Symptom Zábranský

K podobným reakcím se minulý týden přidala i spisovatelka Petra Hůlová, která ve sloupku pro iLiteraturu recenzentům Zábranského poslední knihy Za Alpami vytýká, že si z autora dělají fackovacího panáka. Nejprve prý volají po angažovaném románu, a když její kolega toto volání naplní, plísní ho, „protože nesplnil očekávání, ‚jakým způsobem‘ bude jeho text angažovaný“. Nechápou základní premisu, již přece zná každý školák, totiž že „vypravěč a vůbec postavy, které se v textu vyskytují, nereprezentují autorovy názory“. A za druhé: „Postavy v próze obecně nejen že nebývají papoušky autorových názorů, ale umělecké dílo tu není od toho, aby bylo hlásnou troubou názorů a společenských postojů, které kritika či společnost pokládá za správné.“

Pročetl jsem tedy čtyři nejvýraznější recenze – Tomáše Schejbala a Karla Kouby v A2, Evy Klíčové v Salonu Práva a Pavla Janouška v Ravtu, jenže nikde nic takového nenacházím.

Ano, Karel Kouba například píše, že „Zábranského problém spočívá v jedné zásadní věci: na sdělování velkých pravd o změně společnosti a hlubokou analýzu skrze fikci nemá kapacitu, a to především kvůli kombinaci nabobtnalého a vlastními ambicemi opojeného literárního ega a intelektuální nedostatečnosti, s níž glosuje současnost“. A třeba Eva Klíčová mu vytýká, že „ať už se pohybujeme v pásmu vypravěče, čteme úryvek z Kateřininy knihy, nebo dopis podvodníka Piotra – odevšad vykukuje zase jen další David Zábranský se svou posedlostí dívkami, kterou neobratně halí do slovní fušeřiny plné pitomostí o genech, krvi a předurčenosti národů a univerzální nenávisti, která by snad ráda byla nějakou nesmiřitelnou analýzou“.

Jsou to příklady tvrdých a ostrých soudů, které abstrahují od knihy k jejímu autorovi. Z kontextu je však jasné, že obě pasáže se k Zábranskému vztahují skrze to, JAK svou knihu napsal, nikoliv O ČEM vypráví. Není to kritika Davida Zábranského ad hominem, nýbrž jako tvůrce, spisovatele. Nehodnotí se tu jeho životní postoje, ale spisovatelské schopnosti, jimiž tyto postoje umělecky zpracovává.

Petra Hůlová sama navíc píše, že „velká část magie literatury se přece odehrává (…) v průrvě mezi autorem a jeho postavami“. Ano, v průrvě, ne naprosté oddělenosti autora od jeho díla, jak by si přál Milan Kundera nebo jak to ve své tezi o smrti autora vyslovil Roland Barthes.

David Zábranský se aktivně zapojuje do veřejné debaty, své komentáře a rozhovory publikuje nejen na iLiteratuře, ale i v Mladé frontě DNES a Parlamentních listech, a je z nich patrné, že jeho myšlenkový svět se se světem jeho postav přirozeně překrývá. Nevidím tedy problém ani v tom, když se připomene ideový kontext, z něhož David Zábranský ve svém psaní vychází.

Pokud Petra Hůlová kritizuje reakce kritiků, měla by konkrétně doložit, které kritické texty a pasáže v nich má na mysli, jinak se v podstatě není o čem bavit. To však spisovatelka neučinila: její text zůstává pouze obecnou připomínkou dvou samozřejmých premis literární kritiky, a tu první navíc část literární teorie odmítá.

Nesouhlasím sice například se závěrem Karla Kouby, že román Za Alpami „je jeden z prvních solidnějších českých literárních pokusů o obhájení hnutí alt-right“ (amerického radikálně pravicového hnutí bílého supremacismu). Domnívám se dokonce, že je tomu naopak a že třeba postavu Kateřiny můžeme číst jako kritiku těchto konzervativně-nacionálních nebo prostě xenofobních názorů. V tom ovšem právě tkví potíž s romány a psaním Davida Zábranského obecně. Často a rád pronáší provokativní věty a nechává se unést formální zaumností svého stylu. Jeho teze si však protiřečí nebo jsou tak argumentačně vágní, zamotané a rozpadají se, že je nejde brát vážně. A když už je někdo vážně vezme, zlobí se David Zábranský nad hloupostí takového čtení, protože jde přece o jasnou provokaci.

To, co kritiky provokuje na jeho románech a komentářích, ale nejsou jeho postoje. Téměř u každé knihy se opakují podobné výtky – tezovitost, ploché postavy, karikatura namísto analýzy, formální vyprázdněnost. Pars pro toto jsou sexuální scény, jimž se Zábranský tak rád věnuje a platí to i pro jeho román Za Alpami. Všechno to olizování řití, vrážení análních kolíků, lízání koulí, dušení se penisem a stříkajícím spermatem nevzbuzuje maloměšťácké pohoršení, ale otrávenost a únavu. Co tím chce vlastně David Zábranský říct? Jaký to v kontextu jeho knihy má smysl? Pokud někdy bývá srovnáván s Francouzem Michelem Houellebecquem, pak se mu Zábranský vyrovná jen cynismem, ale úplně mu chybí myšlenková pronikavost francouzského kolegy. A pokud bývá srovnáván s Milanem Kunderou, pak u Kundery jsou sexuální scény určitým ohniskem existenciální situace, kdežto u Zábranského jen kabinetem perverzí.

Nedozvíme se nic o tom, jak jeho románové postavy život reflektují, prožívají, jestli se kvůli něčemu trápí, jak a proč se jejich světonázor vyvíjí. Jejich životy se odehrávají v únavně se řetězících údajích a datech: emigrovala, vyspala se s ním, pak se rozvedla, porodila syna, zahnula se svým bývalým atd. apod. To samé se opakuje při líčení společenské atmosféry v Německu sedmdesátých let nebo politické situace v africkém Čadu. Všechno to připomíná přinejlepším umně zakomponované výpisky z Wikipedie a sociálních sítí. Za Alpami zkrátka není sugestivní a provokativní román, je to tezovité literární porno (ne v sexuálním smyslu). David Zábranský jako autor neanalyzuje současný svět – je jeho symptomem.