Česká space opera světových parametrů. Sonda do žánru, který kolem vás možná jen tak nepoznaně fičí

Rok 1989 přinesl převrat i do české fantastiky. Zatímco předtím v ní dominovala science fiction, jejíž domácí tradici, stejně jako napojení na komunismem proklamovanou vědeckost, zmapoval mezi lety 2010 až 2014 v trojici obsáhlých antologií Ivan Adamovič, na začátku devadesátých let se do popředí dostala především českým publikem nově objevovaná fantasy. Klasická sci-fi se držela spíše díky překladům a její zdejší autoři přežívali na stránkách Rodokapsu, měnili žánry (nejen za fantasy, ale například i za westerny) či se věnovali jiným projektům a to včetně Ondřeje Neffa. Ten sice v průběhu devadesátých let vydal několik zásadních knih, ale vždy jako by musel znovu bojovat o přízeň čtenářů.

Změnu přinesla až česká akční škola – paradoxně nastartovaná fantasy knihou (ovšem zasazenou do blízké budoucnosti ČR) Vládci strachu Jiřího Kulhánka. Od nového tisíciletí se pak objevovali autoři nové generace a nepoměr mezi sci-fi a fantasy se začal vyrovnávat. Definitivní návrat žánru na výsluní přinesl rok 2013, kdy vyšly první díly dvou zásadních cyklů – Vilma Kadlečková publikovala román Jantarové oči ze zatím pětidílné série Mycélium (ovšem pátý díl vyšel už v roce 2016) a Jan Hlávka s Janou Vybíralovou nabídli první díl pentalogie Algor – Mráz a hry.

Dvě cesty k témuž

Jan Hlávka (*1979) si získal pověst díky povídkám a přispěl i do populárních sdílených světů tuzemské provenience – dobrodružného, na bázi alternativních realit fungujícího Agenta JFK, jeho spin-offu Agent X-Hawk a cynické městské hororově laděné fantasy Kladivo na čaroděje. Zároveň je Hlávka výraznou osobností na poli českého startrekovského fandomu a vůdčí osobností fanoušků obsáhlé fantasy ságy Stevena Eriksona Malazská kniha padlých. Zálibu v obou zmíněných zahraničních dílech má i Jana Vybíralová (*1981), která s Hlávkou napsala už román Dračice a několik povídek ze světa Star Treku. Pro oba však platí, že Algor je jejich neobsáhlejším a nejambicióznějším dílem.

V Algoru se Hlávka & Vybíralová přihlásili k tradici americké space opery, která sahá až do zlatého věku tamní sci-fi. Pojem zahrnoval příběhy odehrávající na exotických planetách, střety velkolepých kosmických říší a vůbec dobrodružství a hrdiny větší než život. Jako takový byl náchylný k nejrůznějším klišé a prvoplánovosti, o čemž ostatně svědčí i posměšný název odvozený od soap opery. Ovšem od publikování Duny Franka Herberta (to se psal rok 1965), a především potom od nástupu autorů takzvané nové vlny se space opera rehabilitovala. Psali ji takoví tvůrci jako Iain M. Banks (cyklus Kultura), Dan Simmons (Zpěvy Hyperionu) nebo Alastair Reynolds (cyklus Odhalený vesmír, ale také předlohy k několika epizodám animovaného projektu Love, Death and Robots).

Hlávka s Vybíralovou se ovšem nesnaží psát ultramoderní ambiciózní space operu, v níž by reflektovali lidský vývoj, nejnovější teorie o fungování vesmíru a času (některé space opery překlenují svým dějem doslova miliony let) nebo alegorie k naší současnosti nebo k dějinám žánru samotného. Jejich Algor je ryzí dobrodružství, u něhož analogie k současné světové politice sice hledat lze, ale pouze na vlastní nebezpečí. Jak v debatách s fanoušky opakuje Jan Hlávka: v postavě sympatického despoty Andreje Korwariana skutečně nejde hledat vyjádření vztahu autorů k Putinovi. K tomu jen dodejme, že podobné postavy absolutistických, notně asociálních a až psychopatických vládců, kteří přejdou postupně na „světlou stranu síly“, nabízel už klasik osmdesátkové epické fantasy David Eddings; právě k jeho Zakatovi ze série Belgariad má Korwarian rozhodně blíž než k jakémukoliv žijícímu politikovi.

Je tak zdánlivě v opozici ke zmíněnému Mycéliu, které Vilma Kadlečková postavila na určité intelektuální náročnosti a otevřenosti všemožným výkladům, stejně jako na komplikovaném filozofickém a mýtickém pozadí svého světa. Ve skutečnosti se však oba cykly doplňují. Zatímco Mycélium je prototypem space opery, která vyhrává žánrové odborné ceny, Algor je jasným favoritem na ceny čtenářů – o čemž svědčí i řada jeho nadšených fanoušků. Autorské duo v něm přitom využilo nejen svůj nesporný vypravěčský talent, ale i osobní fanouškovské libůstky.

Vesmírná kniha padlých

Děj je zasazen do několik staletí vzdálené budoucnosti, kdy lidstvo osídlilo část galaxie. Po zdevastování Země se ovšem lidstvo nachází ve stavu jakési studené války. Zdánlivě demokratický, ovšem zkorumpovaný a korporacemi potají ovládaný Menabaran nedávno ztratil svou kolonii na planetě Newell, která je nyní vesmírnou obdobou Divokého západu. Hlavním protivníkem Menabaranu je krutá státní církev a neustálým bojem s nehostinnou přírodou cepovaný fanatismus se opírající absolutistická monarchie Algor. Roli jazýčka na vahách plní konstituční monarchie Viridian. Tamní princezna je pod nátlakem donucena se vdát za algorského císaře. Z Menabaranu zároveň prchají dvě sestry, z nichž jedna dost možná umí předvídat budoucnost, a tamní korporace dokončují záhadný, morálně vrcholně pochybný výzkum táhnoucí se napříč staletími až zpět na planetu Zemi…

Série plynule přepíná mezi jednotlivými dějovými liniemi a přiřazuje k nim náležité žánrové vzorce. První díl, nazvaný Mráz a hry (2013), pracoval především s motivy noirové detektivky a odhaleného spiknutí nebo romantického sci-fi melodramatu, kdy viridiánská princezna postupně obrušuje hrany svého strohého manžela a jeho planety. V pokračování, nazvaném Tenký led (2014), dominovaly „skoky“ prostorem a étos objevitelství a střetu s chladným vesmírem. Třetí díl, Pomníky zimy (2017), nabídl špionážní thriller spojený s popisem záchrany unesené princezny z nepřátelské planety. Zároveň se v jedné z postranních linií autoři dostali k ryzímu vesmírnému hororu (který si Jan Hlávka samostatně střihl už ve výborné povídce Vrak).

Letošní čtvrtý díl, Chlad Chiméry, se věnuje infiltraci nepřátelského prostředí a přípravě vražedné sabotáže, stejně jako rozvíjení politických intrik a naschválů, které pramení z toho, že na Viridianu část politiků odmítá být spojencem Algoru a buď strká před problémy hlavu do písku, nebo vyloženě prosazuje cizí zájmy za peníze. Politikaření a hry tajných služeb si tvůrci vypůjčili (a vyzkoušeli) ze Star Treku, především z jeho nejrealističtějšího, u nás neprávem opomíjenému seriálu Deep Space Nine. Nejedná se tedy o žádného le Carrého, nicméně na poměry zábavné space opery rozhodně běží o nadprůměr – třeba ve srovnání s populárním cyklem Honor Harringtonová od Davida Webera, abychom zmínili příklad současné zahraniční, ryze konzumní space opery.

Nejvíce bodů Hlávka & Vybíralová ovšem získávají za skvělou práci s postavami, především tehdy, kdy z nich sestavují týmy, respektive jednotky. Zde se projevuje vliv zmíněné Malazské knihy padlých, která do značné míry stála právě na živě pojatých vojenských jednotkách a jejich vnitřním pnutí i vtipkování. Žádná z postav není přehnaně psychologicky hluboká, ale každá má své klady, záliby či posedlosti, které ji činí když ne sympatickou, tak fascinující. Určitá černobílost rozdělení těch dobrých a zlých (jakkoliv zde dělá mírně paseku skutečnost, že Algor je ukázková despocie) slouží příběhu a jeho spádu – v něm cyklus Algor nemá na poli české sci-fi konkurenci.

Stále se tak jedná o výjimečný počin a ukázku toho, jak velký epický příběh může i naše scéna nabídnout. A to navzdory tomu, že v Chladu Chiméry je hned několik scén čistě na efekt (pokus o krádež vzácných krystalů) a zakončí se ukázkovým deus ex machina (nijak předem připravený souběh událostí s vyvrcholením jistého přírodního cyklu). Ovšem to je jen malá cena, navíc vycházející z nutnosti směřovat příběh do finále.

Autoři důrazně opakují, že více jak pět dílů Algor mít nebude – už proto, že nemají žádný velký plán, přičemž je ovšem nutné udržet všechny linie a události a vztahy v hlavě, což po více jak sedmi letech tvorby cyklu vede k určitému tvůrčímu a mentálnímu vyčerpání.

Obálka letošního dílu cyklu Algor, repro: ČT art

Jan Hlávka, Jana Vybíralová: Chlad Chiméry. Cyklus Algor, kniha čtvrtá. Brokilon, Praha 2020, 673 stran, doporučená cena 448 korun.