Slabikář vizuální kultury: H jako Hladina

Prvním rozměrem, který si asi nejběžněji představíme, když se řekne hladina, je plocha – povrch vodní masy, který ji odděluje od světa nad ní a může často fungovat podobně jako zrcadlo. Odráží se v něm svět i divák. Ostatně třeba v němčině se hladina i zrcadlo řeknou stejně: der Spiegel. Druhý rozměr představuje linie, přímka, popřípadě křivka. Především na moři hledíme k linii horizontu, která ohraničuje možnosti našeho výhledu a symbolizuje téměř nekonečnou dálku. Hladinu zde tedy nepozorujeme seshora jako v případě „hladiny-plochy“, ale spíše z boku. Třetím rozměrem hladiny je „hladina-membrána“. Hladina je průchozí, tvoří „bránu“ mezi různými oblastmi (pod a nad sebou), ale přitom si uchovává vlastnosti dostatečně kompaktní vrstvy, díky nimž se o ní můžeme nepěkně uhodit při nepodařeném skoku do vody nebo po ní mohou běhat například vodoměrky. A za čtvrtý rozměr lze považovat to, že při zvlnění či zpěnění se hladina proměňuje v jakýsi plastický reliéf. Jde pak o neustále proměnlivou, pohyblivou „hladinu-sochu“.

Caspar David Friedrich: Dva muži u moře, 1817, zdroj: Wikimedia/ Alte Nationalgalerie

Hladina jako plocha, linie, membrána a reliéf, to jsou čtyři případy, které nás budou dále zajímat hlavně z hlediska zobrazování, vizuální percepce a reflexe.

Narcisovo osudné selfie

Asi nejznámějším mýtem, v němž figuruje hladina, je příběh o Narcisovi. Tento legendární krasavec se při pohledu do vodní hladiny sám sobě natolik zalíbil, že chtěl se svým zrcadlovým dvojníkem okamžitě navázat intimnější vztah. Načež spadl do vody a utopil se. Víla Echo, která do Narcise byla též zahleděná, po svém milenci-utopenci dodnes truchlí. Její nářek slyšíme v každé ozvěně, která se odráží třeba od skal u nějakého jezera. Echo totiž znamená v češtině ozvěna. Narcise zajímal vizuální odraz a Echo vytváří akustické odrazy. Mají tedy k sobě blízko, tito mytičtí milenci. Narcis se stal nejen prototypem určitého jednání a prožívání, který studuje psychologie; jeho příběh rovněž referuje o jednom důležitém principu v oblasti vizuální kultury – co to vlastně je odraz, ať už na hladině, v zrcadle či v přeneseném slova smyslu na displeji telefonu? Narcis mimo jiné vytvořil zřejmě první selfie, jakkoli bylo nestálé a pohyblivé. Ale pohltit a vtáhnout jej dokázalo stejně intenzivně, jako dnes přitahují a vtahují miliardy digitálních kopií, tedy zmíněná selfie, své tělesné originály.

Michelangelo Caravaggio: Narcis, 1594–96, zdroj: Wikimedia/ Galleria Nazionale d’Arte Antica

Odraz v lesklé ploše zařadil antický filosof Platón do kategorie „přírodních obrazů“ (fyzei eikon). Tam dále spadají taková zobrazení jako například stíny, otisky, snad i odlitky a podobně, tedy takové obrazy, které vytváří do značné míry příroda sama o sobě, aniž by se jí do toho pletly lidské záměry či techniky. Platón tvrdil, že těmto obrazům můžeme důvěřovat, neboť příroda nelže ani nechybuje, na rozdíl od člověka. Obrazy, které produkují lidé (technei eikon), jsou často klamné, nepřesné nebo i manipulativní a přehnaně zábavné (pročež pak mohou odvádět pozornost třeba od filosofického myšlení, a to bychom opravdu nechtěli). Slovy moderní sémiotiky (tedy nauky o znacích) by odrazy v lesklých plochách spadaly do kategorie „přirozených znaků“ (tzv. indexů). No dobrá, a co s tím má společného Narcis a jeho příběh?

Zahleďme se na slavnou malbu barokního umělce Caravaggia, na níž Narcis zálibně a fascinovaně sleduje svůj odraz na vodní hladině. Zrcadlový dvojník je tu jako živý, jen vyskočit z vody a oddat se radostem sebelásky. Jeho živé podání souvisí s tradiční představou o spolehlivosti a přirozenosti odrazu (ať už na hladině nebo jinde). Jakoby hladina rozšiřovala a zvětšovala náš svět o nové prostory a nové figury (podobně můžeme vnímat vestavěné zrcadlové skříně v předsíni panelákového bytu). Někdy se tento efekt používá i v oblasti architektury: již Tádž Mahal se shlížel ve vodním zrcadle a v současnosti takové stavby, které se odrážejí ve vodních plochách (respektive jsou na vodních plochách přímo umístěny), navrhuje kupříkladu Santiago Calatrava či Vito Acconci.

Claude Monet: Lekníny, 1915, zdroj: Wikimedia/ Neue Pinakothek

Pozoruhodné vizuální efekty vodní hladiny využívali s oblibou impresionističtí či secesní malíři (ale i starší tvůrci).  Občas proto měli své provizorní plovoucí ateliéry na člunech (jako Charles-Francois Daubigny či Claude Monet). Odleskům a odrazům na vodní ploše se v části své tvorby věnovali i výtvarníci William Turner, Piet Mondrian nebo František Kupka. A lze tvrdit, že se jejich studium odrazů na hladině významně podílelo na vzniku moderního abstraktního malířství. Plocha hladiny je inspirovala k tomu, aby i malbu chápali hlavně jako plochu pokrytou barvami, tvary a liniemi, nikoliv jako iluzivní zobrazení prostoru, konkrétních témat, figur a podobně.

Nedosažitelná linie horizontu

Hladina jakožto linie, obrys či hranice byla důležitá zejména pro romantické malíře. Caspar David Friedrich využíval na svých malbách linii mořského horizontu coby metaforu téměř nedohledné a nedostupné dálky, po níž srdce romantika touží, ale k níž nikdy nelze zcela dospět. Horizont přeci neustále uniká, je vždy někde daleko před námi, a když se dostaneme do míst, která jsme dříve viděli na obzoru, je opravdový horizont už zase jinde. Tato vizuální metafora dálav a zároveň zážitků, které na cestě k nim čekají, je dost oblíbená v dnešních pseudo-romantických zobrazeních: ať už jde o různé pohlednice a přáníčka s motivem milenců na mořském břehu, nebo ať se jedná o reklamy na turistické služby a pojištění, či o záběry z filmů, které se až překvapivě často odehrávají ve Švédsku a jsou přitom natočeny v bavorské produkci.

Arnold Böcklin: Hra najád, 1886, zdroj: Wikimedia/ Kunstmuseum Basel

A co se stane, když pronikneme skrz membránu hladiny a dostaneme se do temných hlubin? Většinou na nás vybafnou omšelé kulturní stereotypy: ve vodních hlubinách se prý skrývá něco zlého, nebezpečného, též tajemného i dobrodružného (a lze si to užívat na cestě dlouhé celých 20 000 mil – pod mořem tedy, že) a často jsou tam prý také ženy. Tedy spíše bytosti zastupující jakýsi ženský princip, jak si ho představují a jak s ním operují různá tradiční kulturní klišé. Ženský element má prý nějak blízko k vodě, k temnotě, měsíci, ale i hmotě a tělesnosti. Naproti tomu mužský element je prý suchý, světlý, slunečný a duchovní.

Taková klišé najdeme i v řadě maleb, které však mohou být z hlediska uměleckého provedení mimořádně významné a inovativní. Kupříkladu v cyklu Černých jezer od symbolistického malíře Jana Preislera se zmíněný stereotyp žensko-mužské polarity sice vyskytuje, ale tyto malby jsou natolik fascinujícím projevem modernismu, že dílčí klišé nemusíme ani zaznamenat. Preislerova černá jezera vtahují diváka a umožňují mu „slastně“ se nořit do skvělých kvalit daného malířského projevu. Co se děje pod hladinou (a jak tato „membrána“ vlastně funguje), zajímalo dále taktéž básníka Jaromíra Erbena (Vodník), skladatele Antonína Dvořáka (Rusalka) či surrealistického spisovatele a filmaře Jeana Cocteaua (film Krev básníka z roku 1930).

Záludná tichá hladina

A hladina jako reliéf? Proudění a vlnění vodních mas zkoumal s vášní objevitele Leonardo da Vinci a vytvořil na to téma řadu pozoruhodných kreseb. Z mořské pěny na hřebenech vln se zrodila podle antických mýtů bohyně Afrodita a dnes se z ní rodí v reklamách třeba lahvičky šamponu. Vlna jako určitý reliéf na hladině se stává téměř hmatatelnou a plastickou na malbách Gustava Courbeta, pro nějž – stejně jako pro mnohé jiné – představovala vlna metaforu zrození, počátku, původu.

Gustave Courbet: Vlna, 1870, zdroj: Wikimedia/ Alte Nationalgalerie

Na hladině samovolně vznikají formy, tvary, odrazy, hladina přitahuje pohled diváka a zve ho do svých hlubin. Tyto hlubiny pod hladinou nás trochu děsí, ale zato rozněcují fantazii či snění, a dálky horizontů zase lákají ke svobodnému rozletu naši touhu. Tak nějak to alespoň tvrdí romantický básník Heinrich Heine ve své básni Očista (ze sbírky Severní moře, v překladu Ludvíka Kundery).

„Jen zůstaň ve své mořské hloubce,
šílený sne,
jenž v tolika nocích kdysi
trápils mé srdce falešným štěstím
a teď jak mořské strašidlo
i za bílého dne mě ohrožuješ –
zůstaň tam dole navěky,
za tebou dolů ještě hážu
všechno své hoře, všechny své hříchy
a bláznovskou čapku

…

Holahó! Holahó! Vítr se zvedá!
Vytáhnout plachty! Už dmou se a vlají!
Po záludně tiché hladině
letí teď loď,
osvobozená duše jásá.“

A to jsme ji ani necitovali celou 🙂

Piet Mondrian: Statek u Duivendrechtu, 1916, zdroj: Wikimedia / Art Institute of Chicago

Doporučená literatura:

1) David J. Clarke: Water and art – a cross-cultural study of water as subject and medium in modern and contemporary artistic practice, Reaktion Books, London 2010. Tato kniha nám umožní nahlédnout pod pokličku současného umění z hlediska využívání média a tématu vody.

2) Václav Hájek: Obzory a ruiny – viditelné a neviditelné v romantické krajinomalbě, FHS UK, Praha 2020. Zde se mimo jiné dozvíme, jak je to s těmi vzdálenými horizonty na mořské hladině a po čem romantici vlastně touží.