Hyperion: realistický sci-fi pohled na lidstvo

Hyperion se objevuje na nejrůznějších seznamech kanonických děl žánru a značné obliby dosáhl i u nás – před loňskými Vánocemi se dočkal již čtvrtého českého vydání během jednadvaceti let (tentokrát v revidovaném překladu a s bonusovou povídkou Kentaurova smrt). Dodejme, že další díly tetralogie jsou romány Pád Hyperionu, Endymion a Vzestup Endymionu.

Příběh, částečně inspirovaný slavnou básní Johna Keatse, přitahuje stále nové generace čtenářů především svou chytrou výstavbou (pro změnu vypůjčenou z Canterburských povídek). V předvečer galaktické války se totiž na odlehlé planetě, jež dala románu jméno, vydává skupinka poutníků na cestu za tajemnou bytostí zvanou Štír. Ta by mohla podle legend jednomu z nich splnit jakékoliv přání – ostatní však zahubí. Během své pouti si šest mužů a jedna žena vypráví příběhy, které jsou překvapivě propojené a skrývají tajemství, jež rozhodne o přežití lidstva jako celku…

Američan Dan Simmons (* 1948), který se nikdy netajil svou až potměšilou vzdělaností, si tedy vlastně dvojitě pojistil, že diskurz stran jeho dodnes nejznámějšího díla bude mnohem intelektuálnější, než bývá u sci-fi zvykem – a zvláště pak u tzv. space opery, k jejíž renesanci coby relevantního subžánru, o němž tu ještě bude řeč, Hyperion zásadně přispěl. Simmonsův text, v originále poprvé publikovaný roku 1989, je metatextový a interdisciplinární. Jeho oblíbené filozofické či literární esejistické vsuvky (viz proustovská a shakespearovská linka pozdějších románů Ílion a Olymp) se zde ještě sice plně nerozvinuly, přesto je doslova z každé stránky cítit, že pokud čtenář ví víc, dostane od autora víc…

Možná největším Simmonsovým vítězstvím přitom je, že se nejedná o román elitářský. I bez znalosti anglické poezie devatenáctého století či moderních teologických koncepcí katolické církve je Hyperion výsostnou zábavou, protože funguje jako jakýsi sci-fi gesamtkunstwerk. Pomocí příběhů jednotlivých poutníků za Štírem spisovatel rekapituluje stav a vývoj žánru a otevírá tak knihu jak čtenářům intelektuálně založeným, tak těm, kteří se chtějí pouze bavit.

Erudice přepálená za oběžnou dráhu

Například hned úvod románu nabízí až jedovatě barevný výjev z daleké planety porostlé gigantickými přesličkami, mezi nimiž se pohybují děsiví ještěrovití tvorové, zatímco na nebi se vznáší vesmírná loď, jejíž pilot hraje Rachmaninova na klavír Steinway a popíjí skotskou… Pro jedny je to takřka dokonalý úvod do klasické space opery – kdy subžánr „space“ se spojil s brakem a s nekonečnými seriály plnými laciných atrakcí (tento aspekt vyjadřuje slovo „opera“). Zároveň jde o dokonalou parodii téhož. Nesmíme zapomínat, že Simmons neváhal v jiném svém románu (Hladové hry) umístit část děje do černošského ghetta, kde se do té doby mrazivě hororový děj náhle zvrhne v přehlídku motivů takzvaných blaxploitation filmů sedmdesátých let minulého století.

Podobných parodií a travestií nabízí Hyperion řadu. Z jednoduše rozpoznatelných poct konkrétním subžánrům není problém jmenovat military sci-fi v příběhu plukovníka Kassada (který se na Marsu stane členem sborů Johna Cartera!), případně kyberpunk ve vyprávění soukromé detektivky Brawne Lamii (zde zazní poznámka o legendárním kyberkovbojovi jménem Gibson – Hyperion přitom vyšel pouhých pět let po slavném Neuromancerovi). Na tragických osudech učence Sola Weintrauba, jehož dcera postupně mládne a každým dnem zapomíná víc a víc ze své osobnosti, zase Simmons předestřel oblíbená témata P. K. Dicka (včetně jízlivých rozhovorů s bohem). A vyprávění básníka Silena je pak ryzí situační komedií (v níž je největšímu žijícímu básníku galaxie vyhrožováno editorkou, že skončí za trest u „výrobního pásu“ v oddělení harlekýnek); komedií, která se však v závěru překlopí v temný příběh osobní posedlosti a sebezničení ve jménu děsivé múzy.

Na pozadí ryze žánrových témat a motivů se přitom rozehrává Simmonsova analýza lidské existence, či přesněji lidského rodu. Hyperion je dílem zábavným, to skutečně ano, jenže také temným. Vypráví o strachu z jinakosti, o neschopnosti překonat v sobě touhu ovládat přírodu i druhé lidi (jedním z nejděsivějších obrazů knihy je pláž plná mrtvých delfínů kvůli těžbě ropy na planetě, která původně sloužila jako garant přežití i jiných pozemských druhů než jen člověka), o fanatismu v mnoha jeho podobách, o hranici lidskosti a jejím překročení.

Obálka loňského českého vydání Simmonsova Hyperionu, repro: Trigon

Volání plné otázek

Hned několik dílčích vyprávění se tak věnuje teologickým problémům vzkříšení (božím zásahem, působením vědy i kosmickou náhodou…); rozdílům mezi umělou a přirozenou inteligencí a nesouladem jejich cílů; trvalosti citů, jako je láska i nenávist; o významu lidské schopnosti vyprávět a sdílet příběhy – a tím i hodnoty, morálku. A také o schopnosti příběhy překrucovat. Konflikt, který hrozí zachvátit celou galaxii, je veden Hegemonií člověka, tedy společenstvím několika stovek planet propojených takzvanými Branami, silami Technojádra neboli od člověka se částečně oddělivších umělých inteligencí, a pak také Vyvrženci – lidmi, kteří odmítli terraformační postupy (tedy přizpůsobení planet lidským potřebám), a naopak se snažili přizpůsobit sami sebe vesmíru.

Hyperion je tak dodnes možná vůbec nejkomplexnějším sci-fi románem mapujícím potenciál člověka coby bytosti na jedné straně v bohy věřící, a na druhé straně bohy tvořící, případně se jimi stávající. Podobně rozsáhlý a mistrně zkomponovaný příběh žánr nikdy před Simmonsem ani po Simmonsovi nenabídl. Kondenzované dějiny celého jednoho literárního odvětví a jeho otázek směrem ke čtenářům jsou přitom zároveň zajímavé i stylově. Simmons dokáže konstruovat svůj text jako architekt v ozvěnách poezie, hrát si s žánrem románu v dopisech, přecházet mezi er- a ich-formou, osekávat věty na kost stejně jako je donekonečna rozvíjet.

Jakkoliv nakonec vše zapadne na své místo, jedná se tedy přesto o v nejlepším slova smyslu otevřené dílo, které v předvečer domnělých i skutečných krizí fascinuje žánrovými záhadami (kdo je Štír a k čemu slouží Hrobky času, v nichž se skrývá; jaké jsou záměry Technojádra; proč byla stvořena dokonalá replika planety Země?), naléhavými otázkami (dokáže člověk překonat svou destruktivní povahu; existuje ve vesmíru Bůh?), ale i komorními příběhy plnými emocí (závěrečné vyprávění bývalého konzula Hyperionu je podivuhodným milostným příběhem jeho dědečka a babičky, kde díky mezihvězdnému cestování on zestárl o pouhých pár let, zatímco ona mezi jednotlivými setkáními prožila na své domovské planetě celý bohatý život).

Simmons neustále zpochybňuje status quo vědění i moci jako cíl společnosti a ukazuje, že lpění na něm a s ním spojených předsudcích a zjednodušeních, uzavírání se před světem a vývojem je cestou do pekel, zbabělým ustupováním před skutečnými výzvami a hlavně před skutečnými řešeními. Což je myšlenka, která stojí zvláště dnes za pozornost.

Navíc, podobně jako je román gesamtkunstwerkem žánrovým, funguje i jako gesamtkunstwerk ryze Simmonsův – z některých jakoby mimochodem použitých motivů a poznámek vznikla řada pozdějších autorových románů. Příkladem budiž droga zvaná „kouzlo vzpomínky“, upomínající na román Flashback, v němž se zhroucené Spojené státy ponořily do drogového rauše umožňujícího neustálé prožívání minulosti, ovšem bez naděje na jakýkoliv budoucí rozvoj.

V Česku, tedy zemi, která se jen málokdy dokázala skutečně vypořádat se svou minulostí a jejími mýty, je Hyperion (i zmíněný Flashback) závažnou knihou bez ohledu na to, kolik let uběhlo od prvního vydání. Všechna ta zábava je u ní nakonec jen třešinkou na dortu.

Dan Simmons, Hyperion, Praha: Argo a Triton, 2017.
(přeložil Jan Pavlík, 472 stran, doporučená cena 399 korun)