Stojím bezradně a bezmocně před mnohostí, kterou nikdy nezmohu

Bývali jsme sousedé, což jsem zjistil náhodou, když jsem Jaroslava Meda v roce 2011 požádal, aby pro Literární přílohu Respektu sestavil ukázku z Reynkovy korespondence a napsal k ní krátký úvod. „Přijďte na kafe a vánočku, kolego, to se musí promyslet,“ pronesl Jaroslav Med, přičemž se ve sluchátku rozdrnčelo jeho znělé „r“.

Bydlel za rohem, v Terronské ulici, jeho malý byt v pražských Dejvicích připomínal knihovnu. Zlobil se, že už nemá knihy kam dávat, že je musí do polic řadit ve dvojstupu za sebe, takže se v nich pak špatně hledá a složitě s nimi manipuluje. Provedl mě svojí sbírkou Reynkových suchých jehel, ke každé přidal nějaký příběh nebo výklad, ukázal mi tisky staroříšského nakladatelství Dobré dílo, a pak teprve jsme usedli do hlubokých křesel. „Jak byste si to tedy, kolego, představoval?“ Přiznám se, že jsem si tehdy nepředstavoval nic. Spoléhal jsem se na jeho znalosti a vhled.

S Bohuslavem Reynkem se Med přátelil od padesátých let do jeho smrti v roce 1971. Navštěvoval jej v jeho domě a zahradě v Petrkově, vedl s ním diskuse o literatuře, výtvarném umění, ovlivnilo jej Reynkovo intenzivně prožívané křesťanství. Spolu s historikem umění Jiřím Šerých mu uspořádal výstavu grafik (vůbec první po druhé světové válce!), pro nakladatelství Paseka připravil výbor z poezie Ostny v závoji (2002) a společně s Jiřím Šerých také zachránili Reynkovu korespondenci, když veškeré jeho dopisy s Josefem Florianem, Suzanne Renaud, Josefem Čapkem a dalšími přepsali na psacím stroji… (vyšla v roce 2012 pod názvem Bohuslav Reynek: Korespondence). Došlo mi, že jsem byl pozván právě proto, aby Jaroslav Med zjistil, co mě na Reynkovi zajímá, jak si jeho dílo vykládám a proč vůbec chceme ukázku z jeho korespondence tisknout. Z pozdějších našich rozhovorů a setkání pro mě vyplynulo, že to je obecný Medův přistup ke studentům a jeho základní postoj k literatuře. Přestože několik let strávil v Ústavu pro českou literaturu sestavováním slovníkových hesel do Lexikonu české literatury, nikdy nezkoušel a nechtěl od studentů slyšet suchá data.

„Já literaturu dost nerad zkouším, protože se domnívám, že literatura je především existenciální dobrodružství,“ vysvětloval v rozhovoru s Petrem Vizinou v pořadu Před půlnocí. „Takže, proboha, nechci, aby mi studenti říkali nějaká data a výčty literárních děl. To je skoro zbytečné. Spíše oceňuji, jestli literaturu berou jako jakýsi výraz lidské osobnosti, senzibility.“

Jaroslav Med v pořadu České televize Před půlnocí, foto: Jiří Peňás, Echo24

O oblibě Jaroslava Meda u studentů vypovídá, že ačkoli nepoužíval internet – předmluvu do Literární přílohy mi předal napsanou na stroji – založili mu na Facebooku profil, kam psali třeba citáty z jeho přednášek. Byl nepřehlédnutelnou osobností. Vyzařovala z něj na jedné straně starosvětská elegance, přísnost a nárok, zároveň byl při každém setkání srdečný a svou promluvu občas prokládal jadrným výrazivem, které pronášel se zvláštním požitkem a radostí. Vůbec z něj sršel jakýsi neutuchající pozitivní náboj a nadšení, snad díky pevné víře, že všechno, co se děje kolem, má nějaký vyšší smysl a přesah.

Vyrůstal ve velmi tradiční katolické rodině, které vládl monarchisticky smýšlející dědeček, jenž se nikdy nesmířil se vznikem masarykovské republiky. Odmítal rádio i elektřinu, takže se doma svítilo petrolejovými lampami. V knižním rozhovoru Texty mého života (2007) Jaroslav Med vypráví, jak se u nich doma četl nejvýš kalendář a bible a jak si nacházel cestu k literatuře skrze dobrodružný brak, k němuž ho přivedli kamarádi ze skautského oddílu. Po válce však jeho dědeček zemřel a po únorovém převratu se Jaroslav Med probudil do úplně jiného světa. Aby mohl odmaturovat, musel prokázat aktivní postoj k lidově demokratickému zřízení a celé prázdniny strávil na stavbě mládeže v Ostravě. Na vysoké škole ovšem studovat beztak nemohl, protože pocházel z buržoazní rodiny (jeho dědeček vlastnil krejčovskou dílnu). A tak musel nejprve nastoupit do malé továrny na osinkocementové roury v Havlíčkově Brodě a teprve po čase mohl získat pozitivní kádrový posudek, s nímž se roku 1952 přihlásil na Filosofickou fakultu UK v Praze. V tehdejší době už ovšem naprosto vykastrovanou – Václav Černý byl odejit, Mukařovský odvolává svůj strukturalismus a Jaroslav Med je svědkem toho, jak jazykovědec Bohuslav Havránek před celou fakultou provádí sebekritiku. Bestiální poměry vládly i na koleji, kde se student češtiny a knihovnictví Med musel se spolužáky oslovovat soudruhu, zdravit: „Čest!“ a jeho spolubydlící jej udal za četbu románu Aldouse Huxleyho, takže byl Med málem vyhozen z fakulty. Dokončil ji v sedmapadesátém roce.

Útočiště našel právě u Bohuslava Reynka, s nímž se seznámil díky známým z Havlíčkova Brodu. Každý pátek, když se vracel z fakulty, se zastavil na krátkou návštěvu – k diskusi a také pro další zapůjčené knihy. Právě petrkovská knihovna a rozhovory se zapovězeným básníkem se Medovi staly skutečnou univerzitou a přivedly jej k celoživotnímu zájmu o moderní katolické autory.

Od roku 1958 učil, například český jazyk a literaturu na knihovnickém učilišti v Praze. S nadšením přijal nabídku budoucího kardinála Vlka, aby začal jezdit do Litoměřic na teologický konvikt a vyučoval bohoslovce. V letech 1973–1980 přednášel dějiny české a světové literatury na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem. Souběžně spolupracoval s akademickým Ústavem pro českou a světovou literaturu, kam v osmdesátém roce nastoupil jako vědecký pracovník. Za normalizace pro Odeon editorsky připravil výbor z literárního díla dekadenta Jiřího Karáska ze Lvovic (1984) Ocuny noci a napsal monografii o Viktoru Dykovi okleštěnou o politické kapitoly (vyšla roku 1988 v Melantrichu). Naplno začal publikovat až po revoluci, kdy vyšly dvě jeho stěžejní knihy Spisovatelé ve stínu (1995) a Literární život ve stínu Mnichova (2010). Především na té druhé pracoval s velkým zaujetím, poháněný rozčilením nad „protikřesťansky a protikatolicky zaměřeným interpretacím Mnichova a druhorepublikové reality, která tady byla,“ jak vypráví v nahrávce pro sbírku Paměť národa.

V Literárním životě ve stínu Mnichova Jaroslav Med dokazuje, že až na výstřelky Jakuba Demla neexistuje důkaz obdivu nebo třeba jen sympatií k Hitlerovu Německu ze strany českých katolických autorů v krizové době druhé republiky. Naopak ve svých textech projevovali až vypjaté vlastenectví a opovržení novopohanským kultem nacismu. Kdo se podle Meda zachoval skutečně antisemitsky, byly spíš tehdejší lékařské a právnické stavy, které na podzim 1938 vyloučily ze svých řad členy židovské národnosti. Zároveň Med nepopírá odkazy katolických autorů na Mussoliniho stavovský stát a vysvětluje, z čeho plynula jejich nechuť k liberální demokratické republice.

„…jsem Bohu nesmírně vděčen za to, že jsem se mohl dneška vůbec dožít. Že jsem mohl z toho podivného bezčasí, kdy se všechno jevilo jako jednou pro vždy dané, vstoupit do času plného činorodých bojů i trapasů, nadějí i absurdit, prostě všeho, co patří ke svobodnému životu lidí i společnosti,“ říká Jaroslav Med v knižním rozhovoru Texty mého života. „A že jsem si mnohé představoval jinak a lepší, i to patří k životu, v němž se přece neustále potýká naděje se zklamáním a roztrpčenost s díky. Nebyl jsem a nejsem zklamán ze světa literatury – mnozí očekávali, že svoboda otevře stavidla a budeme zavaleni přívalem skvělých a vynikajících literárních děl – a ono se nic takového nestalo. Objevilo se ale mnoho dobré literatury, byť nebyla nikde v žádném šuplíku skryta Božská komedie ze současnosti. Literatura mě ale stále a pořád přitahuje a nevezme-li mi Bůh dar vidění, budu stále považovat za ztracený každý den, kdy se nemohu ponořit do knihy. Snad jsem tím směšný, ale je to směšnost bezděčná, která nikoho dalšího nezesměšňuje; snad jsem jen směšný tím, jak stojím bezradně a bezmocně před mnohostí, kterou nikdy nezmohu.“