Slabikář vizuální kultury: Ch jako chůze

V průběhu evoluce se lidská lebka usadila v kolmé poloze vůči páteři (na rozdíl od jiných obratlovců) a člověk se poznenáhlu ocitl ve vzpřímeném postoji. „Co teď s ním?“, řekl si zajisté. Takový postoj je velmi praktický při rozhlížení se, což může znamenat výhodu při obstarávání potravy a při kontrole okolí. A dokonce lze toto držení těla zachovávat i během pohybu a tvářit se jako jakási kráčející pozorovatelna. Lidský pohyb je sice celkem pomalý, ale zato člověk kráčí, abychom tak řekli, s přehledem (nebo s nadhledem či s rozhledem). Dobře vidí svoji ujíždějící tramvaj i útočícího predátora má šanci spatřit již zdaleka, jen mu neuteče. Ale může po něm hodit kámen nebo tak něco. Vzpřímené držení těla při chůzi se tedy ukázalo být vítanou evoluční novinkou. „Velice praktické,“ pomyslel si bezpochyby homo erectus i jeho mladší kolegové.

Průvod vojenské pochodové kapely na 34. Festivalu dechové hudby ve Vídni, zdroj: Wikimedia

Ale vynalezli tito naši předkové instituci procházky? Zabývali se i chůzí nepraktickou, při níž se zrovna nejde na lov ani do jiného zaměstnání? To, pochopitelně, nevíme. Snad mohla chůze mít podíl i ve hře, nicméně chození nepředstavuje zřejmě tu největší zábavu, kterou si předci dnešních lidí dokázali představit. Běh, skákání, rvačky, prosím, ale procházka? Kam a proč?

Krok a krok a krok: rituály, filosofie, kontemplace

Každopádně starověké kultury již prokazatelně měly své „nepraktické chodce“. Jejich chůze souvisela s rituálními praktikami, s filosofickým myšlením, s estetickým kontemplováním, s mocenskou reprezentací atd. Šlo třeba o náboženské poutě, o výuku filosofie „peripatetickým“ způsobem (traduje se legenda o tom, že aristotelská nauka se rodila a předávala „peripatón“ – tedy za chůze), o vnímání krás volné krajiny (do níž se vracel básník Vergilius), o slavnostní průvody na oslavu bitvy a podobně. Nejednalo ani tak o praktickou funkčnost a využitelnost chůze, nýbrž o její začlenění do symbolického počínání, které mělo své místo v kontextech politiky, víry či poznání. Asi bychom však tyto způsoby chůze stále ještě neoznačili za čirou zábavu či za jakousi samoúčelnou, autonomní aktivitu.

Gustave Courbet: Setkání (Dobrý den, pane Courbete), 1854, zdroj: Wikimedia / Musée Fabre

Situace se výrazně změnila tehdy, když se objevuje pravá vášeň pro chození, pro potěšení z chůze nemající jednoznačný cíl a účel. V roce 2018 byla v berlínské národní galerii (Nationalgalerie) pořádána výstava Wanderlust, což bychom mohli přeložit jako „slast z vandru“ nebo „chuť putovat“. Není překvapivé, že značný důraz tu byl položen na motiv romantického poutníka, který sní o čemsi absolutním, co přesahuje běžnou banální přítomnost, a proto nemůže být jeho touha nikdy naplněna a cesta nikdy ukončena. Jedním z významných exponátů na výstavě pochopitelně byl slavný obraz Poutník nad mořem mlhy od Caspara Davida Friedricha. Ukazuje romantického vandrovníka v cestovním oděvu, kterak stojí nad hlubokou skalní propastí a přes nízká oblaka či mlhu hledí k nedostupným dálavám (to jest k jakési své vizi absolutna).

„Dalekáť cesta má, marné volání!“, řekl by Karel Hynek Mácha, tento další exemplární romantický chodec, který putoval k horám (viz jeho novela Pouť krkonošská), pěšky dorazil i k moři (konkrétně do Benátek). Mácha též obcházel staroslavné hrady, zříceniny, přírodní pozoruhodnosti. Jeho chodecké výkony spadají do doby, kdy se rodí moderní turismus ve své ještě ne zcela zplanělé podobě (jak ho známe ze současnosti). Turistice se tehdy (kolem roku 1800) věnovali často studenti v čase univerzitních prázdnin a propojovali tak svoji touhu po poznání s chutí na zážitky a neobvyklé dojmy vymykající se městskému prostředí, v němž většinou pobývali.

Zrovna letos v pražské Academii nově vyšel překlad Cesty Harcem od Heinricha Heineho, v níž tento německý básník a ostrý polemik (mimo jiné autor erbovní romantické básně Lorelei) vnímá přírodní scenérie středoněmeckého pohoří s hlubokým pohnutím. Mnohdy však na své cestě zažívá i situace banální až směšné, což reflektuje se svou příslovečnou ironií. Romantikova chůze je úzce spojena s aktivitou estetické kontemplace světa, přičemž se zajímá především o jevy „vznešené“, monumentální, tajemné a podobné. Jeho chůze se zcela osvobozuje od užitkových, praktických funkcí. Jde mu především o chůzi samu, o chůzi bez cíle a účelu, která pak vlastně představuje metaforu jiných svobodných „pohybů“ (pohybu ducha, imaginace, tvorby).

Gustave Caillebotte: Deštivý den v Paříži, 1877, zdroj: Wikimedia / Art Institute of Chicago

Chvály bezúčelných procházek

O více než století a půl později se britský „landartový“ umělec Richard Long vydával na podobné „bezúčelné procházky“ (tak se mimochodem jmenuje i krátkometrážní experimentální film od českého tvůrce Alexandra Hackenschmieda z roku 1930). Longovy procházky se ovšem neodrážely v básních, novelách či v malbách jako tomu bylo u romantických autorů, nýbrž vzpomínku na ně tvořily cestičky, které Long vyšlapal. To, že paměť cesty či chůze představují různé typy stop, ukazuje i instalace od sochařky Evy Kmentové z roku 1970, která je složena z odlitků bosých chodidel, těchto zranitelných opor našeho „nejpřirozenějšího“ pohybu. Vincenta van Gogha zajímaly více nohy obuté, respektive boty samotné, a namaloval řadu obrazů, na nichž těžké sešlapané boty vytvářejí určitou symbolickou paralelu k nelehké umělecké cestě, popřípadě tyto malby lze chápat i jako poctu pro jednu ze základních pomůcek plenérové tvorby.

Vincent van Gogh: Tři páry bot, 1886, zdroj: Wikimedia / Fogg Art Museum

„Nepraktická chůze“ se odehrává i v městském prostředí, jak naznačují malby Gustava Caillebotta či Luďka Marolda a dalších tvůrců. Nikoli náhodou je takřka ústředním motivem těchto děl všední chodník, dlažba, popřípadě louže, kanál apod. Není to již romantikova chůze sledující náznaky „vznešena“, nýbrž chůze naturalisty či realisty, který reflektuje bezcílné potloukání se v nepříliš vzrušujícím prostředí moderního velkoměsta. František Hudeček se v době druhé světové války věnoval cyklu kreseb, grafik a maleb s motivem „nočního chodce“. Tady bloudí nočními ulicemi subtilní, téměř éterická figura, z níž vyzařuje dobová melancholie a obavy. Kolem jsou zatemněná okna a zhasnuté lampy. Hrozí nálet nebo přinejmenším potíže kvůli nočnímu zákazu vycházení. Říká se, že Hudeček se musel na takové potulky vydávat ve chvíli, kdy si jeho známý přivedl do sdíleného ateliéru dámskou společnost. V cyklu Nočních chodců se nesetkáváme s chůzí estetickou, zábavnou ani nudnou, ale s jakýmsi úzkostným klopýtáním. Jde o silnou existencialistickou metaforu našeho ne vždy právě veselého života.

František Hudeček: Noční chodec, 1944, zdroj: Galerie hlavního města Prahy

Nevšednost, slavnost, rituál

František Ladislav Čelakovský praví ve své písni z roku 1839 Pocestný toto: „Je to chůze po tom světě-/ kam se noha šine:/ sotva přejdeš jedny hory,/ hned se najdou jiné.“ Ano, chůzi zde Čelakovský pojímá jako alegorii strastiplné pouti životem. Tato namáhavá, pomalá chůze se vyskytuje již v mytologických vyprávěních (v nichž se putuje za důležitými náboženskými symboly, za duchovním poznáním apod.). Chůze coby alegorie nesnadné životní či duchovní cesty se transformovala do praxe poutnictví, které bylo a je v různých dobách a různých oblastech velmi populární. V poutnictví nezáleží na tom, jak rychle bude dosaženo cíle, ale jak intenzivně bude pouť prožita a procítěna. Alegorická chůze je i tradiční součástí vladařské reprezentace, v níž jde o výraz důstojnosti a moci – panovník nemohl ani spěchat, ani se šourat, a také bylo dobré reprezentativně kráčet v nějakém vhodném prostoru, třeba v galerii zámku ve Versailles (přičemž galerie znamená původně architektonicky náročně provedenou chodbu, nejlépe částečně otevřenou pro pohled zvenčí – zde se to pak kráčelo!).

Zrcadlová galerie ve Versailles, zdroj: Wikimedia

Chůze poutníka, vladaře, filosofa, dvořana tedy vybočují ze všednosti, nejsou to chůze každodenní, nýbrž výrazně stylizované a nějakým způsobem slavnostní. Ostatně i malíř Gustave Courbet chtěl takto zapózovat a zpodobnil se na obraze Bonjour Monsieur Courbet (1854) právě jako sebevědomě kráčející, pomalu, avšak jistě se pohybující kvazi-vladař. Stylizace a organizace chůze je vlastní taktéž masovému kráčení – průvodům, pochodům. A nesejde příliš na tom, zda se jedná o vojsko nebo o mažoretky; vždy jde o jakousi show chůze. Chůze je zde někdy stylizována až do bizarních podob, které připomínají parodie od satirické skupiny Monty Python. Krajním výrazem striktně organizované chůze jsou představy o chůzi robotů v některých sci-fi filmech (což je trochu předjímáno v „robotickém“ pohybu dělníků ve filmu Metropolis od Fritze Langa z roku 1927).

K noze patří i oko

Zdá se, že dnes žijeme v době jakéhosi návratu k chůzi. Různé chytré hodinky a měřidla nám s tím pomáhají, v některých firmách se i soutěží v počtu nachozených kroků (nebo snad i kilometrů). Před nedávnem se stala hitem činnost zvaná „nordic walking“. Tyto aktivity jsou dozajista bohulibé z hlediska zdraví. Ale co vlastně vnímáme při rychlém kráčení s hůlkami vyjma jejich hbitého komíhání? Máme vůbec oči „otevřené“? Nebo se jen pokoušíme co nejvíce uspokojit digitální měřidla? Je to stejně „autentický“ zážitek z chůze a s ním spojeného pozorování, kontemplování, poznávání jako v případě zmiňovaného fenoménu wanderlust (slasti z vandru)? Nebo jsme tu převzali hodně z robotického pohybu a jeho odlidštěnosti?

Dnešní návrat k chůzi (jehož příznaky jsou nejen nordic walking, ale také pouť do Compostely, krokoměry, speciální podrážky apod.) je v zásadě pozitivním jevem. Nesmíme však zapomínat, že k noze patří i oko, a to sice oduševnělé oko, nejen to kontrolující stav číselníku na displayi.

Jaroslav Panuška: Prtioko, 1908–10, zdroj: Muzeum umění Olomouc

Doporučená literatura:

1) Klaus Benesch a François Specq (ed.): Walking and the aesthetics of modernity – pedestrian mobility in literature and the arts, Palgrave Macmillan, New York 2016. Tato kniha nás zpraví o tom, jak se chůze, toulání a putování podepsalo na proměnách a významech moderního umění a literatury.

2) Thomas Bernhard: Chůze, Prostor, Praha 2005. V románu rakouského spisovatele se dozvíme, že z pravidelných procházek se můžeme i zbláznit.