Morálku si tentokrát nechte od cesty. Chmurný válečník je chválou požitkářství a fetišismu

Chmurný válečník je fatalistická bytost opovrhující prostými, lineárními lidmi. Ví, že čas je iluze. Putuje světem a vyhledává další příslušníky svého druhu, aby se s nimi střetl v boji na život a na smrt, nebo našel chvilkovou úlevu v bizarních podobách sexu. Nepohání jej snaha přežít – ani ve vztahu k sobě, ani ke svému druhu. Chce zabíjet, anebo být zabit. Dokud jej nepopadne obsesivní touha konečně odhalit, kým tito metaválečníci skutečně jsou a jaký je jejich účel. To, co čtenáře během jeho snažení čeká, je – slovy několika propojených výkřiků ze zahraničních vydání – „ohromující, pravděpodobně ilegální blackmetalový new weird, který vám nasadí do hlavy zvláštní myšlenky“.

Gejzíry tělních tekutin na pochodu

„Chtěl bych je vidět, jak se navzájem požírají,“ prohlásí 4, tedy jeden z Parchantských synů Rozbrojových, když se na okamžik odpoutá od mučení zajaté dívky a shlédne do nádrže plné degenerovaných ryb žahavounů. Dokonale tak shrnul hlavní atrakci (a atraktivitu) Rennieho románu, který v originále vyšel roku 2016. Chmurný válečník je svého druhu dekadentní, makabrózní verze klasického Higlandera. S tím rozdílem, že zde metaválečníky nepohání mystická odměna, které se dostane poslednímu přeživšímu. Pohání je pouze a jen pud osvobozený od jakékoliv morálky.

Obálka českého vydání, repro: Planeta9

Na podobném principu je vystavěn i čtenářský účinek. Nejde o to rozplétat složitý příběh. Žádný zde ani není. Chmurný válečník cestuje světem a bojuje nebo z boje utíká a náhodně se kříží s osobními questy dalších postav. Nic víc. Nejde tu ani o fascinovaný průzkum fikčního světa. Ten je sice plný názvů jako Bolestné moře, Země zlomených perutí nebo Čubky (souostroví), ale nemá hlubší historii. Věci se v něm prostě, slovy klasika, nějakým způsobem dějí (ostatně, tato věta skutečně v románu zazní). Jde pouze o to, vychutnat si střety metaválečníků a fascinovaně, z bezpečí domova, sledovat jejich krvavé pinožení.

Rennie se zvráceným potěšením vymýšlí ty nejbizarnější a nejkrutější bytosti a jejich Zbraně. Velká písmena u těch nejnepravděpodobnějších předmětů – jedna z metaválečnic získává své zbraně v obchodě s kuchyňskými potřebami, Sekretář používá v honbě za nelineárními žlázami a jejich sekrety dvojici Lžic – přitom jsou černohumornou metastází fantasy klišé, kdy se především zbraně stávají manifestacemi kouzel, osudu nebo prostě jen laciné (a spíš marné a vysmívané) snahy autorů zaujmout čtenáře a přesvědčit je, že jejich svět má hloubku. A tak se Leptomanka pyšní svými prsy, jimiž na oběti stříká kyselinu. Mrznič disponuje semenem, které oběti (ty pochopitelně przní) spálí mrazem zevnitř. Já rád játra potřebuje… inu, játra, aby si jimi potíral své smrtelně nebezpečné Nohy.

Popisy bezuzdného násilí, porcování, mučení či vědecky podmíněného týrání Rennie plynule prostřídává scénami stejně bezuzdně sexuálními. Ostatně ne nadarmo překladatel Roman Tilcer jednu z kapitol tehdy ještě chystané knihy předčítal na loňské akci Porno na Vltavě.

Ve všech těch gejzírech tělních tekutin a šťáv přitom poměrně překvapivě vyraší i základ nejspíš krátké a chtíčem definované, přesto zajímavé lovestory, která závěrečným jatkám vtiskne nádech emocí. Nemilosrdné sestry, které se snaží z těl metaválečníků extrahovat orgány, jimiž by oživily svou prostřední sestru a mají tedy zdaleka nejkladnější motivaci ke svým činům, nemohou nestanout před dilematem: jsou skutečně zamilované do Dívky, jejíž jméno neznají, nebo jen otrávené a omámené její, jak v knize stojí, kundou? A pokud platí druhá možnost, není třeba tento konkrétní a ke specifickým záležitostem sloužící orgán obětovat pro vyšší dobro oživení Prostřední sestry?

Posezení v Receptorově intelektuální konečné

Na odiv hrdě dávané přízemní atrakce nejsou jedinou Zbraní Chmurného válečníka. Ostatně, pouhé vršení sebeobskurnějších podivností a krutostí nikdy nestačí, aby si dílo získalo status kultu – jak se to ve zdejších končinách povedlo Chmurnému válečníkovi i díky soustavné práci Romana Tilcera. Jeho jméno naleznete i v autorově závěrečném poděkování – spolu s Martinem Šustem, který se v první dekádě jednadvacátého století zasadil o šíření subžánru new weird u nás a prosadil na český trh nejen řadu do té doby neznámých autorů, ale také poskytl prostor začínajícím překladatelům. Jedním z nich byl právě Tilcer, který následně o Renniem soustavně referoval jako o svém vysněném projektu a o jeho knize tvrdil, že taková se objeví jednou za desetiletí.

Jak originál, tak český překlad jsou nasycené slovními hříčkami, sarkastickými spojeními, šťavnatými vulgaritami a pábitelsky dekadentními popisy či rozmluvami, v nichž se odráží nejen ironické parodování vědecké hantýrky, ale i autorova záliba ve filozofii a hymničnosti. A tak postavy usedají do baru Receptorova intelektuální konečná a vedou dlouhé rozpravy o smyslu života a podstatě existence. Někdy je to vyloženě drobný metavtípek, jak když Čtenář mraků zavraždí Šouravý chřtán skrze řiť, což je jedině příhodný konec „pro postavu tak špatně napsanou na stránkách světa“. Jindy se dotknou něčeho, nad čím by se nejspíš zamyslel i Nietzsche či Schopenhauer. „Lineární člověk se považuje za stvoření, nikoliv za stvořitele, kdežto my se nepovažujeme za nic, a proto doslova jsme realitou, kterou vnímáme,“ pronese Chmurný válečník v jedné ze svých hloubavých chvilek.

Dobře zdůvodněný nihilismus

Chmurný válečník není knihou pro každého – a paradoxně asi nejméně sedne fanouškům tradičního braku. Styl, jakým je psán (a Tilcerem ve spolupráci se špičkovým redaktorem a překladatelem Richardem Podaným k dokonalosti vycizelován), totiž jde přímo proti základům brakového čtení – tedy možnosti kdykoliv si ukradnout pět deset minut zábavy bez nutnosti soustředění.

Rennie naopak nabízí odměnu těm, kteří se do jeho obskurního světa ponoří hlouběji. Právě tehdy se náležitě rozvinou nepravděpodobně zdvořilé dialogy metaválečníků či jejich záměrně archaizující a přepálené monology, jako když Robroj přikazuje svým Parchantským synům: „Přineste mi tedy živoucí tělo některého ze soků, jehož výdrž se stane důkazem nesnesitelného utrpení. Netropte si ze mne žerty s lineárními bytostmi a potěšte otce těmi nejzkaženějšími kusy z našeho plemene. Přineste mi živoucí tělo Matky perleťové, Drtihlava, Chmurného Válečníka, Hektikona či Přibíječe duší a já jim předvedu strasti, jež jsou stejně moje jako jejich.“

Zároveň Rennie důsledně naplňuje své pojetí subžánru zvaného meč a magie, jak o něm psal i do časopisu XB-1. Tehdy postuloval, že tyto příběhy jsou nezávislé na morálce. Jejich požitkářství a fetišizace násilí i sexu vyplývají z boje nikoliv za ideály, nýbrž za život. Z boje, který nemusí mít žádnou jinou motivaci než sám sebe. Je to výrazně nihilistický názor, ovšem dobře zdůvodněný těmi nejlepšími tradicemi žánru. Už Conan blahé paměti prohlašoval: „Jestli je život přelud, pak i já jsem přeludem, a tudíž je pro mě přelud skutečností. Žiju, hořím životem, miluju, zabíjím a jsem spokojený.“

Chmurný válečník je i multimediální projekt: Rennie, nejen spisovatel, nýbrž i hudebník, k němu složil ambientní soundtrack. Dunivá, temná hudba perfektně podkresluje jednotlivé epizody knihy. Mohutné, jakoby ozvěnami krypt zmnožené zvuky dávají vzpomenout na hudbu Johna Carpentera nebo filmové soundtracky osmdesátkových béčkových fantasy či nedávného snímku Mandy. Působí jako ideální podkres k meditacím o nicotnosti lidské existence v chladném, lhostejném vesmíru. Napomáhají tomu i Renniem načtené kusy textu, včetně výše citované Rozbrojovy výzvy.

Na zmíněný soundtrack narazíte na stránkách českého nakladatele nebo v odkazu přímo v knize. Ještě víc se tak posílí výstřední a výjimečný zážitek nad knihou, která je oslavou otrlosti i metatextově pobaveným a potměšilým milostným vyznáním jednomu žánru.

Alistair Rennie: Chmurný válečník. Přeložil Roman Tilcer. Ilustrace Kučerovský, Tomáš. Planeta9, Praha 2020 (fakticky 2021), 352 stran, doporučená cena 399 korun.