Spisovatel Červenák: „Přejde vás smích, až budete mít v parlamentu strany adorující fašistické válečné zločince“

Už několik let patří k nejočekávanějším titulům roku nový přírůstek do vaší série historických detektivek z konce šestnáctého století. Hlavními postavami v nich jsou kapitán Stein a notář Barbarič. Jak byste tuhle dvojici – respektive spolu s kaprálem Jarošem trojici – představil neznalým čtenářům?

Joachim Stein je válečný veterán velkých vojenských tažení, bojoval v Uhrách proti Osmanské říši, je považován za hrdinu, schopného stratéga a člověka oddaného křesťanským hodnotám. Od Mrtvého na Pekelném vrchu, což je první díl série, je jeho pobočníkem kaprál Bohdan Jaroš, syn skutečného pražského kata Václava Jaroše, a tak trochu příruční chodící mučírna, forenzní technik a felčar v jednom – kati měli už z povahy svého řemesla slušné znalosti lidské anatomie. A Matěj Barbarič je notář z uherského města Schemnitz, což je dnes Banská Štiavnica, tedy město, kde žiji.

Odkud se vlastně Stein s Barbaričem vzali?

Stein je katolík a snažil jsem se ho vykreslit věrně jeho době – takže naši současníci by ho asi bez váhání mohli obvinit z rasismu, islamofobie, homofobie, antisemitismu… zkrátka ze všeho, co bylo na konci 16. století součástí běžného myšlení. K někomu takovému jsem potřeboval v příběhu protiváhu, a tou je Matěj Barbarič – osvícený, tolerantní a volnomyšlenkářský, ze Steinova úhlu pohledu až zhýralý, ba dokonce kacířský. Mimochodem, Matěj Barbarič skutečně existoval a opravdu to byl štiavnický notář, tedy jakýsi městský právník, který svou obec zastupoval v právních sporech či na nejrůznějších sněmech. Víme o něm i to, že psal poezii a vlastnil velké množství knih, což v té době vůbec nebylo běžné.

Jednotlivé příběhy Steina a Barbariče se odehrávají vždy v jiném městě tehdejší habsburské monarchie. Podle čeho je vybíráte?

Podle jejich dobového významu a důležitosti lokality pro osudy postav. Takže po mé rodné Štiavnici a klasikách typu Vídeň, Praha, Bratislava, přišel Trutnov, kde žije Steinova rodina. V Andělovi v podsvětí došlo na Plzeň. Jednak se tam narodil Stein a jednak zde během zimy 1599–1600 sídlil i s celým dvorem Rudolf II. V Praze totiž řádil mor.

A jak a nakolik zvolené město ovlivňuje děj?

Každou zápletku formuju tak, aby odpovídala lokalitě, co se týče zeměpisu i historických postav a událostí. A pak přimíchám nějaké ty pověsti a místní báchorky. Zrovna nedávno jsem četl jednu historickou detektivku nejmenovaného českého autora, která se odehrávala v Plzni. A on to město ve své knize v podstatě vůbec nevyužil. Kdyby se tam nepsalo Plzeň, mohlo to být kdekoliv. Kdežto Anděl v podsvětí se může odehrávat právě a jen v Plzni v dané době, všechny ty kulisy jsou funkční a dohledatelné – radnice, podzemí, císařský dům, místní kláštery nebo stehlíkovská sladovna. A protože je součástí zápletky tamní císařův pobyt, najde se místo i pro všechna ta cizokrajná poselstva, která tehdy přijímal, k tomu Rumpf a Trautson, arcikníže Maximilián atd. atd.

Během přípravných prací na nynějším románu Anděl v podsvětí jste sociálních sítích avizoval scény orgií… Proč zrovna orgie v Plzni?

Část děje se točí kolem plzeňského bratrstva zhýralých měšťanů a šlechticů, kteří… A víc neprozradím! Prostě jsem neodolal a do tehdy údajně nejkatoličtějšího a nejmravnějšího města monarchie jsem umístil příběh o pokrytectví a totálním mravním úpadku elit. Takže v knize jsou i sexuální scény a do značné míry se právě od nich odvíjí zápletka, ale už během editování rukopisu jsem je zredukoval a během dalších kol korektur se od explicitního zobrazení přesunuly spíš do roviny náznaků. Nicméně kdyby byl zájem, mám odloženou původní „necenzurovanou“ verzi pro zvrhlíky.

Kam pošlete Barbariče a Steina dál?

Už jsem plně ponořený do jejich dalšího případu s pracovním názvem Pro hrst dukátů, který se bude odehrávat v Kremnici. Dnes je to trochu ospalé, nicméně malebné středoslovenské město se zachovalým městským hradem, opevněním a klášterem. Ale hlavně zde sídlí mincovna, která funguje nepřetržitě od středověku. Zatímco dnes odtud vychází eura, v 17. století to byly ty nejkvalitnější zlaté a stříbrné mince v habsburské monarchii. Právě s nimi bude souviset zločin, který budou muset Stein a Barbarič vyřešit. A pak vyrazí dál na východ, budou se teď několik knih držet na území Slovenska.

Zmínil jste, že Anděl v podsvětí se odehrává za morové epidemie. Což je dnes poměrně aktuální… Vzhledem k tomu, co jste nastudoval o morových epidemiích, jak se díváte na naši současnou situaci?

Část děje se točí kolem morové nákazy, která v Plzni proběhla zhruba rok před začátkem románu a vyhubila na třetinu obyvatelstva. Tehdy pomáhala jediná věc – izolace. Někam se zavřít a překlepat to. Proto obyvatelé měst, pokud měli možnost, utíkali na venkov a do odlehlých oblastí, šlechtici na svá panství a študáci se vraceli k rodinám. Vlastně se to děje i dnes. I když tuším, že dobový recept, kterým se chránil před nákazou i Rudolf II., by dnes úspěch neslavil – to jste si totiž vyvařili panenskou moč s ambrou a rozemletými perlami. I když kdo ví? Já to nezkoušel…

Obal nejnovější česky vydané knihy Juraje Červenáka, repro: Argo

Samozřejmě se líp utíká z třicetitisícového města habsburské monarchie než z milionového velkoměsta současného, jak jsme loni sami poznali v lesích kolem Prahy, kde bylo najednou přelidněno. Měla ta úmornost minulého roku na vás nějaký vliv jako na člověka, nebo jako na autora?

Nedávno jsem si přečetl článek Michaela Connellyho, což je můj oblíbený autor detektivek, že spisovatelé by měli být relativně v pohodě, protože jsou zvyklí sedět doma, ale u něj to prý bylo přesně naopak. Například poprvé v životě nebyl kvůli frustraci ze situace kolem covidu několik týdnů schopen psát. Já jsem v podstatě pecivál, který třeba nejrůznější cony a besedy bere jako nutnost. Nechápejte mě špatně: setkání s fanoušky je pořád super, užívám si je a čerpám z nich energii, ale to cestování, lidi, to cestování… Pořád říkám, že bych potřeboval nějaký kouzelný portál mezi mým obývákem a třeba knihovnou v Plzni, kde bych si v klidu poplkal s fanoušky, podepsal jim knihy a zase šup – a byl bych doma.

Takže?

Takže teď můžu své peciválství rozvíjet do alelujá, jenže stejně nakonec kopu za stejný tým jako Connelly. Také jsem se snažil pracovat, ale ta mizérie prostě člověka psychicky ovlivní, zvlášť když potřebuje k práci vnitřní klid a pohodu. Napsal jsem toho sice dost, ale vůbec s tím nejsem spokojený. Dokonce jsem odložil rozepsaný román a nevím, jestli se k němu vrátím.

Nejhorší je, že i přes začínající vakcinaci je konec celého toho moru v nedohlednu, spoustu lidí to semlelo a kultura jako taková se bude vzpamatovávat celé roky. A to nemluvím o lidech, které nám covid vzal předčasně. Stýská se mi třeba po Jarkovi Mosteckém, který u vás otevřel dveře historické fantasy a zemřel v prosinci. Mně loni umřel otec – sice ne přímo na covid, ale kvůli všem těm přísným opatřením opuštěný v nemocnici, bez možnosti, že bychom ho mohli navštívit, takže jsem z toho byl doslova na prášky.

Udělal jste si jméno na hrdinské fantasy howardovského střihu. Co vás na Howardovi, popřípadě Conanovi, oslovilo nejvíc? A proč oslovuje nové a nové generace čtenářů?

Dravý, dynamický děj a stručnost v popisech, které zároveň neztrácejí na barvitosti. Přitom na starší literatuře, i té dobrodružné, jsou často nejúnavnější právě podrobné popisy – viz třeba Alois Jirásek, Viktor Hugo a další a další. Takové mayovky nebo dumasovky by bez nich měly i o třetinu menší rozsah. Howard tímhle netrpěl a myslím, že kdokoliv chce dnes psát akční fantasy, musí jej považovat za svůj původní vzor.

Juraj Červenák s dvěma z dosavadních sedmi knih, které mu vydalo pražské Argo, foto: Argo

Není to tak dávno, co patřilo mezi českými autory fantastiky k bontonu napsat si Conana. Dneska však už vlastně nikdo, kdo se bere vážně, Conana nepíše. Čím to? A neláká vás ještě někdy si conanovku střihnout? Ostatně, dostal jste se do amerického magazínu Weird Tales, kde původní conanovky ve třicátých letech vycházely, což je pro středoevropského spisovatele ohromný úspěch!

V devadesátkách jsme byli všichni oslnění skoro neznámým žánrem. Na eposy tolkienovského typu si u nás ještě nikdo netroufal, neměli jsme koneckonců k podobným artušovsko-nordickým ságám skoro žádný přímý vztah. Ale Conan… ten nám připomínal všechna ta exotická dobrodružství Karla Maye, Sandokana, dumasovské šermovačky, Doylea a nejrůznější ztracené světy, příběhy z Petiškových Řeckých bájí a pověstí nebo už i u nás tenkrát populárního Indianu Jonese – všechny ty skvělé věci, na kterých jsme vyrůstali. Proto nám Conan rezonoval, a proto jsme ho chtěli vyzkoušet i autorsky.

Pak se nám rozšířily obzory a my začali zkoušet i jiné věci a jinak. Dnes už tu máme autory, kteří vyrůstali na Tolkienovi, Sapkowském nebo Kulhánkovi, takže jejich zázemí je jiné. A já a další conanovka? Nepotřebuju ji, nicméně howardovské prvky využívám ve svých knihách.

Máte nějakou libůstku, jakou byly třeba pro Josefa Škvoreckého jazz nebo pro Miroslava Žambocha víno? Prostě prvek či motiv, který vám projasní den, když ho dokážete zakomponovat do příběhu?

Jsem obrovský fanoušek westernů, hlavně těch filmových, takže bez ohledu na žánr mám nějaké to pistolničení ve všech knihách.

Červenák: „Jsem obrovský fanoušek westernů, hlavně těch filmových, takže bez ohledu na žánr mám nějaké to pistolničení ve všech knihách.“ Fotka z loňského natáčení online křtu knihy Juraja Červenáka v kopcích nad Banskou Štiavnicí, foto: Artis Omnis

Patříte k nejpopulárnějším slovenským autorům u nás spolu s Dominikem Dánem a Jozefem Karikou. Všichni jste přitom poměrně hrdí žánroví vypravěči. Čím to, že máte zrovna vy tři u nás takový úspěch?

Je to asi tím, že čistá žánrovka hovoří ke svým čtenářům mezinárodnějším jazykem, než dejme tomu generační výpověď mládeže z Rimavské Soboty. Žánrové knihy jsou jednoduše komerčně úspěšnější a přirozeně mají větší šanci prorazit na zahraničních trzích. Já osobně pak ještě při psaní svých románů vyloženě myslím i na své početné české fanoušky.

Mohl byste uvést příklad?

Kromě toho, že se spousta mých knih přímo v českých zemích odehrává, snažím se pokaždé zapojit i nějakou postavu z Čech či Moravy (třeba v Hradbě západu je jich několik) nebo české reálie alespoň zmínit v nějakých (často humorných) „hláškách“.

Musím se přiznat, že občas moc rád zabrousím na váš facebookový profil – ani ne tak kvůli informacím o knihách, ale protože… jak to říct kulantně… se neserete se svým názorem na určité živly ve slovenské politice. Stalo se, že jste kvůli tomu třeba přišel o fanoušky? Jak moc vlastně řešíte politiku? Nakolik vás ovlivňuje? A co vás štve? My zrovna zažíváme, kromě jiného, další bizarní revival Daniela Landy a já nevím, jestli mám brečet, nebo se smát.

Moje ostří ztrácí ostrost. Už před posledními volbami jsem si deaktivoval osobní profil na FB. Hlavně proto, že jsem skrze něj viděl enormní množství příspěvků a názorů, které mě prostě vytáčely a které jsem měl potřebu komentovat. A protože jsem člověk, který když někde vidí hovno, tak řekne „helemese, hovno, jaké je ale velké a smradlavé, pojďme se ho zbavit!“, je můj postoj nikoliv překvapivě zdrojem konfliktů. I někteří z mých čtenářů se uráželi a fňukali mi v komentářích, že už si moje knihy kupovat nebudou. Co čekali? Že se jim s prosíkem omluvím? „Promiň, že jsem tě po tvých blábolech o nutnosti svrhnout židovskou světovládu nazval neonacistickým hnojem, jen si hlavně kupuj moje knihy dál.“ To teda fakt ne.

Každopádně se snažím teď politiku neřešit a maximálně se izoluju i od bulvarizovaného zpravodajství o současné pandemii. Přes svou autorskou FB stránku se chci s fanoušky bavit o knihách, filmech, hudbě… o věcech, které nás spojují a těší.

Každopádně mi taková prohlášení třeba v Česku dost chybí. Čím to je? Česká nátura spíš smějících se bestií? Nebo jsme se jako ty slavné žáby ještě dost neuvařili?

Však počkejte, až budete mít v parlamentu strany, které se budou snažit uzákonit adorování válečných zločinců z dob druhé světové, nebo se snažit o vystoupení z Evropské unie a přiklonění k putinovskému Rusku, tak vás ten smích taky přejde.

Jakou roli dnes hrají na Slovensku populární spisovatelé stran řekněme obecné morálky? Velmi mě třeba oslovilo to, jakým způsobem se Jozef Karika vyjadřoval o problematice vytěsnění likvidace Židů v jeho rodném Ružomberoku…

Nedá se říct, že by zrovna spisovatelé nebo i jiní umělci měli nějaký patent na morálku, nedejbože na rozum. I my jsme různí. Znám takové, u kterých byste přísahali, že je platí Rusové nebo že jsou trollové připravení nakydat špínu na všechno a na všechny, co přichází ze zemí na západ od nás.

Takže i z České republiky?

Spíš jsem myslel západ, který není deformovaný a traumatizovaný čtyřicetiletým socialistickým blahobytem.

Pět svazků Červenákových Dobrodružství kapitána Báthoryho, foto: Červený knír

Například v české fantastice bohužel docela zesílil tón přitakávající různým protiimigračním nebo protiislámským hysteriím. V řadě příběhů reflektujete války s Osmanskou říší. Jak moc je pro vás důležité v současné době a atmosféře o podobných věcech psát? Omezuje vás to nějak? Třeba v tom smyslu, že si dáváte podprahově pozor, abyste nedal munici lidem řekněme kotlebovsko-okamurovského ražení?

Ano, někteří čtenáři jsou zmatení, když zjistí, že autor knih o válce s Turkem není protiimigrační hysterák. Tak znovu: a co čekali? Vždyť kdo je nejsympatičtější postava v mých knihách o Báthorym? Homosexuální muslim. Na druhou stranou se na mě úkosem občas koukají i zastánci liberálních hodnot, protože si zase myslí, že tvůrce takovýchto knih prostě musí být rasista a islamofob. Procházet tímhle minovým polem je docela… zajímavé.

Pro mě ovšem je v tvorbě důležitý příběh. Takže je mi jedno, komu dávám nebo nedávám munici. A i když sám se přikláním spíš k liberálním postojům a toleranci, rozhodně se nekrotím v popisech nevraživosti dobových postav vůči muslimům a nepotřebuju do textu tlačit ujištění, že fakt není mým cílem dávat do souvislostí osmanské výboje staré pár století se současnými migračními vlnami. Když už jsme u toho: poštěstilo se mi napsat i román o pádu Chazarské říše (raně středověký stát, jehož vládci přestoupili k judaismu, pozn. redakce), kde kladné postavy byly i mezi útočníky, a stejně ještě nikoho nenapadlo označit mě za antisemitu.

Neláká vás přenést kapitána Steina s Jarošem, klidně bez Barbariče, na současné Slovensko? Pobavilo mě, jak se tenhle málomluvný hrdina odhodlává udělat obří myšlenkový krok stranou a projednou se řídit heslem, že podezřelý je nevinný, dokud se neprokáže opak… což jde přímo proti jeho dosavadní praxi. Nakolik si musíte dávat pozor, aby vaši vyšetřovatelé nebyli moc moderní?

Ten fór s jejich přenesením do současnosti mě už lákal. Právě kvůli tomu, jak důsledně jsem Steina udělal věrného jeho době. Kdyby se tenhle člověk objevil dneska, asi by ho někteří jednodušší mezi námi měli skoro za boha. Jenže o tom to je – o posunu čtyř set let v myšlení i ve vnímání světa a souvislostí. Stein pochopitelně není hlupák a vyvíjí se na základě svých zkušeností. Ze začátku byl například pověrčivý, ale v sedmé knize si už brumlá pod vousy: „Jasně, už šestkrát se zdálo, že za tím jsou mocnosti pekelné, a oni to zatím byli pokaždé lidé, tak třeba i tentokrát bude vrahem obyčejný smrtelník, ne ďábel vyvolaný alchymistickým rituálem.“

Ještě pro jednu věc mám váš facebookový profil rád – pro vaše statusy o jídle. Jevíte se jako člověk nádherně poživačný. Jaký je tedy váš vztah k jídlu, vaření… a promítlo se do něj nějak vaše psaní? A naopak jídlo do psaní?

U nás doma vařím čistě já, takže je to rutina. Rád zkouším i nové věci, potraviny i příchutě, to mě pak vaření opravdu baví. Ve svých knihách, hlavně v těch o Steinovi a Barbaričovi, se vyžívám v různých dobových lahůdkách – třeba plněná jelení řiť. To abych ještě podtrhl, jak exotická ta doba pro nás dneska může být. Okolo roku 1600 se opravdu jedlo úplně jinak než dnes. Jinak se věci konzervovaly, jinak se ochucovaly… Ve vyprávění je to vždy zábavný prvek. Ale že bych doma zkoušel dobové laskominy, to opravdu ne. Kompot z karafiátů nebo bobří ocas v pivním octě si rád odpustím.

Jste poměrně zvláštní úkaz v tom, že napřed jste prorazil na českém trhu v češtině, a teprve pak doma ve slovenštině. Pochvalujete si spolupráci s překladatelem Robertem Pilchem a jeho češtinu. Nakolik si však všímají mnohých barev vašeho jazyka a stylu doma? Reflektují to nějak slovenské recenze, nebo je to ani nenapadne, protože vaše knihy prostě berou coby „žánrovku“?

Že mám slušnou jazykovou výbavu, si čtenáři určitě všimli. Někteří si to vychutnávají, ale dočkal jsem se i reakce: „Dyť se to nedá číst, tolik archaismů, třetině textu nerozumím!“ No, když si někdo zformoval slovní zásobu čtením bulváru, tak ho nějaký ten buzogáň nebo táčky snadno vyvedou z míry. Málo známé nebo už zcela zapomenuté výrazy používám rád, navíc se k mým žánrům hodí. Kdybych psal detektivky ze současné Bratislavy, taky by si postavy nevyměňovaly obraty jako „ľaľa ho, papľuha, švacni ho po kotrbe“.

Obal Červenákova románu, podle něhož byl měl v České televizi vzniknout seriál, repro: Argo

Projevil někdo zájem natočit film podle vašich knih?

V česko-slovenské koprodukci se připravuje šestidílný seriál pro Českou televizi podle Krve prvorozených (druhý případ Steina a Barbariče, zasazený do Prahy). Jsou hotové a schválené scénáře, máme docela představu o lokacích a obsazení, hledají se další investoři, protože zafinancovat nějakých sedm hodin z rudolfínské Prahy s velkým množstvím postav není nejlehčí. A v situaci, jaká je, může snadno dojít na škrty nákladných projektů… takže holt uvidíme.

Už jsme zmínili, že jste se dostal se svou povídkou do Weird Tales. Kde všude vás vydávají? A liší se náhledy na vaše psaní? Máte konkrétní ohlas třeba z té Ameriky?

Z Ameriky ani ťuk. Měl jsem sice podepsanou smlouvu s jedním americkým literárním agentem, ale postupně to vyšumělo na přístupu „líbil by se nám ten Báthory, ale tady o historii tehdejších Uher a okolních zemí nic nevíme… tak co kdyby byl hlavní hrdina třeba Angličan, který přijde do Uher a tam mu všechno nějak vysvětlí…“ Tak na něco podobného jsem neměl energii a nikam se to nepohnulo.

Jinak mi jedna kniha vyšla v Rusku, pár v Polsku, kde se teď chystá i Mrtvý na Pekelném vrchu. Uvidíme, jak bude přijatý. Je každopádně zajímavé vydávat detektivky na českém trhu. Zatímco doma jsem na poli historických detektivek průkopníkem, vy máte svoje Vondrušky, Bauery, Niedly a další, takže čtenáři to berou zhruba jako „tak se ukaž, Slováku!“. Což je v pohodě, beru to jako výzvu. Teď se těším, jak vezmou Anděla v podsvětí Plzeňané.

Jste zakladatelem slovenské historické detektivky. Máte už pokračovatele? Nebo snad dokonce autory, kteří vás chtějí coby žijícího klasika svrhnout z trůnu?

Pár jich u nás taky zkouší historické detektivky. Několik takových knih jsem četl a jsou… rozmanité kvality. S tím klasikem… já pořád věřím, že jsem autor, který se k těm svým skutečně zásadním knihám teprve propracovává. Ale je fakt, že pro některé z mladých už jsem vzorem. Jenže po těch třiceti letech v branži a třiceti knihách jsem určitě pro někoho i páprdou, který by to měl pomalu zabalit. Tak ty ještě musím nějaký ten pátek zklamat. Sorry.

Juraj Červenák, foto: Marián Garai

Juraj Červenák (*1974). Slovenský spisovatel historických románů, fantasy a detektivek. Po ukončení studia na gymnáziu v Banské Štiavnici prošel řadou zaměstnání včetně vedoucího kina. Postupně se profiloval jako filmový publicista a spisovatel, aby se roku 2005 začal věnovat psaní knih profesionálně. Publikoval přes tři desítky titulů, včetně populárních historických fantasy z dob boje Slovanů proti Avarům (série Černokněžík), románového zpracování ruských bylin Bohatýr nebo epické série z dob protitureckých válek Dobrodružství kapitána Báthoryho. Jeho nejúspěšnějším projektem je série Stein a Barbarič, historické detektivky z doby vlády Rudolfa II. Juraj Červenák je držitelem řady literárních ocenění včetně tří cen české Akademie sci-fi, fantasy a hororu nebo Ceny Vladimíra Neffa za nejlepší historický román roku 2016.