Bilance: skoro dystopicky fantastický rok 2020 čili tipy k četbě

Ve výběru, který je veskrze subjektivní, se pochopitelně neobjevují tituly, na jejichž přípravě jsem se jakýmkoliv způsobem výrobně podílel – například nový román zakladatele kyberpunku W. Gibsona Médium. Zároveň jsem nezařadil knihy, které by se pravděpodobně v mém výběru umístily, ovšem ještě nebyla možnost si je přečíst, například více než rok odkládané vydání klasiky Roberta A. Henleina Cizinec v cizí zemi – dílo, jež v roce 1962 získalo cenu Hugo, vzbudilo kontroverze, dočkalo se vyřazení z veřejných knihoven, ovšem roku 2012 se dostalo do výběru Knihovny Kongresu zvaného 88 knih, které formovaly Ameriku.

Ještě obsáhlejší zmínku si v této souvislosti zaslouží obsáhlý výbor z povídkové tvorby amerického spisovatele, scenáristy a podle mnoha historek z osobního i profesního života mimořádné osiny v zadku Harlana Ellisona (1934–2018). Vydalo jej Argo pod názvem Vrchol vulkánu: Oceněné povídky Harlana Ellisona. U nás byl Ellison doposud znám především díky své editorské činnosti – jím složená antologie Nebezpečné vize z roku 1967 (česky 2004), založená na editorské výzvě „porušujte pravidla“, v podstatě zformovala americkou novou science fiction vlnu. Dodnes jsou Nebezpečné vize – spolu s o dvě desítky let mladšími kyberpunkovými Zrcadlovkami Bruce Sterlinga – nejvlivnější antologií žánru. Bez ohledu na to, zda se s Ellisonem sejdete čtenářsky (řada jeho povídek, především těch spadajících do sci-fi, zoufale zastarala), je dobré se s ním a jeho dílem seznámit. Soubor Vrchol vulkánu představuje ideální příležitost i díky práci elitního překladatelského týmu vedeného Viktorem Janišem.

Harlan Ellison v roce 1992, zdroj: Britannica.com/Foto: Courtesy of Harlan Ellison – fotograf Chris Cuffaro 1998

Poslední poznámka k Ellisonovi – jakkoliv se často choval „jako kokot“ (doporučuji článek Viktora Janiše Poslední dějství Posledních nebezpečných vizí), byl velmi zásadový v tom, že spisovatelé si zaslouží své peníze. Jeho promluvu na toto téma používá tuzemský spisovatel Jan Kotouč jako jeden z nástrojů k profesionalizaci české sci-fi scény, která minimálně z poloviny stále funguje na bázi koníčku.

Vzhledem k tomu, v jak nevídaném měřítku nakladatelé hýbali s edičními plány a kolik titulů bylo zpožděno či rovnou přesunuto na další rok (jedním z důsledků je, že například nevyšla krom čtvrtého Algoru dvojice Hlávka & Vybíralová žádná dechberoucí space opera), rozhodl jsem se tentokrát neomezovat se pouze na první vydání. A dokonce pracovat i s knihami, na něž v roce lockdownů konečně dozrál čas, ačkoliv vyšly už dříve. Při výběru jsem tedy zvažoval i nová vydání starých překladů.

A v neposlední řadě se do výběru nedostaly tituly, které byly výborné, objektivně i lepší než některé mnou zařazené… ale příliš podobné jiným vybraným. A tak je stranou například výborný fungálně surreálný noir Finch od Jeffa VanderMeera, protože na pomezí žánrů prostě loni panovala le Guinová.

TOP TEN (řazeno abecedně dle příjmení autorka/autorky)

Joe Abercrombie: Trocha zlé krve

Představa, že epická tolkienovská fantasy se musí odehrávat v kvazievropském kvazistředověku, je sice pořád silná, ale i u nás se už dávno objevila řada titulů, které ji vyvrací. Profesionální britský cynik a potměšilý znalec žánrových očekávání Joe Abercrombie si do svého světa vpustil průmyslovou revoluci a až dickensovsky rozmáchlé sociální problémy (pokud by tedy Dickens vyrůstal na Tarantinovi) a nechal je řádit jako lišku v kurníku. Zábavné čtení, při němž mnohdy ztuhne úsměv na tváři, když nám dojde, co se na stránkách románu děje a jak moc je to podobné tomu, co známe nejen z naší historie, ale bohužel i současnosti.

Dan Abnett: Magos

Obsáhlý sborník ze světa Warhammeru 40 000 (tedy válečné hry zasazené do fiktivního sci-fi vesmíru – pozn. red.) spojuje příslušnost k autorovým „inkvizitorským“ příběhům. Právě skutečnost, že fanatičtí inkvizitoři, kteří neváhají v zájmu vyššího dobra obětovat celé planety, jsou nejkladnějšími postavami široko daleko, výmluvně dokládá, nakolik „optimistické“ celé warhammerovské universum je. Britský autor komiksů a romanopisec Abnett navíc tentokrát nedodává jen řádně brakový fanservis ke svým trilogiím o Eisenhornovi a Ravenorovi, nýbrž také systematicky sleduje, jak nepřetržitý kontakt s kacířstvím a neustálé volby mezi špatným a ještě horším řešením deformují myšlení jeho hrdinů. A coby bonus nabízí inteligentní hru s různými žánrovými schématy – například když udělá hrdinou několika thrillerových povídek o masových vrazích odborníka na mimozemskou faunu.

Martina Dari Antonínová – Křivé ostří

Křivé ostří byl debutový román šermíře a dobrodruha Martina „Dariona“ Antonína, který se letos dočkal nového vydání, doplněného o dvě novely, které rozsah původního svazku zdvojnásobily. Ovšem změna to není jediná – Martin je nyní Martina a stejně jako její hrdinové nakládali svým nepřátelům, ona teď nakládá všem klišé o tom, jak je hrdinská fantasy „chlapská“ záležitost. Zároveň zůstává Křivé ostří úžasnou ukázkou toho, jak generaci autorů nastoupivších po roce 2000 ovlivnily zaklínačské povídky Adrzeje Sapkowského a humanistické poselství zeměplošských románů Terryho Pratchetta. I když hrdiny jsou prototypičtí vousatí trpaslíci a stejně vousaté trpaslice, je to nádherně legrační, a hlavně lidské vyprávění.

Pavel Bareš: Meta

Nejlepší česká young adult široko daleko od autora, který umí jak psát, tak chodit ve světě sociálních sítí a bublin. Román Meta, který vznikl jako odbočka od Barešova velkého „kronovského“ projektu, je zatím tím nejlepším, co napsal. Výborné stylově, se spoustou vtipných, ale řezavých postřehů o společnosti i mezilidských vztazích, šikovné žánrové hrátky a seriózně podané téma stalkingu. Velkým plusem je i logický konec, který důrazně odmítá pohádkové happyendy. Celkově kniha, která má potenciál být pro českou fantastiku stejně zásadním počinem jako v polovině devadesátých let Kulhánkovi Vládci strachu. A samotný rozdíl mezi těmito dvěma tituly je nejlepší ukázkou toho, jak se domácí fantastika vyvíjí.

Ray Bradbury: Pampeliškové víno

Autobiografický román amerického klasika Pampeliškové víno je dnes minimálně z části tím, čím postavy starců v jeho příbězích – úžasným strojem času, plným určité zaslepenosti a sebestřednosti mládí, ale i vášně investované do každého okamžiku a smutku nad tím, že „skotačení na lukách Páně“ neodvratně doprovází rostoucí temnota. Zároveň je to kniha, která přirozeně navazuje na twainovskou tradici obou dobrodružství a otevírá cestu k temným opusům Stephena Kinga To nebo Dana Simmonse Temné léto i k seriálům typu Stranger Things. Prostě něco, co by si měla objevit každá generace – ideálně za poslechu nactiutrhačské, ale upřímně zamilované písně Fuck me, Ray Bradbury. V loňském českém vydání navíc vřele doporučuji esej o Bradburyho pojetí dětských postav a dětství obecně.

Neil Gaiman: Anansiho chlapci

V roce 2001 publikoval britský tvůrce Neil Gaiman knihu Američtí bohové, ryze postmoderní fantasy road trip po současné Americe stojící na myšlence, že své bohy si bereme všude s sebou a oni zůstávají, i když my na ně zapomeneme. A tak v Americe vedou egyptští bohové pohřební ústav, slovanský Černobog pracuje na jatkách a pan Středa burcuje do války proti mladým povýšencům stvořeným dvacátým stoletím. Kniha získala všechny možné ceny a o pár let později Gaiman napsal román o dvou synech jedné z vedlejších postav – pavoučího boha příběhů Anansiho. A byla to překvapivě jednohubka… Jenže jedině s odstupem oceníte, jak dobrý román Anansiho chlapci jsou: úžasná komedie, ale také emocionálně vyčerpávající příběh o ztrátě nejbližších a pochopení sebe sama.

Obálky sedmého až desátého abecedně řazeného titulu v našem přehledu, zdroj: weby nakladatelství

Joe Hill: Na plný plyn

Hororům v roce 2020 na českém poli pšenka moc nekvetla – alespoň ne těm opravdu kvalitním. A dokonce i na poli reedic je s podivem, že Kingovo Svědectví o speciální chřipičce, která vyhubí 99 procent populace, vyšlo tak pozdě. Ale na konci loňského léta situaci zachránil aspoň Kingův syn Joe Hill se svou druhou regulérní sbírkou, v níž se vyskytuje aspoň několik čistých hororů. Každopádně je svazek Na plný plyn úžasný mix žánrů a stylů, a především dokonalých příběhů. O setkání s humanoidními vlky ve vlaku kdesi v Anglii. O lochnesce, která ztratila druha. O Narnii provozované jako zvrácené safari… Především tu však je povídka o speciální knihovně, kam si můžete dojít těsně před smrtí vypůjčit onu jedinou správnou knihu, která vás utěší. Třeba humoristický román syna, co právě bojuje ve Vietnamu… a který se stane spisovatelem až roky po vaší smrti.

Kazuo Ishiguro: Neutěšenci

Do nejmenovaného středoevropského města přijíždí klavírní virtuóz, aby svým vystoupením „vyléčil“ obec, která upadla do chmur a existenciální temnoty. Virtuóz prochází hotelem i městem, setkává se s organizátory celé akce, padlými vůdci předchozích kulturních revolucí, manželkou i dítětem. A to aniž by vyprávění jakkoliv respektovalo pravidla času a prostoru. Během cesty výtahem do prvního patra můžete probrat tajný život všech portýrů. Zadními dvířky v hotelu v centru se dostanete na louku za městem. Kdekoliv můžete narazit na staré známé i na pokojík, v němž jste jako dítě strávili dovolenou… Britský spisovatel Kazuo Ishiguro, laureát Nobelovy ceny (2017), je mistrem v znejistění a budování nikoliv snové, nýbrž vzpomínkové reality, kde jeden podnět a situace vedou k dalším prostě proto, že to tak rozhodla vaše mysl. Kniha, která se nečte lehce, ale dokáže nevratně pohltit.

K. Jemisinová: Kamenné nebe

Kamenné nebe je závěrem trilogie Zlomená země, pravděpodobně nejvýraznější fantasy minulého desetiletí – jak dokládají hned tři ceny Hugo, které jednotlivé díly postupně vyhrály. Trilogie Američanky Nory Keity Jemisinové začíná i končí zánikem světa – ovšem ne vítězstvím Temného pána, nýbrž geologickými změnami, které v horizontu tisíce let neodvratně vyhubí vše živé. To, co se odehrává mezitím, je krutě realistický pohled na to, jak snadno si lidé nacházejí obětního beránka, jak podléhají strachu a fanaticky lpí na předsudcích coby božích zákonech. Ale vedle toho je Zlomená země působivým příběhem jedné rozpadlé rodiny a fascinující ukázkou budování fikčních světů. Jemisinová napsala dokonale mnohovrstevnatý příběh. A všechny tyto vrstvy skvěle vystihl překladatel Roman Tilcer. Pokud by si měli čtenáři něco zapamatovat, pak nejspíš lekci, že otázka, zda se chovat jako tyran, nebo jako humanista, je vždy otázkou volby.

Ursula K. Le Guinová: Gwillanina harfa a jiné povídky

Vedle průřezu Ellisonovou tvorbou jednoznačně nejdůležitější kniha, která u nás loni v rámci fantastiky vyšla. A pro mě osobně mnohem zajímavější a lidsky kompatibilnější. Jakub Němeček odvedl v roli nakladatele, editora i překladatele úžasnou práci. Nepracoval s povídkami spadajícími do autorčiných nejznámějších cyklů, přesto připravil knihu, na niž se jen tak nezapomene. Představil le Guinovou nejen coby mistryni jemných sarkasmů, která umí královsky bavit sebe i druhé, nýbrž také jako autorku textů, které jsou oslavou ryzího vypravěčství (podivuhodná variace na Šípkovou Růženku Pytlák nebo závěrečný Džbán na vodu). Na vážnější notu obsahuje Gwillanina harfa a jiné povídky nádherný příklad feminismu v literatuře (Sur o jedné podivuhodné výpravě na jižní pól) nebo ukázku toho, jak může povídka měnit vnímání světa i lidí (Labyrinty). Bez diskuse kniha roku a hluboký smutek, že Le Guinová už není mezi námi.

ZKLAMÁNÍ ROKU

František Novotný: Dryák

Skoro už jsem byl rozhodnutý, že v loňské sezóně, kdy byla každá vydaná kniha malým vítězstvím, žádné Zklamání roku vyhlašovat nebudu. Na poslední chvíli jsem však přečetl Dryák nestora domácí sci-fi Františka Novotného. Obsáhlý román z alternativní historie, kde po bitvě na Moravském poli Přemyslovci ovládli střední Evropu a o čtyři století později se rozhodnou změřit síly s Anglií, těží z obliby podobných příběhů upravujících reálné historické události, stejně jako z tradice dobrodružného historického románu (především ve stylu klasika Vladimíra Neffa). Neustále se něco děje a ze stránek padá jedna popkulturní narážka za druhou. A stejně pro mě Dryák je knihou bezmála urážlivou. Proč? Chápu naše národní opečovávání slavných porážek, však mě babička uspávala slavnou písní Na svatého Rufa… a chápu to uspokojení, když jednou jako národ vrátíme úder. Ale Dryák není ničím z toho! Bohužel běží o čistou oslavou nejhoršího imperialismu – Přemyslovská říše se nemstí za příkoří, nebojuje za spravedlnost. Chce prostě další životní prostor a neváhá nasadit bez vyhlášení války zbraně na bázi fosforu. A něco takového ve mně žádnou vlasteneckou hrdost nevyvolává.