Slabikář vizuální kultury: F jako Fasáda

obchodní dům Centrum Warenhaus v Drážďanech
Kovová fasáda na obchodním domě Centrum Warenhaus v Drážďanech, zdroj: Wikimedia / burts

Obvykle bývá náš pohled v městském prostoru zaměřen spíše na orientační systémy, na tváře a pohyby lidí, na jakési záměrné i nezáměrné signály, které k nám sociální život vysílá a díky nimž jsme schopní se třeba vyhnout srážce nebo najít v té spleti cestu do zaměstnání. Fasády se tak nacházejí na periferii našeho zorného pole, jehož centrum zabírají „informace“: nápisy, orientační tabule, vývěsní štíty, čísla, grimasy, různé typy znaků.

skleněná fasáda obchodního domu Bílá labuť v Praze Skleněná fasáda obchodního domu Bílá labuť, zdroj: Wikimedia

Zkusme však nyní odhlédnout od informačních funkcí a složek povrchu budov, zkusme se na ně dívat méně „praktickým“ způsobem. To ovšem nemusí znamenat, že budeme kontemplovat čistě esteticky. Více jde o to, že se nebudeme zaměřovat na jednoznačně interpretovatelné znaky (tedy kupříkladu čísla popisná či tabule s názvy obchodů), nýbrž se soustředíme na symbolické prvky, které jsou neurčitější, víceznačné. Jejich interpretace se odvíjí od individuálních, dobových, kulturních a sociálních podmínek a představ, přičemž se v čase a v různých kontextech mění. I tyto nejednoznačné prvky fasády (a nejen jí) lze nějak „číst“. Významy, jež za těmito prvky nacházíme nebo si je za ně dosazujeme, jsou ovšem velmi relativní a platí výhradně v daném historickém či kulturním prostředí.

Fasáda jako status

Člověk renesance by tedy „viděl“ Medicejský palác ve Florencii jinýma očima než dnešní turista; člověk středověku by nepohlížel na průčelí pařížské katedrály Notre Dame očima dnešního mileneckého páru apod. Možná by se dalo provizorně tvrdit, že doboví diváci věnovali fasádám mnohem větší pozornost než my, dokázali z nich vyčíst spoustu významů a přikládali jim značnou váhu. Dnes jsme různými obrazovými či vizuálními médii dosti přehlceni, a tak nám na fasády mnohdy ani nezbývá vjemová kapacita. Pro dobového diváka mohla fasáda hrát roli podobnou té, kterou dnes přisuzujeme obrazovce přístroje (mobilu, notebooku atd.). V dolní partii fasády se nacházely různé „ikonky“ určené k interakci s daným „zařízením“: dveře, zvonek, sluha, pult, lavice (čili italsky „banco“, na níž čekali klienti kupříkladu zmíněných florentských Medicejů na sjednání bankovní půjčky), schránka na anonymní udání (ty byly kdysi oblíbené v Benátkách), klepadlo atd. Třeba kostelní dveře ve Wittenbergu využil jako komunikační médium Martin Luther, když na ně přibil své kritické teze a zahájil tak církevní reformaci.

Bosáž na nároží Palazzo Medici Riccardi Bosáž na nároží Palazzo Medici Riccardi ve Florencii, zdroj: Wikimedia / sailko

Dolní partie fasády byla také pokryta určitým typem bosáže, která naznačovala funkci budovy a společenský status jejího vlastníka nebo přinejmenším jeho představu o tom, jaké by mělo být jeho postavení. Bosáž mohla mít podobu například mohutného „kyklopského“ zdiva a naznačovat tak, že rodina sídlící v budově je starobylá, její postavení je pevné a její moc nezlomná – kyklopskou bosáž si pro tyto charakteristiky oblíbili právě Medicejové. Kyklopská bosáž představovala jakýsi piedestal, na němž se vlastníci paláce mohli cítit jako živé sochy, jako pomníky sebe sama. V jejich případě však tato fasádní úprava florentského paláce, která je pouhým opláštěním bez konstrukční funkce, byla spíše „divadelní“ maskou, jež měla zakrýt nepříliš vznešený původ daného rodu (obchodníci si tu vlastně nasazovali masku aristokracie).

Ve Ferraře se nachází Palazzo dei Diamanti s takzvanou diamantovou bosáží. Ta ukazuje hlavně ekonomickou moc daného stavebníka, jeho zájem o luxus či estetickou ušlechtilost. Jakoby se tu diamantová bosáž zařezávala svými ostrými hranami a výstupky do očí kolemjdoucích a pomyslně je tak oslepovala po způsobu odlesků a jiskření vzácných šperků. Ale také říká: udržuj si uctivý odstup, nebo se řízneš. Existuje mnoho typů bosování domovních parterů. Travertinové bosáže vyhlížejí často měkce, jako pórovitá, houbovitá hmota, která zve či vtahuje dovnitř (kolem roku 1900 byla využívaná na veřejných stavbách, bankách apod.). Historizující styly v 19. století napodobovaly kamennou bosáž štukem a omítkou a každý stavebník činžáku si tak mohl dovolit vytvořit iluzi svého „paláce“. Dnes se bosáž vytváří mnohdy z prefabrikovaných polystyrenových částí, které se natřou veselou barvou.

Ať se dívá, chátra, do prvního patra

Obrátíme-li zrak od přízemí k prvnímu patru – co často spatříme pak? Takzvané piano nobile, tedy „vznešené patro“. Tam obvykle bydlel majitel domu. S touto částí fasádové „obrazovky“ už nepřichází kolemjdoucí do bezprostředního kontaktu, už zde nejsou „ikonky“ určené k interakci. Je to sféra vystavování, okázalosti, hlavní složky dekorace, reprezentace. Okna tu bývala větší než v jiných patrech, jejich ostění a horní výzdoba (tzv. suprafenestra) bohatší. A také se zde často vyskytoval balkon. Na něj mohl vyjít pán domu, aby „viděl a byl viděn“. Vystavoval tu na odiv svou větší či menší moc, svoje skutečné či chtěné společenské postavení. Dole se lopotilo služebnictvo nebo alespoň domovník, zatímco v prvním patře se mezi těmi různými pilastry, sloupky, ozdobnými festony, hlavicemi, volutami, tympanony a spol. vystavoval pán ve snaze vypadat co nejreprezentativněji. Piano nobile se svým způsobem nachází i na řadě moderních budov, které jinak nemají s tradičním tvaroslovím moc společného (přinejmenším v oblasti ornamentu, který modernistický architekt Adolf Loos označil za „zločin“ – tedy za klamání obecenstva). První patro moderních staveb může třeba hmotově vystupovat do popředí nebo může být vyšší než ostatní patra, popřípadě v něm bývá více oken a podobně.

Rokokový zdobený balkon Rokokový balkon staré radnice v Bamberku, zdroj: Wikimedia / Reinhard Kirchner

Fasáda nám předvádí i další patra domu – a mohou být třeba i „falešná“, jako na některých renesančně přestavěných středověkých stavbách, které se díky novým průčelím s namalovanými okny ve vyšších poschodích pokoušely vyhlížet monumentálněji a též geometričtěji (neboť štíty zakrývaly šikmé gotické střechy, které nepůsobily vůbec „klasicky“). Čím výše se však náš zrak po fasádě pohybuje, tím méně toho na ní vnímá jakožto motivy vhodné k symbolické interpretaci. Vyšší patra nejsou podstatná ani z hlediska interakce s ulicí, s návštěvníky a uživateli domu, ani z hlediska reprezentace společenského statusu majitele. A ostatně na ně bývá prostě hůř vidět, protože jsou od diváka již dosti daleko. Nicméně ještě jeden prvek fasády bývá zdůrazněn, a to proto, že jde vlastně o korunu či hlavu domu – pokud fasádu chápeme jako jakýsi obraz těla: parter jsou nohy, nad ním se nachází trup s okny místností, balkony atd. – a nahoře ční „hlava“, to jest korunní římsa.

Zapomenutý jazyk fasád

Římsy jakožto důležitý a hluboce symbolický architektonický prvek pocházejí již z antiky, ale pravého rozkvětu doznaly v italské renesanci. Z hlediska praktické funkčnosti chránily stěnu před deštěm i sluncem, z hlediska symbolického poselství demonstrovaly „majestát“ vlastníka – i on byl potom jaksi „korunovaný“. U nás se na některých renesančních zámcích i jinde objevují lunetové římsy s oblouky, drobnými klenbami a sgrafitovou výzdobou. Všechno jsou to vlastně „makety“ – nejde totiž o zděné prvky, nýbrž o dřevěné napodobeniny se štukem a omítkou. Technologická stránka ani funkčnost tu nebyly zdaleka tak důležité jako vzhled, který demonstroval postavení i vkus majitele a jeho znalost aktuálních uměleckých trendů (sice to ve skutečnosti byla většinou zásluha umělců, kteří budovu vytvořili, ale majitel se chtěl ukázat v nejlepším světle, tak vzal břímě zásluh na sebe).

Římsa kostela z červeného zdiva Římsa kostela Neposkvrněného Početí Panny Marie v obci Sot de Ferrer ve Španělské Valencii, zdroj: Wikimedia / Joanbanjo

Slovo fasáda pochází z latinského označení pro tvář. Fasáda je stejně proměnlivá jako lidský obličej. Je obdobně schopná „mluvit“ pravdu i klamat. Dokáže vypovídat něco adekvátního o tom, co se nachází za ní – tedy o vnitřním uspořádání a vnitřním provozu domu (jak si to třeba přál zmíněný Adolf Loos). Umí nasazovat si masku a la divadelní představení či karneval.

Dnešní stavební trendy využívají zavěšených, rostlinných, mediálních fasád. Zdá se, že jde o výrazně jiná pojetí fasády, než jsou ta tradiční. Ale jsou tyto posuny opravdu tak zásadní?: Nebo i tradiční fasády byly schopné „mluvit“ nepřeberným množstvím jazyků a sdělovat nám různorodé spektrum významů? Nezdá se nám někdy, že jsou fasády „němé“ a nezajímavé jen a pouze proto, že jim prostě nerozumíme (jako nerozumíme zaniklým jazykům)? Anebo jim téměř nevěnujeme pozornost? Dopřejme si tedy občas pečlivé prozkoumávání fasády. Určitě nás nebude nudit.

fasáda na Domě umění ve Štýrském Hradci Mediální (svítící, kinetická, pohyblivá, projekční) fasáda na Domě umění ve Štýrském Hradci, zdroj: Wikimedia / © Ralf Roletschek

Doporučená literatura:

1) Libuše Moníková: Fasáda, Praha 2004. Jedná se o román, v němž můžeme sledovat, co všechno se děje na fasádě, když ji restaurují přední čeští umělci v období normalizace.

2) Till Beyer: Der Wandel der Fassade und ihrer Funktionen im 20. Jahrhundert, Kiel 2012. Tato kniha, která sleduje proměny fasády a jejích funkcí ve 20. století, nám může naznačit rámec uvažování o vztazích mezi tradičními, moderními, avantgardními a experimentálními fasádami. A to nás zajisté potěší.

Související