálních otázek.